sobota 28. října 2017

Hladová lolita v Japonsku


Tak se mi zase jednou splnil sen. Shodou různých okolností jsem se mohla přidat k manželovi na jeho služební cestě do Japonska. Naše výprava čítala tři akademiky a mojí maličkost :). Několik měsíců předem jsem si vypracovala seznam – co si chci koupit já, co bude pro mojí rodinu a přátele a nové zboží na obchůdku. Třešinkou na dortu bylo to, že jsme stihli i část anime festivalu a jeli takřka rovnou z něj (ani jsem se nenamáhala přečesat vlasy z lolita stylu – pro cestování jsou copy stejně vhodnější).

Den I.
V sobotu dopoledne jsme se hodili do gala a vyrazili na módní lolita přehlídku. Rychle nakoupili poslední suvenýry z festu, vyvolali silnou závist slovy: „Už musíme jít, za pár hodin nám to letí do Tokia.“ a rychle převléct do civilu. Doma jsme už jen popadli kufry a hurá na letiště. Tam bylo vše rychlé a v pohodě, než jsme se nadáli, už jsme byli všichni čtyři usazeni v letadle směr Mnichov. Už dlouho jsem neletěla a pilot asi neměl zrovna v oblibě hladká přistání, nicméně za chvíli jsme už seděli před odbavovací gate na další let. Tentokrát nás čekal dlouhý let. Japonské aerolinky jsou naštěstí na hodně vysoké úrovni. Pohodlné sedačky, široký výběr z filmů, seriálů, her aj., dobré jídlo a pití a velice ochotné letušky. Museli jsme trochu bojovat o místa – rezervační systém nás rozhodil a já tak najednou seděla o jedno místo od Vráti. Pán, co měl sedět mezi námi, byl naštěstí rozumný a ještě rád si vzal sedadlo do uličky. Komické pak bylo, že si letušky dost dlouho myslely, že je to můj manžel a pořád se ho ptaly, co si dám já :D. Dost nás trápily turbulence, takže jsem toho moc nenaspala, ale šlo to přestát. Po příletu do Tokia nás čekal velký teplotní šok. Bylo to jak facka ze sauny. Málem jsem teatrálně padla na zem a políbila ji – stoupla jsem si totiž na jezdící chodník a pak si tak nějak nevšimla, že už končí... ladně jsem poposkočila a udělala holubičku, nicméně jsem nespadla... zato okolojdoucí letuška se neudržela a vyprskla smíchy. V hale nás čekal pro změnu kulturní šok. Jakmile imigrační úředník zjistil,že doprovázím manžela na služební cestě, vyhodil mé pečlivě vyplněné formuláře a do papírů napsal jenom poznámku: „Manželka.“ Na další letence už zcela chybělo mé jméno a bylo tam pouze napsáno: „Mrs. Filler.“ No nazdar... Po hodinovém zpoždění jsme sedli na poslední let a rychle do Osaky. Tady další teplotní přídavek (+ silně mokrý vzduch) a přesun na super rychlý přívoz a poslední část cesty – místní vlak (teda... takový kříženec mezi vlakem/metrem/tramvají). To už jsme byli unavení ze všech těch přesunů, dlouhé cesty, časového posunu a teplotního rozdílu. Takže nám až v hotelu došlo, že postrádáme jedno příruční zavazadlo. Jako na potvoru zrovna to, ve kterém jsem já a Vráťa měli veškeré peníze na hotel + na zpáteční jízdenku vlakem + další hotovost na nakupování aj. (samozřejmě, že v tašce toho bylo víc, tohle bylo ale asi tak to nejdůležitější). Solidární kolegové se nám prozatím složili na hotel a tak si sice Vráťa hned ze začátku užil policajty, přesto jsme už za chvilku byli v posteli.
Vlak neměl řidiče


Den II.
Hned ráno jsme začali zaspáním. Nějak špatně jsme nastavili budík a vzbudilo nás až klepání kolegů. Všichni jsme šli spolu na snídani a kluci pak vyrazili pryč. Vráťa na policii (dopsat hlášení), kolegové jeli rovnou na konferenci a já se vrátila do postele. Vzbudil mě telefon z recepce. Ztracené zavazadlo se našlo a máme si ho jít vyzvednout. No, super! Napsala jsem klukům zprávu na mail a konečně jsem se nějak zcivilizovala. Za půl hodiny už tu byli a Vráťa rychle ujížděl na stanici pro tašku. Naše radost se trochu zkalila po jeho návratu. Zavazadlo obsahovalo skoro vše, co tam bylo původně. Chyběl vějíř, deodorant a všechny peníze. Zbytek byl netknutý (jen obal od jedné knihy byl natržený, asi jak ji někdo vyndaval z narvané brašny ven).
No, nastal čas na plán B. Vyrazili jsme směr místní hory, kam byl naplánován první výlet. Cestou jsme se stavili na stanici vlaku shinkansen a objevili tam bankomat na evropské karty. Vybrali jsme co se dalo a já ještě ve směnárně vyměnila papírovou českou tisícikorunu, kterou jsem našla v peněžence.
Pak už zbývalo jen se vymotat bludištěm a najít správnou cestu do hor. To se moc nedařilo. Pořád jsme bloudili a bloudili až jsme se vrátili k infostánku. Tam se na Vráťovi podepsal stres a všechna ta frustrace ze ztráty a ztropil úžasnou hysterickou scénu na téma „jsem k ničemu a dál vás vést nebudu, najděte si někoho jiného“ a demonstrativně u toho roztrhal svoji mapu. Naštěstí už tou dobou jeho kolega Michal získal veškeré informace od obsluhy stánku a dokonce i novou mapu okolí. Rychle jsme prchli pryč a po vstupu do poměrně liduprázdné přírody se uklidnil i Vráťa. Postavička roztomilého káčátka nám ukazovala cestu na každém druhém patníku a najednou tu byly prudké schody nahoru do kopce. A další a další a další :) … pak krásná cestička, ještěrky přes cestu, výhledy na krajinu a úžasné kytky. Najednou se před námi objevil vodopád. U něj bylo hezké malé bistro, rozhodli jsme se trochu občerstvit. Ostatní hosté nám rychle objednali pivo a limonádu a majitelka k nim přinesla nějaký sojový mls a hrášek na loupání. Taky ochucená řasa tam přistála – prý je výborná k pivu. Místní se začali předhánět, kdo ví víc o české republice (i když se jim moc nechtělo věřit, že už to není Československo), nejlepší byl jejich dotaz: „A Navrátilovou znáte?“ Ani se nám nechtělo dál.
To už se začínaly objevovat první chrámové brány a hřbitovy. Vysoko na hoře se totiž tradičně pochovávali cizí námořníci, kteří dostali tu výsadu připlout až do Japonska. Fascinovala nás všeobecná čistota, košťátka na každém rohu a automaty na chlazené nápoje na každé křižovatce. U nich byly i koše na recyklovaný odpad a většinou také mapa. Jiné turisty jsme moc nepotkávali, jen občas prošel někdo místní. Vždy následoval opatrný úsměv a zdvořilé „koničiva“ (psáno tak, jak se vyslovuje), většinou se nás i trochu báli – kluci jsou pořádný chlapiska a já si nijak nezakrývala tetování na rameni ani na noze. Taky mé dlouhé vlasy všechny udivovaly. Jen tak nějak nedokázali pochopit, ke kterému pánovi patřím – to byl jev, který se průběžně objevoval po celou dobu.
Úspěšně jsme se doškrábali až na vrchol svaté hory. Tam létali obří motýli a občas se objevila stejně veliká vážka. Začali jsme opatrně sestupovat a hledat autobus do města. Ten nám, bohužel, cca o půl hodiny ujel. Trošku nás začal děsit rychlý nástup noční tmy. V Kóbe se šeří už okolo šesté večer a v sedm je tma jak v pytli. Najednou se v lese rozsvítilo. Ejhle předtím jsme si toho nevšimli, ale celou cestu lemovaly lampy veřejného osvětlení a vydávaly příjemné světlo. Do civilizace jsme došly bez nejmenších potíží, v obchodě před hotelem si nakoupili večeři a na pokoji pak naplánovali další den.
Svatyně jsou všude


III. Den
Tento den už byl pro kluky částečně pracovní. Velkou část dopoledne byli na konferenci a já relaxovala na hotelu. Po jejich návratu jsme vyrazili do města – cílem bylo Námořní muzeum. Prohlídli jsme si přístav, našli původní americkou ambasádu a rychle do klimatizovaného muzea. Díky kuponům z konference jsme trochu ušetřili na vstupném. Muzeum bylo zajímavé a plné informací. Polovina budovy byla věnovaná firmě Kawasaki. Tam byly exponáty většinou interaktivní a smělo se tam fotit. Bylo úžasné si všechno osahat a vyzkoušet. Po dostatečně dlouhém kochání jsme šli hledat čínskou čtvrť. Bylo to jak jiný svět. Najednou bylo všude plno barev a hluku. A taky jídla :) Já a Vráťa jsme měli finanční omezení, ale Petr s Michalem si chtěli na něčem smlsnout. Cítili se trochu hloupě a tak se nakonec rozhodli, že nás na jídlo pozvou. Objednali jsme různá menu a různě ochutnávali a navzájem si brali to, co ten druhý zrovna moc nemusel. Pak se Petr s Michalem rychle přesunuli zpátky na konferenci a já s Vráťou jsme šli dovybrat zbytek peněz z účtu a pro všechny jsme šli koupit jízdenku na zpáteční cestu do Tokia. Cestou zpátky jsme objevili místní obchodní třídu a trochu ji prozkoumali. Tím tento den končil a mohlo se dál plánovat.
Řídím metro! (v muzeu :) )


IV. den
Dnes se kluci urvali z konference jen během polední pauzy. Vyrazili jsme hledat zahradu, kterou Petrovi kdosi doporučil. Dalo to trochu práce, ale povedlo se. Plus nějaké chrámy a vůbec takové toulání městem. Po odpočinku v nádherné japonské zahradě už byl čas se vrátit. Kluci zpátky na konferenci, já do hotelu. Dostala jsem úkol, abych pořádně prošla alespoň část nákupní zóny a vytipovala obchody pro nakupování suvenýrů. Sama jsem nakupovat nemohla, nebyly na to peníze. Ale Petr s Michalem chtěli něco přivézt domů. Nedalo mi to a pořádně jsem propočítala peníze, které jsem měla k dispozici. Nakonec jsem se rozhodla, že trochu zvednu Vráťovi náladu a koupím mu novou yukatu a sandále. Bude to sice díra do rozpočtu, ale snad to nějak zvládnem. Večerní nakupování bylo rozporuplné – Petr a Michal se nám ztratili kousek od začátku třídy a tak jsme si pořádně prošli obchod s anime zbožím a nakonec našli i malý obchůdek s ještě menší japonečkou, která měla na skladě yukatu Vráťovi velikosti (i když musela dlouho hledat a pořád jen kroutila hlavou, že výška OK, ale to břicho... to břicho...). Sandále měla taky, jen ponožky se prý k tomu nenosí a tak nám je neprodala. V hotelu jsme se potom s klukama dohodli, že další den půjdeme na nákupy znovu a Petr mi udělal velkou radost, když se rozhodl nás založit, abych mohla koupit i já nějaké ty blbůstky domů. Naštěstí jsem mu alespoň mohla udělat radost tím, že jsem měla náplast a obvazy na jeho „zranění“ z předchozího výletu. Také jsem se zavázala, že mu budu pomáhat s výběrem suvenýrů a budu mu dělat figurínu – potřeboval něco vybrat na manželku a já měla, až na výšku, podobnou postavu.
Uzamykatelný odkladač deštníků


V. den
Tento den jsem měla hlavně pro sebe. Kluci odešli hned po snídani na konferenci a měli se vrátit až pozdě odpoledne. Já jsem se rozhodla, že počkám na pokoji zhruba do deseti, pak uteču někam do města, aby mohla hotelová služba uklidit pokoj. Pak se vrátím a počkám na ostatní. Jenže člověk míní a osud mění. Vydala jsem se směrem na nádraží a vybrala ještě tajnou zásobu peněz – chtěla jsem ještě neteřince koupit sadu oblečení na festival. Jak jsem měla peníze v kapse, chtěla jsem jít zpátky do města. Jenže jsem cestou objevila mapu. A na ní bylo napsáno, že kousek ode mne jsou původní domky prvních cizích námořníků v Kóbe. Teď jsou z nich muzea a různé obchůdky. Vypadaly zajímavě a tak jsem se tam vypravila. Nakonec z toho bylo velice zajímavé dopoledne. Cesta mě nějak dovedla zpátky na obchodní třídu. A zrovna k obchodu s manga figurkami. Měla jsem vyhrazenou část peněz na nákupy nového zboží do obchůdku, tak jsem využila toho, že jsem sama a mám dost času. Pěkně v klidu jsem si prošla zboží a nakonec našla spoustu pokladů. Jeden postarší prodejce skoro plakal dojetím, že se u něj zastavila evropanka, která zná i třicet let staré seriály a komiksy a tak mi ukazoval různé rarity a unikátní kousky. Neodolala jsem a koupila si čistě něco pro sebe (on zase neodolal mému šarmu a příjemně upravil cenu). Rozhodla jsem se odnést ulovené zboží zpátky do hotelu. Nechtělo se mi vracet stejnou cestou jako den předtím a tak jsem zatočila do nenápadné uličky o patro výš než hlavní třída. Kolem mě bylo spousta lákadel a najednou jsem zastavila a koukala jako puk. V malém nenápadném obchůdku byla starší paní a na věšáku měla tu sadu na festival, kterou jsem chtěla koupit neteřince. Měla poslední kus a potřebovala se ho zbavit. Nabízela ho proto skoro o polovinu levněji, než obchody na nádraží. Zkontrolovala jsem velikost a s radostí jsem ji koupila. Jako dárek jsem dostala nádhernou kytku do vlasů. Celá šťastná jsem vše odnesla do hotelu. Tam už mě čekala zpráva, že konference skončí dřív a kluci mě přijdou vyzvednout. Vyrazili jsme znovu na nákupy a tentokrát se nám podařilo pro každého něco vybrat. Prodejci mě opět tak nějak nemohli správně spárovat – už mě zkusili dát k Michalovi i Petrovi... jen jeden se ptal, jestli jsme s Vráťou kamarádi... no, aspoň se přiblížil :D . Mohli jsme spokojeně jít spát a těšili jsme se na poslední výletový den, který nás tentokrát měl zavést do Kjóta.
Doteď jsem je znala jen z filmu Wasabi


VI. den
Na tenhle výlet jsme byli všichni pořádně natěšení. Hned po snídani jsme vyrazili na nádraží. Předem jsme si vyhledali vhodné spoje a doufali, že se na nádraží nějak vymotáme. Ze stejného nástupiště odjíždělo hned několik různých společností. Naštěstí bylo na podlaze nakresleno barevné schéma, podle kterého šlo rychle a snadno najít nejen vlak, ale i místo, kde se otevřou dveře soupravy. Přes všechnu tuto snahu a návody se nám podařilo nastoupit do špatného vlaku. Jel sice správným směrem, byl to ale courák. A my chtěli být v Kjótu co nejdřív. Po několika stanicích jsme konečně pochopili systém a ejhle – na protější straně nástupiště stál lepší vlak! Rychle jsme od něj přeběhli. Po rozjetí jsme zjistili, že ani tento spoj není úplně ideální. Odhodlali jsme se tudíž k dalšímu přeběhnutí. Tentokrát se vlak rozjel pořádně svižně. Jen mi pořád něco nesedělo. Rozhlížela jsem se... v hlavě mi blikala jakási výstražná tabulka... až mi to došlo! Ten vagón byl růžový! Uvnitř (a jak jsme později zjistili, tak i z venku) byl polepen infem, že je to vagón pouze pro ženy! A opravdu tam žádný muž neseděl. Což o to, já jsem mohla být v pohodě, ale moji tři spolucestující se rozhodně vymykali běžnému pojetí „ženy“. Zvlášť Petr je osoba mohutná a nepřehlédnutelná. S posvátnou hrůzou si ho prohlížela holčička, která k němu stála nejblíž. Upozornila jsem kluky a na další zastávce jsme znovu přeběhli, tentokrát už jenom mezi vagóny. Pak už nám nic nebránilo kochat se rychlou jízdu do cíle.
Kjóto rozhodně nezklamalo. Bylo oproti Kóbe hlučnější, plnější a barevnější. Také jsme přestali být jedinými cizinci a já jsem konečně nebyla se svým tetováním tak výstřední. Jen lákadel pro turisty výrazně přibylo a bylo vidět, že místní moc dobře ví, kterak si na zájmu turistů něco přivydělat. Mile mě proto překvapilo muzeum mangy. Vstupné bylo lidové a navíc – mělo celodenní platnost. Nebyl vůbec problém si koupit vstupenku, projít výstavu, odejít na oběd a v klidu se vrátit a v prohlídce pokračovat. Samozřejmostí byl i tématický obchůdek nejen s mangou, ale i s výtvarnými potřebami a upomínkovými předměty. Okolnosti nám nedovolili zůstat tam tak dlouho. Prošli jsme tudíž jen část a už se zase šlo do venkovní výhně. Prošli jsme si zahrady, šógunův i císařův palác a nakonec došli do uličky s čajovnami. Všichni jsme toužili vidět pravou gejšu (dle místního dialektu geiko). Hned na začátku nás míjel taxík a v něm jedna seděla. Četla si cosi v novinách a auto ji vezlo pryč. Před první čajovnou stál majitel a vítal hosty. Chtěli jsme zůstat a čekat na příchod gejši, Vráťa chtěl ale dál do uličky. Michal tam tudíž zůstal jako vyzvědač a my ostatní jsme šli dál. Potkávali jsme spoustu zajímavých lidí, upravených žen v kimonech, tak trochu nudících se pánů v yukatách a úžasně obratné rozvažeče potravin na kolech. Jen ta gejša nikde. Vrátili jsme se pokorně zpátky k první čajovně. Tam byl vysmátý Michal a jen mával mobilem, že prý kolem něj prošlo asi šest z nich a pár starších paní (pravděpodobně jejich „madame“) a jako důkaz měl jednu ulovenou fotku. My ostatní jsme jen tiše záviděli. Co se dalo dělat. Rozhodli jsme se, že se budeme cca půl hodinu poflakovat kolem a pak se zkusíme vrátit, jestli se náhodou nebudou trousit ven po skočení „šichty“.
Michal s Petrem byli už pořádně uchození, ponechali jsme je tudíž svému osudu v nedaleké kavárně. Sami jsme vyrazili do nedalekého obchodu (a půjčovny) s yukatami – Petr mi ochotně poskytl dost financí na zakoupení mého vytouženého obi (tj. pásu k yukatě – tu jsem čirou náhodou koupila předchozí den – prodavačka mě skoro násilím zatáhla do obchůdku, oblékla mě a už nebylo cesty zpátky). Při nakupování jsme měli štěstí, při následném čekání na gejši už ne. Potmě jsme se pak vraceli zpátky na nádraží a beze spěchu zpátky do hotelu. Tam nás čekalo ještě balení a poslední noc v Japonsku.
Eat now


VII.
Nastal náš poslední den v Japonsku. A co víc! Do Tokia jsme neletěli letadlem, ale jeli vlakem! Jupíí, konečně můj vysněný shinkansen. Vstávali jsme brutálně brzo a konečně jsme tak viděli sportující japonce. V šest ráno bylo totiž to jediné možné počasí na běh a jiné aktivity. Okolo deváté už je moc horko a dusno. Na nádraží bylo docela dost lidí, všichni čekali spořádaně na označených místech. Vlak jezdí každých pět minut, bez nejmenšího zpoždění a staví na milimetr přesně. Jinak by lidi ani nemohli nastoupit – podél trati je ocelový plot a v něm elektronicky ovládané branky. Ty se otevřou až při příjezdu vlaku a lidé tak mohou nastupovat. U každé branky je napsáno, který vagón a které dveře tu budou. Nástup i výstup je rychlý a než se člověk naděje, už se jede dál. Uvnitř je víc místa, než v letadle. Okénka (z pochopitelných důvodů) nelze otevřít. Vlak se rozjíždí nenápadně a najednou máte pocit, jako kdyby to bylo letadlo a mělo každou chvíli vzlétnout. Chytla jsem se opěrek a až pohled z okénka mě ujistil, že jsme pořád pevně na kolejích. Průvodčí nekontrolovat jízdenky – šel, v ruce měl tablet a počítal cestující na jednotlivých sedadlech. Při vstupu do vagónu se všem uklonil a při odchodu se otočil a znovu se uklonil. Občas projel jídelní vozík a nabízel občerstvení. Stavělo se jen párkrát a jemný ženský hlas v několika jazycích upozorňoval cestující, že na přestup mají jen pár minut. Také radil, aby si nikdo nehodil zavazadla na hlavu a že mají být všichni ohleduplní vůči ostatním.
Cestou jsme jeli okolo hory Fudži. Je nádherná, veliká a majestátní. Tokio je hlučné a přelidněné. Přestup byl málem nad naše síly, naštěstí se nám podařilo dojít až k nástupišti, kde už byla podlaha celá pokreslená letadly a šipky přesně naváděly do těch správných dveří. Na letišti jsme málem zabloudili v obchůdcích a byl trochu problém najít ty správné dveře na odbavovací prohlídku - byla přísná a poměrně důkladná. Přesto jsem až v letadle zjistila, že mám plnou kapsu mincí a bezpečnostní rám ani nepípl. Letadlo bylo narvané a rezervovací systém nás zase rozhodil daleko od sebe. Trochu vyjednávání to spravilo a opět jsem skončila uprostřed prostřední řady. Turbulence s námi mávaly ze strany na stranu a já tentokrát neusnula ani na chvilku. V Mnichově pilot klesal jak ďábel a můj žaludek zůstal kdesi v oblacích. Ještě dlouho po doletu jsem se klepala. Na přestup bylo málo času a my se hodně bály dalších bezpečnostních procedur. Po zkušenostech z Tokia jsem pečlivě zkontrolovala kapsy, přesto si mě policistka vzala od rámu stranou. Nemohla totiž pochopit, že mám tílko, přes něj košili a pod ní dlouhé rukavice až k ramenům. Musela jsem si je sundat a nechat si ruce ještě jednou zkontrolovat. Z Mnichova do Prahy jsme letěli s tou samou posádkou, jako při opačném letu. Pilot se za ten týden moc nového nenaučil a v Praze dosedl opravdu drsně. Celá šťastná jsem zamířila pro kufr. Cestu mi zatarasil dav, který evidentně na něco čekal. Prodrala jsem se dopředu a rychle couvala zpátky. On tam totiž stál policista a pyrotechnik, který zkoumal jakýsi objekt. Naše malá skupinka se zkušeně schovala za nejbližší sloup a čekali jsme. Nic naštěstí nebouchlo a najednou jsme byli opět v naší pražské mhd. Rozdíl od té japonské byl strašlivý. Uvítal nás hluk, opilci, smrad a nepořádek. Nic takového jsme v japonské mhd nezažili. Co se dá dělat, jsme zase doma.
Jak jsem tak dala klíč do zámku, ztuhla mi krev v žilách. Bylo odemčeno! Opatrně jsem otevřela a nakoukla do bytu. Nic nechybělo, nepořádek byl stejný jako při našem odjezdu. Tentokrát byla vina na mojí straně – to já před týdnem zavírala dveře. Evidentně jsem byla duchem už na cestách a jen jsem zabouchla. Tahle moje chyba se naštěstí obešla bez následků a tak jsme mohli vybalit kufry, opláchnout se po cestě a jít spát. Čekal nás den klidu a pak týden na chatě u manželových rodičů. Konečně uvidíme naše děti a budeme se moct svěřit s našimi zážitky. V duchu jsme oba začali počítat, jak dlouho budeme muset šetřit na další cestu do Japonska. Oba jsme se totiž shodli, že se tam musíme podívat ještě jednou – tentokrát jako rodina.
Pojedem!

pátek 5. května 2017

Jak jsem se málem jmenovala Djamel

Už léta nakupuji různé blbinky ze zahraničí. Převážně z Japonska, občas z Číny nebo jiné asijské země. Z toho důvodu jsem si zařídila spoustu účtů – Aliexpress, Paypall, Dealextreme aj. A protože jsem měla za takřka deset let jen pozitivní zážitky, zlenivěla jsem v ostraze. Nechtělo se mi pořád znovu a znovu vypisovat číslo karty, začala jsem využívat různé automatické platby. Na svém účtu jsem nicméně měla nastavená poměrně přísná pravidla a pro internetové bankovnictví jsem měla zřízený speciální účet i s separovanou kartou. Také mám (poměrně neobvyklý rituál) – každý den po návratu z práce si zapnu bankovnictví a zkontroluji stavy na účtech a poslední pohyby. Ostatní mě měli za podivína, já však tušila, že se mi to bude hodit.
To jsem si zas tak jednou otevřela banking a jen jsem koukala. Z účtu určeného pro internetové nakupování zmizelo takřka pět set korun! Příjemce byl Aliexpress... no což o to, před měsícem jsem si tam kupovala pár figurek a zrovna pár dní předtím jsem tam hledala nové rukávy na kolo, ale nepamatovala jsem si, že bych je doopravdy objednávala. Navíc to vypadalo na dvě objednávky a já o ničem nevěděla. Do toho mi zapípal mobil, že Paypall chce autorizovat platbu v hodnotě přes sto dolarů. Začala jsem být hodně nervózni. Čekající platbu jsem zrušila a okamžitě se nalogovala na Aliexpress.
Tam už se na mě zubilo hned několik objednávek, čekajících na proplacení. Byly v hodnotě od pár dolarů až po několik stovek. Na účtě jsem měla jenom kousek přes pět stovek, zaplaceny byly tudíž jen dvě. Ostatní jsem rychle rušila (pod důvodem „už si to koupit nechci“) a těm zaplaceným jsem poslala vysvětlení, že jsem si nic neobjednala a jedná se o omyl. Až pak jsem si začala účet bedlivě prohlížet. Ihned jsem si se zděsila! Pod mým jménem si to objednával nějaký chlápek z Alžíru, jménem Djamel. U prvních objednávek nedokázal předělat adresu dodání a tak napsal do poznámky, že to chce poslat jako dárek a uvedl celou svou adresu (i s telefonem). Až teprve poté se mu podařilo adresu předělat, ale to už jsem byla nalogovaná a rychle ji nastavila zpátky. Předělala jsem i heslo a myslela, že to mám v pohodě.
Pozdě v noci jsem se chtěla znovu chtěla přihlásit, abych se podívala na stav zaplacených objednávek. A ejhle... nechtělo mi to vzít nové ani původní heslo. Zkoušela jsem všechno možné a pak mi to dokonce napsalo, že můj přihlašovací e-mail neexistuje. Už se blížila půlnoc a já psala na help line Aliexpressu. Naštěstí tam byl ochotný člověk (ani nevím, jestli chlap nebo ženská – jméno bylo Hope) a ten mi pomohl. Alžírský hacker byl natolik šikovný, že se mu podařilo změnit mi znovu skoro všechny údaje. Řešila jsem to skoro hodinu. Nakonec jsem musela naskenovat svůj pas, aby na help line uvěřili, že účet je opravdu můj. Až později mi došlo, že jsem mohla alespoň začernit své rodné číslo. Před usnutím se mě Vráťa ptal, jestli jsem zablokovala kartu. Zůstala jsem stát – nezablokovala. Ale co, mám tam sotva stovku, co se může stát.
Noo... měla jsem si to lépe rozmyslet. Ráno jsem koukla na účet a dalších třicetdva korun pryč. Zase Aliexpress. Chtěla jsem se tam nalogovat a opět mi to hlásilo, že můj e-mail neexistuje. Zkusila jsem znovu help line a tentokrát jsem narazila na někoho neochotného. Nakonec jsem jim napsala, že jestli odpoledne nebude účet fungovat, končím s nimi. Okamžitě jsem také nahlásila kartu jako kradenou a zažádala o novou. Na účtě se mi choulilo posledních cca sedmdesát korun. Odpoledne mě už čekal spásný e-mail, že můj účet je zresetován a nově nastaven. Pro jistotu jsem ihned změnila přihlašovací údaje (nejen heslo, ale i přihlašovací e-mail), napsala zprávu všem zainteresovaným prodejcům a modlila se. Do toho jsem zjistila, že nová karta bude stát sto korun. Rychle jsem převedla menší obnos peněz na inkriminovaný účet. Jen tak tak, část platby za kartu už odešla. A druhý den odešla pro jistotu znovu. Volala jsem na další help line – tentokrát mBank. Tam mi ze začátku nechtěli věřit, že by opravdu odečetli platbu dvakrát. Trvalo mi skoro deset minut, než jsem je přesvědčila. Nakonec uznali chybu a do dalších deseti minut jsem měla peníze zpátky na účtu. Za pár dní přišla i většina peněz za zaplacené a stornované objednávky. Jen ta jedna poslední se nepodařila zrušit. Naštěstí u ní hacker nedokázal změnit doručovací adresu a tak jsem se za pár týdnů stala majitelkou dvou šátků na kolo s motivem lebky. Jeden si ihned koupila moje šéfová a druhý využiji já. Takže mi to vlastně ani tolik nevadilo.
Mezitím se hacker pokoušel pokoušel dostat ještě na Facebook. Tam se naštěstí už nedostal, nicméně jsem pak vyplnila celý víkend tím, že jsem procházela své jednotlivé účty, kontrolovala historii, měnila hesla a vůbec si hrála se zabezpečením. Měla jsem pocit, že od prvního útoku snad uplynuly celé měsíce a ne dny. Beze studu přiznávám, že v nejtěžších chvílích jsem čapla Josífku a pevně jí držela. Holka asi tušila, že se trápím, protože ke mně sama chodila, dávala mi pusinky a hladila mě. Celou tu dobu byla se mnou doma – ve školce byla epidemie vší a Josí byla preventivně poslána domů. Jindy bych si asi stěžovala, ale zrovna tyto dny se mi to docela hodilo.
Teď už je to přesně měsíc a vypadá to, že jsem se hackera nadobro zbavila. Paranoidní stavy mě občas popadnou, ale snad už je vše v pořádku. Se zahraničím budu obchodovat i nadále, zůstávám optimistická. Jen si už budu dávat mnohem větší pozor.
A co vy? Už vás někdo okradl? Jaký to byl pocit? A dá se získat zpátky ztracená důvěra?

středa 8. března 2017

Obnovená Růže

Bowlingových turnajů je po Praze jak hub po dešti. Jen málo z nich je však věnováno výhradně ženám. Jeden z těch lepších bývala Večerní růže. Devítkový turnaj, kde každá účastnice něco vyhrála. Minimálně onu růži, nějakou drobnost a hlavně možnost si pohodově zahrát. Součástí turnaje vždy byl raut, představení různých firem a služeb a občas nějaké zpestření ve formě tance nebo prezentace. Nevýhodou bylo silně zakouřené prostředí a občas společensky unavený doprovod nebo dokonce i některé hráčky. Všechny jsme byly smutné, když herna vyhlásila dočasné pozastavení činnosti.
Trvalo to dlouho, moc dlouho. Až najednou se objevila dobrá zpráva: Večerní růže se opět koná! Organizace se ujal syn původního pořadatele, sehnali se noví sponzoři a mohlo se přihlašovat. Přihlášku vyplnilo 48 účastnic, do herny jich nakonec našlo cestu jen 45. Vypadalo to jak setkání na školním srazu. Dámy se vesele zdravily, nejedno oko zaslzelo. Každá se těšila na svou oblíbenou dráhu, vyhlížely se kamarádky a všechny se spořádaně hnaly k pultíku, aby si zajistily „své“ místo a zaplatily. Pak přišla studená sprcha – Růže přestala být devítkovým turnajem! Nastal všeobecný nesouhlas a výkřiky, že takhle by to teda nešlo! Pořadatel utekl do bezpečí za pultík, chvíli odolával, ale nakonec podlehl tlaku rozvášněných žen. Operativně změnit dispozice a z normálního turnaje se v okamžiku stal devítkový. Pak už šlo všechno jak po drátkách. S malou změnou – welcome drink byl tentokrát becherovka – místo obvyklého šampusu. Tím pádem jsem si ho radši odpustila a koupila si vlastní pití.
Turnaj ovlivnilo několik věcí negativně, několik pozitivně. Negativní bylo, že je stále silně kuřácký. Horní patro je sice o něco vzdušnější, moc to však nepomáhá. Raut byl také o něco chudší – před hernou je nová restaurace a bylo znát, že na hráčkách šetří. Také dráhy se často kousaly, nevracely koule a podobně s hráčkami laškovaly. Nejhorším zlem však byly nedisciplinované hráčky. Zvlášť do horního patra se stáhly hned dvě party, které se nechovaly zrovna echt. Jednu část může omlouvat nezkušenost (některé se opravdu teprve učily správnému chování), jeden tým však byl přímo úděsný – alkohol z nich táhl, jejich mužský doprovod byl hlučný a bez vychování a hráčkám snad bylo mentálně tak okolo patnácti let (i když fyzicky už to byly dámy skoro středního věku). Do finále se naštěstí probojovala jen jedna z nich. I tak jich však bylo pořád všude plno a bez nich by byl turnaj mnohem příjemnější.
Pozitivní byly dárky, evidentní snaha organizátora o pohodu všech dam a přístup staré gardy hráček. Takhle to sice vypadá jako hodně nevyrovnané skóre, výsledný efekt však přesto byl pozitivní. Nad příštím turnajem se sice pořádně rozmyslím, pravděpodobně však doma požádám o hlídání dětí a znovu se zaregistruji. Kdy jindy si mohu zahrát čistě ženský turnaj a dostat za to zajímavé ceny? A navíc, kdo ví... organizátor je zatím nezkušený a plný elánu. Do příště si určitě vezme nějaké ponaučení a třeba změní pár věcí k lepšímu. Já jsem prostě vrcholná optimistka.
A jaké jsou vaše turnaje? Hrajete o ceny nebo na pohodu? A hrajete podle pravidel a tak, aby váš styl nerušil ostatní?

sobota 22. října 2016

V těhotenství na kole?



Takřka ihned po potvrzení těhotenství vám gynekolog poví, že těhotenství není nemoc. Určitá omezení vás však čekají. Pokud jste až doteď kolo znala jen z doslechu, rozhodně s jízdou nezačínejte. Jestliže je však kolo váš věrný kamarád, není nutné ho nyní uklízet do sklepa. Rozumný doktor vám dokonce jízdu vřele doporučí. V prvním trimestru vám uleví od nevolností, v druhém od křečí v nohou a ve třetím je to asi poslední typ přesunu po městě, kdy vás nebude omezovat vaše váha a rozměry.
Začneme hezky od začátku. Vaším prvním úkolem bude upravit kolo pro jízdu v požehnaném stavu. Žádný hluboký předklon a sportovní výkony. Nechte si posunout řídítka tak, aby se vaše tělo napřímilo. Lépe vám bude vyhovovat městský typ kola s nízkým nástupem a širokými řídítky. Veškerou bagáž sundejte ze zad a dejte do vkusných brašen na nosič. Úzké sedlo vyměňte za gaučový široký typ (čím měkčí, tím lepší). Zvažte předělání kola na elektrické (po šestinedělí se vám bude opravdu hodit). Na jízdu si vymezte alespoň o půl hodiny více času – nebudete se tolik stresovat a můžete cestou zastavit na odskočení do keříku. Před cestou si ověřte „únikové“ možnosti – pokud přeceníte své síly, vyplatí se znám nejbližší bezbariérové metro. Třešinkou na dortu je přidání předního košíku – do něj si dejte malou taštičku s kouskem čokolády a lahvičkou vody.
Nejdůležitější v prvním trimestru je: Zapomeňte na předsudky a odsuzující pohledy okolí! Pohyb na kole má kladný vliv na vaše těžce zkoušená střeva, zahání ranní nevolnost a vlévá vám novou energii do unaveného organizmu. Naslouchejte svému tělu a řiďte se jím! Ono samo vám napoví, jestli na kolo v tomto období máte dost sil nebo ne.

Druhý pasažér je schovaný v bříšku :)
V druhém trimestru je většina žen v největší pohodě. Nevolnosti ustoupily, bříško se stabilizovalo. Můžete si dovolit delší jízdy a rychlejší tempo. Já osobně jsem v této době začala trpět na silné křeče v nohou a občasné tvrdnutí břicha. Od obojího pomáhala jedině jízda na kole. Větší nákup se už také bez kola neobešel – kdo to má tahat v rukách, že? Jen jsem se rychle zadýchala a tak bylo nutné více myslet před jízdou a vše plánovat s podrobnou mapou v ruce.
Třetí trimestr je ošidný. Vzhledem se blížíte oteklé velrybě, povahou teroristovi s prstem na spoušti. Dítě může přijít každým dnem a dokáže se pořádně ozvat. Délka jízd by se měla zkrátit a velký vliv má i počasí. Při náledí a zimních plískanicích kolo hezky schovejte na poporodní dobu. I malý pád by mohl mít fatální následky. Při letním počasí můžete opatrně jezdit dál, je však lepší mít s sebou doprovod. V případě náhle postupujícího porodu se postará o vaše kolo a vy se můžete soustředit na cestu do porodnice. Z tohoto důvodu nejsou touto dobou vhodné cesty do lesů a vůbec daleko od civilizace. Držte se blízkosti domova nebo porodnice. Plně nabitý mobil je nutností – v něm mějte uložená čísla na svou porodnici a gynekologa. Nebojte se, sanitka vás naloží kdekoli a bezpečně vás doručí do nejbližší porodnice. Pokud s sebou budete mít dost peněz, můžete si dovolit luxus taxíku. Tašku vám pak může kdokoli dovézt dodatečně. Většina lékařů navíc dnes zastává názor, že aktivně žijící matky mívají kratší a jednodušší porod.
Teď už máme za sebou těhotenství i porod. Nastává šestinedělí. To je velice speciální čas v životě ženy. Liší se při každém dítěti a vždy nás něčím překvapí. Prvorodičky by se při něm rozhodně měly šetřit. To samé ženy po císařském řezu nebo s poporodními komplikacemi. Pokud proběhl porod bez problémů a i vaše rekonvalescence probíhá v normě, můžete své kolo opatrně oprášit a vyndat ze sklepa. Teď doopravdy oceníte pohodlné sedlo a elektrickou výpomoc. Nezapomenu na svou jízdu po prvním porodu. Trvala sotva pět minut, jen jsem si projela park z jednoho konce na druhý. Ale ten pocit! Najednou mi spadla tíže z nohou, jemně se promasírovala poškozená hráz, křuplo to a povolilo v blokovaných zádech a narovnala se ramena. A hlavně – ta hlava! Myšlenky se přestaly točit okolo mrněte, jen já a cesta. Pohybová meditace v praxi.

Zkouška dvojvozíku nanečisto
Čím bylo dítě starší, tím byly cesty delší. Konečně bylo dcerce cca tři měsíce a já ji poprvé položila do dětské autosedačky a tu připevnila do dětského vozíku za kolo. Časem jsem ji vyměnila za pohodlnější speciální vložku do vozíku – tzv. miminkovník. Od toho byl jen krůček k normálmímu sezení a pak už to šlo rychle :). Brzo jsme kupovali dvojvozík a přibyl další pasažér. A já mohu kolo stále jen a jen doporučit.
A co vy? Jezdily jste na kole před těhotenstvím, při něm i po něm? Nebo bylo období, kdy jste si řekla dost? A co na to říkalo vaše okolí a lékař?

Jedna inspirativní ze zahraničí :)


sobota 3. září 2016

Nekonečný reklamační příběh


Je o mě známo, že mi jeden počítač rozhodně nestačí. Ke svému spokojenému životu potřebuji počítač stolní a nějaký lehounký přenosný notebook. Zvlášť v období studia byl notebook můj věrný kamarád. Proto jsem těžce nesla, když začal „zlobit“.
Jako první odešla baterie – z ničeho nic – bez varování. Chtěla jsem ihned koupit novou, ale okolí mě varovalo, že chyba může být i na desce a ať si první našetřím nějaké peníze. A jelikož notebook fungoval dobře i bez baterie, přestala jsem to řešit. Za pár měsíců začal dělat problémy při zapínání. Zamrzal při úvodní obrazovce a zapnul se tak na třetí pokus. I to ještě šlo přežít, pro jistotu jsem však každý večer zálohovala. Jednoho dne se objevila místo obvyklé úvodní obrazovky nějaká nová – modrá – s povelem na určení klávesnice – ovšem bez možnosti si něco vybrat. To už jsem si našla na internetu nejbližší opravnu a čekala na nějakou finanční injekci.
Konečně se na mě usmálo štěstí a já dostala zpátky daně z Finančního úřadu. Odhodlaně jsem tudíž zamířila do vybraného servisu. Spadal pod můj oblíbený počítačový obchod a měl dobré reference. Je prý dražší, ale kvalitní. Diagnostika byla zdarma a prodavač u příjmu byl velice ochotný. Vyslechl mé stížnosti, něco z toho si zapsal a zkusil notebook zapnout. Důrazně jsem ho upozornila, že data na disku jsou pro mě velice cenná a nechci o ně přijít. Iniciativně mi tedy disk vymontoval, pro jistotu dal pryč i baterii a vrátil mi nabíječku. Nic z toho prý na diagnostice potřebovat nebudou. Notebook pečlivě zabalil a dal mi podepsat protokol. Za měsíc prý budou vědět víc.
Netrpělivě jsem čekala. Konečně se ozval technik – vada je na chipsetu a bude stát přes tři tisíce korun. To bylo o dost víc, než jsem čekala. Pořád to však bylo v psychologickém limitu, který jsem si určila – jinak bych si rovnou koupila nový notebook. Takhle jsem s těžkým srdcem souhlasila s opravou a dala souhlas k provedení práce. Samotná oprava už trvala jen krátce a mohla jsem si dojít pro opravený stroj.
Do obchodu jsem skoro dotančila. Měla jsem s sebou baterii a disk, nabíječku jsem si zapomněla. Bohužel, na obchodě nebyla žádná kompatibilní s mým notebookem. Nemohla jsem si tudíž prověřit přímo na místě, že je vše jak má. Domluvila jsem se s předávajícím prodavačem, že v případě potíží notebook druhý den zase přinesu – alespoň mi namontoval zpátky disk a baterii. Doma jsem notebook okamžitě zapojila do proudu. A... tudum tudum... naskočila modrá obrazovka se známou hláškou o výběru klávesnice – bez možnosti ji vybrat. Cože?!?! V šoku jsem napsala e-mail technikovi a ten odpověděl, že u nich počítač fungoval a tohle bude spíš chyba disku. Heeee???? Druhý den jsem došla do obchodu silně napružená.
V obchodě jsem vzbudila rozruch a tentokrát můj stroj přijímali už dva prodavači. Nakonec se rozhodli to poslat zpátky jako reklamaci opravy. Přece jsem nezaplatila tři tisíce za nic? Prodavač se oháněl tím, že mi technik vyměnil nějaký grafický čip. Fajn, grafika je opravená, modrý nápis je pravděpodobně v mnohem lepší kvalitě... a co já s tím? Notebook funguje úplně stejně jako v den před opravou – tj. nijak. Termín „rozlobená“ by byl hodně mírný. Začala jsem litovat toho, že jsem si rovnou nekoupila nový notebook a starý nehodila do popelnice. Byla jsem docela zvědavá na oficiální vyjádření k reklamaci opravy. Tentokrát jsem (opět po dohodě s prodavači) poslala k opravě notebook i s diskem, baterií a nabíječkou. V protokolu bylo s vykřičníkem napsáno, že data na disku jsou důležitá a nesmí se ztratit.
Následovala výměna e-mailů. První mi napsal technik, že je vadný disk a vůbec žádná data na něm nejsou. Mám prý dvě možnosti – buď nechat udělat novou opravu za další dva tisíce nebo jim celý notebook prodat a vybrat si nový. Myslela jsem, že spadnu pod stůl. Disk byl funkční ještě pár dní před odesláním na první opravu a data na něm byla (takřka naplněná kapacita disku – už svítil červeně, že je tam dat povážlivě hodně). Kam najednou zmizela? A jak? Disk mi nikam nespadl, nezačal hořet, nehlásil virus. A dát další dva tisíce? Kdo mi zaručí, že tahle oprava už konečně povede k výsledku? Vždyť za celkovou částku obou oprav jsem si už mohla koupit nějaký zánovní počítač. Zaujala mne ta možnost s odkoupením počítače. Odepsala jsem zpátky, že o opravu rozhodně zájem nemám, ztráta dat je neočekávané překvapení a kolik by byli ochotni dát za můj notebook. Odpověď mě šokovala – za právě opravený stroj mi nabízeli rovný tisíc korun. Ehm... právě ho opravili za tři tisíce korun a nabízí mi za něj tisíc? To znamená, že ani oni sami nevěří, že to byla adekvátní částka. Musela jsem počítat do sta, abych vůbec byla schopná odpovědět v neutrálním duchu. Moc se mi to nepodařilo, ale snažila jsem se. Odmítla jsem jejich návrh a rozhodla se oficiálně reklamovat předchozí opravu. Vždyť přece nevedla k funkčnosti notebooku (jak mi bylo slibováno) – a že u nich ten krám fungoval a s mým diskem najednou ne, to mě v celku nijak moc nezajímalo. Z mého úhlu pohledu se chová úplně stejně, jako před opravou. Jen já jsem o tři tisíce korun lehčí. Což je v mé situaci dost velká částka – přeci jen jsem na částečném úvazku a s manželem se staráme o dvě malé děti. Každá koruna se musí otočit třikrát a teď tohle. Technik mi už neodepsal. Místo něj se ozval nějaký jejich manager. Ve zprávě mi sáhodlouze „podal vysvětlení“, víceméně se mi do očí vysmál, že jsem hloupá a současná situace je moje vina. Jen s vypětím všech sil jsem se zmohla na e-mail, ať si můj stroj klidně nechají, ale ať mi alespoň pošlou zpátky ten disk (když je podle nich stejně rozbitý) a většinu částky za opravu. Od té doby uplynul víc jak měsíc a zatím nepřišla žádná odpověď (ale ani můj notebook, disk, baterie nebo nabíječka). Se skřípěním zubů jsem si koupila na splátky nový notebook a docela jsem hrdá na to, že jsem ho koupila v tom obchodě, kde jsem poslala starý k reklamaci – sice jsem uvažovala, že po letech spokojenosti se s nimi zcela rozloučím, ale pak zvítězil zdravý rozum. Nakupuji u nich spokojeně už skoro deset let a tohle je první problém – a dokonce ani ne na jejich straně, ale u externího servisu. Teď už jen přemýšlím, jestli mám ČOI poslat kopii naší korespondence a popis situace ihned, nebo počkat ještě měsíc. Tak jak já to cítím, se tu jedná minimálně o pokus o klamání spotřebitele, chci jim však ještě dát šanci na nějaké vhodnější řešení. Optimista až do konce.
A co vy? Jaké jsou vaše zkušenosti s reklamacemi? Už vás někdy někdo podvedl nebo „uvedl v omyl“? Nebo jste zatím měli štěstí? A jaký byste mi radili další postup?

středa 20. dubna 2016

Deštivá Jarní cyklojízda Prahou

Letos jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli nějakou cyklojízdu pojedu. Těšila jsem se na ní sice už několik měsíců předem, život pak však udělal několik kotrmelců. První změnou bylo, že jsem nastoupila do nové práce a mám směny i o víkendu - tam mi naštěstí vyšli vstříc a vyměnila jsem sobotu za jiný den. Druhá změna byla zapomenutá narozeninová oslava kamarádky starší dcery. To se vyřešilo tím, že hostitelka si děti ode mne převzala dřív a přislíbila, že si je můžu vyzvednout až po jízdě. Třetím zádrhelem byla náhlá nemoc Vráti. Nerada jezdím speciální jízdy sama, potřebuji si za jízdy s někým povídat. A to nemluvím o tom, že obloha věštila chladný déšť.
Nakonec zvědavost zvítězila a já vzala kolo, foťák a jela jsem sama. Část cesty jsem si zkrátila metrem. Díky bohu... nahnaný čas jsem potom všechen vyplýtvala na bloudění okolo I.P.Pavlova. Změť jednosměrek a uzavřených ulic byla trošku moooc divoká. S radostí jsem se přidala ještě k jednomu bloudícímu pánovi s kolem a společnými silami jsme dojeli na start jízdy. Tam jsem ihned potkala pár známých a ani drobný déšť mi už nedokázal zkazit náladu.
Peloton se rozjel za asistence policie a velkých dešťových kapek. Obecenstvo nám zamávalo a mohlo se opatrně jet. Vzhledem k počasí jsem si dokonce i nasadila přilbu (což nedělám tak často). V družném hovoru jsme plynule dojeli až za Husákovo ticho. Tam déšť přitvrdil. Zvedl se silný vítr, obrýlení přestali vidět na cestu. Ještěže se jelo v davu, mohla jsem se orientovat podle kol před sebou. Hned pod Letnou vítr přestal a začalo ubývat i deště. Kousek za Libeňským mostem přestalo pršet úplně. Nahoru na Krejcárek jsem dojela už takřka suchá. Tam už jen kousek tunelem, opatrně provést kolo ošemetným úsekem sestupu z mostu a přes křižovatku a byli jsme v cíli! Pak ještě povinné focení u sochy (ne, já jsem své kolo opravdu nezvedala) a mohla se řešit jízda domů.
Sluníčko hezky vykukovalo a tak jsem zavrhla variantu metro. Odvážně jsem se rozhodla jet domů trasou, kterou mě často doprovází Vráťa - kdo ví, třeba si ji už konečně pamatuji a domů dojedu bez bloudění. Nebudu vás dlouho napínat. Jelo to skoro samo ;) . V hlavě mi ihned naskakovaly další pokyny a tělo jelo víceméně na automatického pilota. Na dětskou oslavu jsem přijela tak právě včas na krátký pokec a vyzvednutí dětí. Ani se jim domů ještě nechtělo.

Souhrn dojmů z letošní cyklojízdy:
- počasí nám nepřálo, lidi to zas až tolik neodradilo
- řidiči byli neobvykle spolupracující a ochotní... jupíí :)
- chodci se nepokoušeli vbíhat do pelotonu - asi si všimli, že tentokrát nebyl tak dlouhý
- skoro se nezastavovalo - jízda byla plynulá a pohodová
- nevšimla jsem si ani žádné kolize přímo v davu
- všichni byli nádherně optimističtí

Kéž by to takhle šlo i na podzim. A já snad (při lepším počasí) pojedu ve svých lolita šatečkách.

středa 24. února 2016

Vznikne někdy cyklistická strana?

Čistě teoreticky - proč ne? A proč ano? Vlastně by mě tato myšlenka vůbec nenapadla, kdybych jednoho dne neviděla na fakultě název přednášky "Cyklistika = vznik nové politiky". Na přednášku jsem jít nestihla, její název mě však donutil se zamyslet.
Těsně po revoluci vzniklo spousta zvláštních stran. Sdružili se pivaři, křesťani, mlčící většina, erotomani a dokonce i takový protimluv jako anarchistická strana. Copak pravověrný anarchista může být sdružený v nějaké organizaci? No, byla to prostě divoká doba. Cyklisté tehdy neměli touhu se do politiky nějak pouštět. Existoval jakýsi Svaz cyklistů, nevyvíjel však žádnou činnost (a pokud se nepletu, tak v tom úspěšně pokračuje).
Trvalo několik let, než se začaly objevovat různé místní spolky a organizace. V Praze začala vystrkovat své růžky neziskovka "Auto*Mat". Cyklistika nebyla jejich primárním směrem, kupodivu jim už navždy zůstala přišitá. Jejich hlavním cílem bylo (a stále je), aby se podmínky života v Praze uzpůsobily tak, aby se tu žilo příjemně všem - ať už jde o chodce, děti, cyklisty, invalidy, rodiče s kočárky a (světe div se) i řidiče aut. Nikdo by neměl žít na úkor ostatních. Ani lidé z této organizace se však nepustili hned do politiky, ale spokojili se s poradní rolí. Vyslali své zástupce do různých komisí a odborných porot. Vypracovávali a zadávali studie, jezdili na odborné konference, vzdělávali se dále v oboru urbanizace a udržitelného rozvoje.
Sem tam se objevila snaha některých politických stran prezentovat se jakožto zastánci cyklistiky. Zůstalo většinou u okázalého ježdění na kole před novináři a vyjadřováním se ve sportovních termínech. S praktickou podporou cyklistických opatření už to bylo horší. Natož pak překonat onu zvláštní představu, že by kolo mohlo být i něco jiného než sportovní nářadí ("Jo vy tomu říkáte vozidlo? Cože? Vy s tím jezdíte do práce??").
Co se tedy stalo, že se najednou začaly objevovat vážně míněné přednášky o tom, kterak cyklisté vládnou Praze? A kteří cyklisté to kruci jsou? Jaktože je neznám?!? Ráda bych je poznala osobně a zeptala se jich na pár věcí. Taky bych ráda věděla, jak se pozná "organizovaný" cyklista - prý mezi ně patřím, to mě trochu mate. A nevadí jim při ovládání Prahy židovsko-komunističtí zednáři (placení samozřejmě ze Západu) - kteří prý ovládali Prahu když jsem chodila na základní školu? Alespoň to nám tehdy říkal soudruh ředitel. Třeba mezi ně už dávno patří. To by vysvětlovalo to, že o nich každý ví a přitom je nelze vystopovat. Prý se přímo topí v penězích a můžou za všechno - od povodní po Lítačku.
Trochu osvěty do problémy přináší seznam jejich "politického působení". Takže - Praha se dá (prý) ovládnout lehce - stačí nátlakové akce - cyklojízda (2x ročně ty mrchy zablokují magistrálu až na půl hodiny - pozor - neplést si se zácpou v odpolední špičce nebo s demonstrací taxikářů - těžko se to odlišuje, trvá to skoro stejně), uzavírka nábřeží (3 víkendy na podzim - a ještě tam měli stánky s občerstvením - to museli vydělat majlant) aj. Tím tlačí na "místní" a "obyčejné" lidi, kteří jsou pak nuceni sepisovat petice a burcovat politiky. A už se kola točí... jenže... opravdu to tak funguje? Přiměl by někoho z vás den bez možnosti zaparkování pod oknem baráku k tomu, abyste napsali svému radnímu? (Ehm... kdo zná vůbec jméno "svého" radního?) Nebo by vás to dokonce dohnalo k založení vlastní strany nebo sdružení? Či snad se jedná o vyhrocený pohled zaviněný strachem z neznámého? Co je vlastně děsivější - anonymní pražský cyklista nebo tiše se plížící zahalený uprchlík? Koho se mám bát? Souseda, který jezdí na kole krmit králíky za město nebo dokonce nové pokladní v obchodě? (Nějak divně mluví česky a bez šátku ji od arabky nerozliším). Veškeré mé středostavovské jistoty jsou v háji.
Ale rychle zpátky do reality. Co by vás doopravdy přimělo jít do politiky? Bojovali byste za sebe, své blízké, své město nebo své ideály? Chodíte alespoň k volbám? Nebo chcete jen tak žít a tyhle šarvátky jdou zcela mimo vás? A jak má člověk vlastně správně reagovat, pokud dostane nálepku (je v celku jedno, jestli se z něj stane "organizovaný cyklista", "cyklosterorista", "sluníčkář", "pražská kavárna" nebo cokoli jiného) a přitom nic z výše uvedeného nedělá? Lze se vůbec nějak smysluplně bránit a nepůsobit přitom jen jako potrefená husa? Babo raď ;) ... nebo radši ne, obávám se, že by se ozvali jen trollové :D

PS: Tipneme si se mnou, kolik trollů si nenechá ujít debatu pod článkem? :D