Konvoj

Jako puberťák jsem shlédla zajímavý film. Pouštěl nám ho řidič autobusu na cestě z Řecka. Bylo mi patnáct, chtělo se mi spát a film jsem ze začátku příliš nevnímala. Postupně mne ale chytil a to tak silně, že jsem po dojezdu začala pátrat po jeho názvu. Jmenoval se Konvoj a byla to velice jednoduchá road-story o partě řidičů kamiónů, kteří prchali před zákonem. Děj nekomplikovaný, dialogy minimální, v hlavní roli silné vozy. A neméně silné antipatie mezi řidiči a policajty. Od té doby se kamión stal mým snem a já si plánovala (hned po získání řidičáku) odstěhování do Austrálie nebo Ameriky - jenom tam jsem mohla jezdit po opuštěných silnicích a přepravovat náklad bez nutnosti stavět každou chvíli na nějaké hranici.
No, malovala jsem si to hezky. Už za pár let mi lékař potvrdil, že o řidičáku na cokoli můžu jen snít a já se musela spokojit jen s tichým obdivováním vozů na výstavách a silnicích. Dokonce se mi nedařilo ani najít si muže dle vzoru hlavního hrdiny filmu. Holt Kris Kristofferson je jen jeden. Alespoň jsem začala sbírat jeho muziku a chodit na jeho filmy. Postupem času jsem začala na atmosféru filmu zapomínat.
Za dalších (skoro) 15 let jsem potkala Vráťu. Jako Kris nevypadal a rozhodně se tak nechoval. Přesto mi ho něčím silně připomínal. Otevřel přede mnou svět kol a já se opět vrátila alespoň částěčně na silnici jako aktivní účastník. Jízda MHD se přece započítat nedá. Najednou jsem si začala všímat klacků, které mi byly házeny pod kola a pomaličku jsem se stávala aktivistkou. Proměna byla tak nenápadná, že jsem ji ani nezaregistrovala. Až když mi kolega věnoval magnet s nápisem Cyklomaniak, došlo mi, že jsem kapku jiná než před pouhým rokem. Z nenápadné občasné cyklistky se stala řidička, která chce jezdit na silnici (a ne se krčit někde v parku) a spolu s povinnostmi chce získat i nějaká práva.
V romantickém rozpoložení jsem pustila Vráťovi svůj nejmilejší film. Kupodivu se mu silně automobilistický film líbil a já tušila proč. Najednou jsem plně chápala ten boj mezi řidičem, který chce jezdit pohodově a bez nesmyslných omezení, a policajta, který by podobný šmejdy nejraději sestřelil z vozovky. Už jenom představení jednoho z nich bylo ukázkové: "Dobrý den, jmenuji se ... a nesnáším řidiče kamiónů!". Dokáži si představit, že podobně se zdraví i někteří naši policisti... jen místo korábů silnic mají v žaludku cyklisty. Ostatně, s muži zákona jsem už pár potyček měla a rozhodně to nebyla vždy má vina. V jednom případě dokonce došlo málem i na pěstní souboj (a to jsem měřila tomu chlapovi asi tak k ramenům). Ještěže se lekl natáčejících novinářů a já mohla jet dál a postupně vychladnout.
Abych se vrátila k filmu. Stále patří k mým nejmilejším. Stále se ráda podívám na projíždějící kamión. Jednou jsem se v něm i svezla a považuji to za úžasný zážitek. A stále více chápu jeho poselství. To, že pouze v jednotě je síla, není radno se spoléhat na politiky (ale před volbami je možno je využít), jednotlivec má určitou moc, a naposled - demonstrace početní síly (ovšem bez fyzického násilí) není tak úplně na škodu.

Nešvar

Tak se nám sídliště ponořilo do sněhové pokrývky. Občas projede pidipluh a vyčistí jeden chodník (asi jako exemplární příklad), zbytek už musí dotvořit chodci. A najednou se objevilo to, co v jiných měsících zůstává skryto. Nejen cyklisté rádi používají chodníky. Je zvláštní, jak si některá auta dokáží zkrátit cestu i tam, kde by je nikdo nečekal a kde se s nima prostě nepočítá. Nemám nic proti pošťákům, sanitkám a osobním vozům invalidů - ty na chodník občas prostě patří. Jak (a hlavně proč) se včera objevilo jedno auto uprostřed sídliště jsem ale nepochopila. A potíže s tím měla i ta stará paní o berlích, která se snažila prodrat neupraveným sněhem. Ani já s kočárkem jsem nebyla zrovna svižná, takže milé autíčko se za námi sunulo rychlostí umírajícího šneka...
Jen na jednom místě jsem za jejich neukázněnost docela ráda. Je to na přístupové cestě k metru. V podchodu metra je hned několik obchodů. Speciálně pro jejich zásobování jim byla postavena malá silnička. Proč ji ale používat, když hned vedle je zkratka v podobě chodníku? Tento chodník nepatří k udržovaným (jak se mají lidé dostat na metro jsem však nepochopila) - hříšníci v autech ale vytvořili alespoň dvě stopy po pneumatikách - a v těch už se pohybovat dá (jen kočárek má stále smůlu).
Chápu, že aut jezdí po chodníku rozhodně méně, než cyklistů. Jezdí však o dost rychleji, hůře se jim vyhýbá a během jízdy vytvoří o dost více smradu. Kudy mám tedy s kočárkem jezdit, když se chci vyhnout silnicím? O tom, jak se jakožto cyklista (který se snaží žít dle předpisů) cítím, raději pomlčím. Přítomná policejní hlídka se stará více o výsledky v tipovací kanceláři, než o nějaké to auto mimo silnici.

Náledí

V sobotu ráno jsme se probudili do nádherně zasněženého dne. Musela jsem na trh už o hodinu dřív, než jsem zvyklá, vůbec se mi do té zimy nechtělo. Nakonec jsem se pořádně teple oblékla, nasadila sluchátka (kvůli náledí i přilbu), rukavice a hurá na cestu. Vráťa na mne ještě zavolal, ať nezapomenu, že přední brzda je na náledí nebezpečná... to si naštěstí pamatuju ještě z dětství - na ledu, písku a štěrku brzdím zásadně zadní brzdou.
V osm ráno bylo sídliště kupodivu prázdné. Občas jsem potkala maminku s kočárkem, nakupující lidi, nebo spěchající auto. Přesto byly ve sněhu patrny i stopy po kolech. Až mi bylo líto, že nejsme první, kdo tudy projel. Teprve v lese jsem byla první. Ve sněhu se čas od času objevila stopa po kočárku, kolo však žádné. Dávala jsem si tedy extra pozor, napadaný sníh skryl louže, které se v noci změnily na kluziště. Za jízdy jsem vystřídala několik typů komunikace. Většina z nich měla před sebou malou cedulku: "Za sněhu a náledí se cesta neudržuje." Budiž, i s tím se dá pracovat. Některé cesty byly přesto odhrabané. Jednalo se o místa, kde se předpokládal výskyt chodců. Teprve zima totiž ukázala, že ne každá cyklostezka je smíšená (tj. smí na ni i chodci). Smíšené stezky byly alespoň na hrubo odhrabané, nesmíšené byly ponechány svému osudu. Pejskaři a běžci se vyskytovali stejnou měrou na obou typech.
Ve své obezřetnosti jsem polevila v sídlišti pod krčským lesem. Bezpečně jsem projela nejstrmější sráz, minula všechny křižovatky a teď už mě čekal jen podchod, malý sjezd k řece a pak už víceméně rovina až na náplavku. To bylo také první místo, kde jsem potkala další cyklisty. Měnili řetěz - asi nehoda, kývla jsem na ně tedy pro povzbuzení. V duchu jsem si už začala formulovat fejeton na blog a jen zběžně kontrolovala terén před sebou. Kopeček směrem k řece je pozvolný a s mírnou serpentinkou. Koukla jsem před sebe a nevšimla si nikoho v protisměru. Rozhodla jsem se ho tedy projet  o něco pomaleji, ale bez větší pozornosti. A to byla chyba. Stezka vypadala mokrá, byl to však jednolitý led. Moje zadní kolo se najednou objevila přede mnou, já v duchu vyslala modlitbu ke všem bohům, aby kolo neskončilo ve Vltavě a začal boj se živlem.
Už v šesti letech mě rodiče zapsali na judo (abych kapku zesílila). Jediné co si pamatuji, je technika pádu. Hodilo se mi to dokonale. Kdo už někdy uklouzl na náledí ví, že všechno je otázkou několika setin vteřiny. Instinkt mi tedy vymrštil ruce i nohy a já tím odhodila kolo daleko před sebe. Stočila jsem se na bok a povolila všechny svaly. Také jsem ocenila, že jezdím v normálním oblečení (a nikoli cyklistickém dresu). Teplá bunda vycpaná svetrem utlumila náraz na loket, džíny zafungovaly jako ochrana kolene a pletené rukavice chránily dlaně. Stejně jsem se po nárazu zvedla silně otřesená. Za mnou se rýsovala jasná rýha v ledu. Kolo bylo v pořádku, jen spadl řetěz (kupodivu jsem ho nandala velice rychle). Už jen stání ale potvrdilo, že mé koleno je na tom hodně špatně. Vyhrnula jsem kahloty a měla co dělat, abych se nesložila ještě jednou. Kůže nepoškozená, zato pod ní se rýsovala modřina v černé a červené barvě.
Byla jsem už jen kousek od trhu, rozhodla jsem se to tedy dojet. Ocenila jsem elektrický motor kola a skoro polovinu jízdu jela pouze s jeho pomocí (bez šlapání - nohu jsem si opřela do pohodlné pozice). Na trhu jsem nakoupila vše potřebné a pomalu se vracela domů. Trochu jsem se bála projet stejným místem, nakonec jsem to ale riskla. Kousek od něj už stál posypový vůz a dělníci se chystali na sypání. No, trochu pozdě (pro mne). Doma jsem zkontrolovala zbytek bolístek a nechala se (aspoň trochu) opečovávat.
A poučení do příště? Nikdy nevěřte tomu, že cesta je udržovaná. Nikdy se nenechat ukolébat zdánlivou pohodou. Být stále ve střehu. V dětství jsem jezdila velice nebezpečně a neměla jsem jediný pád. Teď jezdím cca tři roky v kuse a mám za sebou přesně tři pády. Jednou bez přilby a dvakrát s ní... ve všech případech mi byla platná asi jako hluchýmu housle (tj. neublížila ale ani nepomohla). Spíš to vypadá, že bych si měla pořídit chrániče kolen. Jen se trochu bojím, že by si toho někdo všiml a snažil se je prosadit jako povinnou výbavu cyklistů. A to by byl jen krůček k tomu, zavést povinné rukavice, vymyslet chrániče pozadí, ramen a vůbec - co takhle toho cyklistu obalit do několika tun kovu a udělat z něj řidiče? Neee... kdepak, dělám si srandu. Nemám nic proti přilbě, jen jsem si (opět) vyzkoušela, že mi dává až příliš velký pocit falešného bezpečí a já si pak dávám menší pozor na ostatní nebezpečí. A abych ještě zůstala u automobilové hantýrky: největší ponaučení ze soboty - Vždy přizpůsobit styl jízdy stavu vozovky!

Dobré zprávy / špatné zprávy

Vzpomínáte na doby nedávné? Televizní zprávy (a potažmo i noviny) sledovalo jen pár optimistů, kteří doufali, že cenzor vpustí alespoň nějakou zajímavou zprávu. Většinou jsme se akorát dozvěděli, jak se letos daří úrodě a občas ve sportu. To vše se změnilo až po revoluci... i když, ne... ta hlavní změna přišla až s první opravdu komerční televizní stanicí. Najednou byly zprávy samá krev a násilí. Důležité věci v nich sice nezazněli (nebo byli umně zakamuflované), lidé ale i tak seděli večer co večer nalepení před obrazovkou. Čím to je? Tato stanice totiž moc dobře věděla, co mají lidé rádi: katastrofy. Hlavně ty, které se odehrávají sice blízko (aby se člověk mohl vcítit do duše oběti), zároveň však dostatečně daleko na to, aby se divák necítil přímo ohrožen.
Lidé milují špatné zprávy - zvláště o jiných. Každá přírodní katastrofa, válka nebo alespoň aféra, se stává okamžitě nejčtenějším článek na internetu. Jediné, co je dokáže přebít, jsou špatné zprávy o slavných lidech. Rozvod nebo trapas letí od ucha k uchu a za chvíli snad jen batole neví, co ten nebo ta hvězda zase udělala.
Lidé také vyjímečně rádi šíří katastrofické informace. V době těhotenství jsem musela skoro tyčí odhánět "dobrodince", kteří mě chtěli informovat o všech nástrahách a děsuplných scénářích, které mě čekají během porodu a po něm. Z deseti příběhů byl jeden opravdu informativní, ostatní jen barvitě líčily utrpení rodiček. Je pravda, že mě díky tomu nic nezaskočilo - ba naopak - samotný porod mi díky tomu přišel zcela pohodový a až překvapivě rychlý. Vlastně jsem jela do porodnice i dost pozdě, nějak se mi nechtělo věřit, že tohle už je "ono"...
Jak to, že dozvíme-li se dobrou zprávu, necháme si ji skoro vždy pro sebe - zatímco u např. politické aféry rychle běžíme k telefonu (mailu, internetu) a za tepla ji sdělujeme všem okolo? Odpověď nám částečně dává staré přísloví: "Dobré zboží se chválí samo." Dobrou zprávu prostě bereme jako automatický fakt, který je netřeba dále šířit. Své známé přece taky raději varujeme před špatnou hospodou - a o té dobré mlčíme - ta je přece v pořádku.
Velice zřetelně se tato mentalita projevuje v různých diskuzích pod články. Pokud se nám článek líbí, nereagujeme (maximálně velice jednoduše, postačí přece klik na variace typu "líbí se mi to"), v případě nesouhlasu se čtenář rozepisuje, argumentuje, přesvědčuje pisatele o svém názoru. Pisatel diskuzi buď ignoruje, nebo své dílo hájí (to dá rozum, vždyť je to přece jeho dílo - nepůjde proti sobě). A ostatní se dobře baví. U některých článku je dokonce diskuze časem zajímavější, než původní článek :o). Zastání se ovšem autorovi nedostane. Souhlasící čtenář se zpravidla nechce nechat zatáhnout do žabomyších válek píšících.
A proč vlastně tohle všechno píšu? Vrtá mi totiž hlavou - dokážeme se vůbec ještě radovat z dobré zprávy, která se nás ale netýká (odehrává se v jiné zemi, někomu jinému)? Dokážeme přát jinému národu chvíli radosti, nebo s nimi dokážeme pouze soucítit v době krize? Zajímá někoho úspěch chilských vědců, nebo jen neštěstí jejich horníků?
Občas se tu rozepisuji o krásách rodinného života (především na druhém blogu). Odezva je většinou žádná, ani nevím, jestli blog někdo četl. Pokud však napíšu (byť jen lehce) kritický fejeton, nestačím se divit. Na jednu stranu jsem ráda, že se zatím nikdo nepustil do kritiky formální části psaní (stačilo zdrbat obsah), na druhou stranu mě udivuje, kolik emocí to občas vyvolá. Nejsem novinář, toto je blog, mé vlastní emoce a nápady. Z reakcí mám však pocit, jak kdybych článek publikovala pod hlavičkou seriózní vědecké práce a právě čelila její obhajobě před rozlícenou porotou. A teď babo raď... bojovat za své literární dítko, nebo ho nechat napospas "šakalům"? Občas bojuji, občas to nechávám být... pochvaly nečekám, kritiky akceptuji (nikoliv obsah kritiky, pouze to, že na ni má můj čtenář absolutní právo).

A co děti, mají si kde hrát?

Za bezdětna mi přišla Praha jako velice krásné a přívětivé místo k životu. Spousta parků, zeleně a cyklostezek. Perfektní spojení kamkoliv autobusem, tramvají i metrem. Nic mi nechybělo.A pak přišla Fanynka a najednou se všechno změnilo. Pravda - parky, zeleň i cyklostezky zůstaly kde byly, zcela se ale změnil můj pohled na jejich bezpečnost. Parky a hřiště se stávají oblíbeným místem pro setkání pochybných existencí a jejich úklid je pak na bedrech policie. Cyklostezky zase vycenily zuby v podobě prahů, obrubníků, nečekaných zúžení a jiných lahůdek. Pro samotného cyklistu nic těžkého, pro mámu s vozíčkem je to občas těžký hlavolam. Pro vyznavače bakfietsů to znamená červenou a výrazné: "Tudy ne!". A kam teď s miminkem v zádech? Na chodník, nebo na silnici? Oboje je v současné legislativě nelegální (nebo alespoň napadnutelné). Vybrala jsem si silnici, přišla mi více bezpečná. Zní to jako paradox? Možná, ale nakonec je to logické. Chodníky jsou většinou úzké a i dva kočárky vedle sebe už mohou být problém.
Na jedné diskuzi jsem se dočetla, že ulice Prahy nebyly stavěné pro kola. No, je to pravda... ony totiž nebyly stavěny ani pro auta. To už si ale připouští málokdo. Samozřejmě, že nová zástavba už s auty počítala, centrum se jim ale dost těžko přizpůsobuje. Radní města ale raději zruší chodník, než aby se připravili o parkovací stání pro své plechové miláčky. Kde se ta láska k autům bere? K vlastnímu psovi by se chovali hůř... V posledním roce se situace pomalu začala zlepšovat, změny jsou ale pomalé a stojí spoustu usilí. Místním obyvatelům už ani největší tlak nevrátí zpátky dětská hřiště, která kdosi šmahem přeměnil na parkoviště, chodníky zmenšené o víc jak polovinu (tak se tam přece vejde více parkujících aut), zrušené přechody (je to pro vaše dobro, ne?), násilně vytvořené jednosměrky, zdemolované historické budovy a další.
Dokud je Fanny pevně usazena ve svém vozíku, cítím se docela v pohodě. Nechci však ani přemýšlet o době, až pojede sama po své ose. Dětské kolo (a dítě samo) je malé a nenápadné. Ani sebevětší praporek, reflexní vesta, blikátka a jiné vychytávky, nepomohou dítěti proti ignorantovi sedícím v několikatunovém autě. Vím, že většina řidičů by ani kuřeti neublížila. Jezdí dle předpisů i dle svého nejlepšího svědomí. Osud mi ale do cesty přihrál hned několik řidičů, ze kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech. Sama nemám řidičák, čekala bych ale, že pokud někdo dostane možnost vlastnich tak mocnou zbraň (jako je auto) je od státu náležitě prověřen. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se v autě může (legálně) prohánět i ten, kdo se netají tím, že kvůli kočce nebo psovi ani nemá cenu brzdit a že kvůli chodci zabrzdí jen proto, že sražený chodec způsobí na autě příliš velkou škodu (kterou mu zdravotní pojišťovna sraženého nezaplatí) a navíc je s tím nepříjemně mnoho papírování. Kdyby to byl ojedinělý hlas, byla bych klidnější... bohužel není... A jak mam potom já své dceři vysvětlovat základy slušného chování, když na silnicích čeká někdo takový na její první (a v tomto případě i poslední) chybu? Někdo, kdo si myslí, že za sražené dítě mají zodpovídat jeho rodiče, protože ho špatně vychovali? Co takhle přidat k řidičským zkouškám i psychologické testy (nebo rovnou stejné testy jako jsou na zbrojní pas)?
Všichni víme, že silnice není hřiště. Přesto se musím (slovy dnes už skoro klasika) ptát: "A co děti, mají si kde hrát?" Sebrali jsme jim většinu hřišť, parků i přírodní zeleně. Nahnali jsme je do pár oplocených parcel. Nebo snad celá tato snaha projektantů znamená, že si mají děti sednout před televizi (nebo počítač) a raději u něj už zůstat? A to pokud možno až do plnoletosti, kdy získají možnost udělat si řidičák a pak šup na silnici a hurá do provozu?

Poslední hezká sobota

Zima již udeřila a znepříjemňuje jízdu na kole. Naštěstí odložila svůj příchod až na sobotní odpoledne. Větší radost mi nemohla udělat. Celé léto totiž básním svým kamarádům a známým o tom, jaké jsou skvělé trhy na náplavce. Tento víkend se k nám rozhodl přidat i jeden kamarád. Původně chtěl už uložit kolo do sklepa, hezké počasí ho ale přimělo plán přehodnotit. Vyjeli jsme tedy ve třech (vlastně ve čtyřech - Fanny ale část cesty prospala, takže ji nepočítám). A byl na nás zajímavý pohled. Cestou na trh vezl Fanynku Vráťa a to připojenou za švýcarské silniční kolo (to, že jel v černém zimním kabátě už byla jen třešinka), kamarád ji vezl cestou zpátky - a to připojenou za celoodpružené ultrasportovní horské kolo (v duchu svého kola oblečen dokonce do kraťasů). A průvod jsem většinou uzavírala já na své elektrické skládačce... s kovovým košíkem na řidítkách a proutěným na zadním nosiči (oblečena zcela normálně do bundy a džín). Nejeden chodec se za náma ohlédl, taky bych se otočila. Pár protijedoucích cyklistů nás i pozdravilo, zvlášť jeden starší pán byl úplně nadšen a dával to hlasitě najevo. Kluci si většinu cesty povídali bok po boku (stezky byly prázdné, nikoho neblokovali), až to vypadalo, že si vyjeli na výlet sami a vzhledem k připojenému dětského vozíku si mohl nezasvěcený myslet, že k sobě patří víc, než je běžné.
Trh sám zcela splnil naše očekávání. Ani prudký vichr nám nevzal radost z nakupování čerstvých produktů, i když fronty se bohužel tvořily i v tomto počasí. Jen svařáku jsem se nedočkala, šel příliš na dračku. V nakupování jsme se nakonec tak rozjeli, že se nám podařilo zcela zaplnit vozík i oba moje košíky. Cestou domů jsme ještě obkroužili sídliště a za začínajícího mrholení přijeli domů.
Kamarád byl nadšen. Na kole sice jezdil celé léto, do centra Prahy se ale bál. Netušil, že k Vltavě vede taková příjemná a rychlá cesta. Celou jízdu si pochvaloval stezku i její okolí a ocenil i novou trasu skrz sídlištní park. Zná prý dost lidí, kteří by chtěli jezdit na kole do práce, netuší ale kudy (resp. znají jen cestu autem nebo mhd a ta se jim oprávněně nezdá příliš příjemná). Prý jestli nepřemýšlíme o nějaké službě pro takový typ lidí. Docela mě to rozesmálo. Průvodcování a vyhledávání tras do práce už běží druhým rokem, stačí si jen napsat redakci Prahou na kole :o). Já osobně se těším, až někdo konečně vydá gps navigaci pro cyklisty - jen to připnout na řidítka a nechat se vést...
Příští sobotu už se mnou pravděpodobně na trh nevyrazí (je mu už zima), něco mi ale říká, že od jara mi bude dělat na kole společnost častěji.

Nechtěný zločin

Představte si, že pácháte zločin. Nic velkého, jen takový docela malý přestupek. Vaše svědomí vám říká, že to není správné, děláte to ale pro svojí bezpečnost a nevidíte žádné lepší východisko. Ve stejný den udělá ten samý zločin na tom samém místě ještě 600 ostatních lidí (ve všední den... o víkendu by to číslo bylo o cca tisíc lidí víc). Tíží vás to, protože nemáte přestupky rádi (vyčítáte ostatním přepálená cd, zásadně si neberete ani propisku v kanceláři, v autobuse vždycky pouštíte sednout staré lidi)...
Jednoho dne zjistíte, že dokonce i policie se dopouští stejného přestupku. Ajaj... na koho se teď obrátit? Nejste věřící (takže zpověď v kostele nepřichází v úvahu). Pak máte možnost zeptat se primátora svého města. A on se podiví, že vás to vůbec trápí... on to přece dělá taky - je to bezpečnější. Časy se mění a přichází noví kandidáti na primátora. I tedy ptáte se jich. A oni mají (vyjímečně) stejný názor jako ten předchozí.
Čas od času dostanete pokutu, ale i tak přestupek stále pácháte... ať už z pohodlí nebo prostě proto, že se vám ještě nechce umřít (nebo skončit v nemocnici).
Je z takové situace vůbec možné vybruslit bez ztráty na cti? Nastane někdy doba, kdy si bude moct obyčejný člověk sednout na Silvestra večer, podívat se na uplynulý rok a říct: Ano, žil jsem dle pravidel a stálo to za to? Nebo je opravdu jednodušší se odstěhovat někam, kde už je problém vyřešen k všeobecné spokojenosti?

Statistika

Kdysi dávno (když jsem chodila na střední školu) měla jsem i předmět s názvem Statistika. Byl velice nudný, s příšernou profesorkou a nulovým přínosem pro mojí budoucnost (tak se to alespoň jevilo studentům). Jedna z prvních pouček byla, že statistika je nepřesná věda o přesných číslech. Jo, to by sedělo. Stačilo vzít dva sloupce zcela přesných údajů a to by v tom byl čert, aby z toho nevzešel nějaký zajímavý závěr. Zvlášť dva takové mi zůstaly v paměti ještě teď. Jednalo se o (zcela vážný) výzkum nějakého britského ústavu na téma rakovina prostaty a rakovina děložního čípku. Dlouholeté výzkumy dokázaly, že nejlepší prevencí u rakoviny prostaty je: Nosit klobouk! (pomáhá v 95 %) a u rakoviny děložního čípku: Mít sex jen na seníku! (pomáhá v cca 90 %). Jsem velice ráda, že dotyčný výzkum platili britští daňový poplatníci...
Na dlouhá léta jsem na výzkum zapomněla. Až teď jsem si na něj vzpomněla a trochu mě obchází mráz. Pojišťovny totiž nechtějí proplácet léčbu úrazu cyklistům, kteří něměli přilbu. Protože prý 85 % smrtelných úrazů mají cyklisté bez ní. Ale to je o dost míň, než je úspěšná prevence klobouku u rakoviny prostaty! Kdybych byla muž a chtěla se chránit před touto nemocí, tak přeci jezdím jedině s kloboukem. Výzkum totiž bral v potaz pouze klasické klobouky typu buřinka - už jste si ho zkusili dát pod přilbu? Co když potom onemocním a pojišťovna mi neproplatí léčbu, protože jsem se neobtěžoval ani s tou nejjednodušší obranou (což nošení klobouku je)? O co jednodušší to mají ženy - cyklistky. Jezdit mohou klidně v přilbě... Naopak - jsou ve výhodě. Když mají chuť na radovánky, prostě si na mapě najdou nejbližší seník, sednou na kolo (zavolají souřadnice svému milému) a s čistým svědomím si tam zajednou. Jen nesmí mít sennou rýmu... :o( ... Ale určitě existuje i výzkum (a příslušná statistika), která jim poradí i s tímto problémem.

Cyklistické přilby

Na mém oblíbeném webu právě probíhá anketa na téma přileb na kolo. Nedalo mi to a zavzpomínala na moje měnící se názory na toto téma.
Jako dítě jsem přilbu neměla a ni mi nechyběla. Jezdila jsem divoce, úrazy se mi zcela vyhnuly (asi mám dobrého anděla strážného). Co si tak pamatuju, tak můj jediný úraz hlavy má na vině kombinace kamarádka + klouzačka + kámen v ruce. Jinak jsem si za celé dětství nic nezlomila ani nevyvrkla. Během puberty kolo kamsi zmizelo a znovu jsem začala jezdit až ve třiceti.
Jako první doplněk jsem ihned běžela koupit přilbu (hned poté rukavice). Jízdu bez přilby jsem si nedokázala představit. Dokonce jsem si myslela, že je povinná. Všude jsem ji plameně obhajovala a doporučovala. Jedné známé jsem už lezla dost na nervy. Ve vší slušnosti mě poslala někam a připomenula mi, že teda u nich na vsi jezdí babičky do kostela zásadně v šátku a přilby jim prostě nevnutím. Během několika měsíců jsem se rozjezdila a získala patřičnou sebedůvěru. Jednoho dne jsem si vzala kšiltovku s tím, že ji po chvilce vyměním za přilbu. A nějak jsem na to zapomněla. Až při dojezdu do cíle jsem si to uvědomila. Několika experimenty jsem si ověřila, že dokonce bez přilby jezdím mnohem bezpečněji. Přilba na hlavě mi dodává pocit nezranitelnosti a moci. Zato bez ní jsem opatrnější a zároveň je mi auty prokazována větší "úcta". To znamená, že auta najednou zpomalují a vyhýbají ve velkým obloukem.
Mezitím začala jezdit i ta moje známá. A najednou otočila. Jak prý můžu být tak neopatrná a jezdit bez přilby. Vždyť hazarduju se svým zdravím, ohrožuji provoz na silnici a zbytečne odčerpávám peníze ze zdravotnictví. A ať si začnu připlácet na zdravotní péči - jako všichni adrenalinový cvoci.
Momentálně reaguji dle aktuální situace. Beru přilbu vždy, když je mlha, prudký déšť, náledí... v ostatních případech jezdím s čepicí nebo zcela prostovlasá. A tak by to asi mělo i zůstat. Všechny ty zprávy o možném uzákonění povinnosti nosit přilbu mě děsí. To pak bude stačit pár snaživců a za chvíli bude povinný i chránič páteře, rukavice, reflexní oblečení, brýle a tak dál... Opravdu je to ta pravá cesta k ochraně našeho zdraví? A jsme opravdu tak nesvéprávní, aby o našem zdraví museli rozhodovat jiní?

Cestování

 Naše rodina nemá auto - s velikou úlevou (a mírnou nostalgií) jsme se ho před rokem zbavili. Přesto rádi cestujeme, ať už kvůli povinnostem nebo na dovolenou. Během těhotenství jsem musela až do omrzení pořád opakovat, že se nám auto opravdu nevyplatí a že ho nechceme... udivená věta: No, ale teď už si snad auto pořídíte, ne?!? mi zní v hlavě doteď... (jak si tak uvědomuju, tak už mi ji podezřele dlouho nikdo nepoložil, třeba už nezazní - jupííí... ehm, teda asi jen do dalšího těhotenství).
Nicméně na krátké vzdálenosti se nám osvědčilo kolo + vozík pro dítě (v případě nouze napěchovaný až po okraj), delší vzdálenosti jistí autobus nebo vlak. V případě stěhování jsme s díky vzali zavděk pomocí od kamarádů (naše vděčnost je bude provázet ještě dlouho).
Na delší vzdálenosti vždycky předem řešíme dilema autobus vs. vlak. Autobus vypadá pohodlněji - zdání ale klame. Sedačky jsou blízko u sebe, nákladní prostor velice omezený a záchody většinou nefungují. Jako dopravní prostředek ho mohu doporučit snad jedině pokud se musí cestovat přes noc (ve vlaku totiž nejsem schopná usnout). Vlak se jeví těžkopádně, v oblasti prostoru je ale neocenitelný. Zatím jsme taky měli štěstí na přeochotné průvodčí, snad nám to vydrží a budou se na nás usmívat i nadále. Je to až zvláštní, jak převážně starší generace bere cestování vlakem jako něco, co patří mezi "adrenalinové sporty". Rodiče chtějí minimálně sms po dojezdu, při vyslovení slova vlak se skoro pokřižují.
Ideální kombinací je vlak + kolo. Nádraží se přecejenom nestaví hned u nejbližšího hradu (nebo jiného cíle výletníka). Fanny vlaky zbožňuje. Leze mi po hlavě, kouká z okna, culí se na ostatní cestující (a oni na ní). Po takovém výkonu je pak nejlepší usnout mámě přímo na hrudníku nebo břiše. Uznejte sami - šlo by tohle v autě? To by musela být celou dobu v autosedačce, máma daleko, žádný obdivovatel, jenom ta krajina za oknem. A jestli bude holka po mně, tak brzo začne v autě blinkat.
Otázka bude cestování s dvěma (a více) dětmi... no, nechme se překvapit :o)))...

Ještě dodatek - nezabývám se tu letadlem. Párkrát jsem už letěla. Vím, že letenka je občas i levnější než autobus (a rozhodně rychlejší a pohodlnější). Létání se ale pořád bojím. Pokud by bylo nutné letět jako rodina asi bych si vynutila dva různé lety (každý z rodičů do jiného letadla). Zvláště při více dětech. Čistě jen pro ten pocit, že kdyby náhodou letadlo spadlo, alespoň část rodiny to přežije...

Dodatek k právům a povinnostem

Nedá mi to a napíšu dodatek (vysvětlení) předchozího zápisu. Nejsem bohužel motorista... nemaje řidičák (ani možnost si ho udělat) zůstává mi jako možnost dopravy buď MHD, kolo nebo moje vlastní nohy. Většinu svého času jsem chodec. Občas se stávám cyklistou. Pravidelně jednou týdně, občas i vícekrát. A ze všeho nejvíc jsem chodec s kočárkem - to je (podle mne) speciální kategorie.
Většinu svého života jsem netušila, že existují pravidla, která by chodce při pohybu na chodníku nějak omezovala - snad kromě pravidel společenského chování, ale ty už se na školách ani neučí. O to větší bylo moje překvapení, když ČT začala vysílat dokument "Cyklisté a chodci". Dozvěděla jsem se hodně nového a nečekaného. Například, že bruslař je chodec - zatímco na koloběžce se smí pohybovat pouze osoby mladší 5-ti let (potom už nesmí jet po chodníku ani po silnici). Jako cyklista nadávám na auta a nezodpovědně chodce, jako chodec nadávám na auta a nezodpovědné cyklisty... Jsem tolerantní k těm, kteří jsou tolerantní ke mně. A proto dodávám, že minulý záznam byl psán chodcem, který se občas stává cyklistou (nikoli naopak) a má apelovat na zdravý rozum každého účastníka provozu (ano, i pohyb po chodníku je provoz).
Za případné šlápnutí na kuří oko se všem předem omlouvám :o)))...

Práva a povinnosti

Každý z nás máme dopodrobna nastudována naše práva. Co si můžeme bez potíží dovolit coby chodec, cyklista nebo motorista. Ohledně povinností je to už ale horší. Jako motorista to máme jednoduché - naše povinnosti jsou zkoušeny při skládání zkoušek, každá změna se dříve či později objeví i ve zprávách a na internetu. Při naší možné chybě nás navíc chrání několik tun oceli. Cyklista už to má horší. U každé chyby je riziko, že ji zaplatí životem, zkoušky žádné neskládá a po novinkách se musí pídit na specializovaných webech. A chodec? Cože, i on má nějaké povinnosti? O tom přeci nikdo nikdy nemluvil!! To mi jako seberou chodecký průkaz? To si teda můžou dovolit. Chůzi po sinici se přeci vyhýbám (nebo jdu přesně podle pravidel) a všude jinde jsem pán! Chodník je jenom můj, tam nikdo jiný nesmí. Na cyklostezku si taky troufnu, cyklisté přeci MUSÍ být tolerantní (snad si nechtejí hrát na výhradné vlastníky, ts). A pak přijde šok. On mě chce někdo poučovat o tom, na jaké straně chodníku mám jít. A kolik nás smí jít vedle sebe. A já prý dokonce NESMÍM na cyklostezku! No to jsou mi novinky... ale ony jsou staré stejně dlouho, jako onen chodník. Stejně tak, jak nesmí cyklista na chodník, tak i chodec má cyklostezku výslovně zapovězenou. Smí pouze na tu komunikaci, na kterou ho opravňuje vstoupit příslušná dopravní značka. Nedávno mi jedna kamarádka napsala, že kdyby potkala cyklistu na chodníku, tak ho snad srazí z kola a jestě ho zmlátí. Bože ale chraň, kdybych jí napsala stejně útočnou větu o chodcích na stezce. To by bylo řečí o tom, že jsem netolerantní militarista. O pokutách při chůzi na špatné straně nebo při třech a více lidech vedle sebe si můžeme nechat jen zdát. Skoro každý policista je schopen (a ochoten) pokutovat cyklistu, který se proviní na chodníku, málokdy se ale odhodlá pokutovat chodce. Vždyť přece nejde o život. A pomalu jedoucí cyklista je snad vrah? Já osobně mám pár míst v Praze, kde jedu po chodníku. Pomalu a opatrně - nicméně po chodníku. A to vždy proto, abych byla ohleduplná ke svému okolí. Například uvnitř Vyšehradského tunelu vede kolo jen sobec. Už jeden vedoucí cyklista totiž zcela zablokuje chodník a nedejbože když se sejdou dva proti sobě. A co vy? Opravdu chodíte a jezdíte tak jak se má? A co ostatní kriminalita? Je mezi Vámi někdo, kdo žije bez vypálených cédéček, ne zcela legálního software, okopírovaných knih? Zažil někdo alespoň měsíc svého života, kdy by neporušil žádný zákon (či jeho dodatek)?

Příliš blízká setkání

Jako skoro každou sobotu, vytáhla jsem svého elektrickéh oře a vydala se směrem na trh. Už cestou jsem měla možnost se blíže seznámit s krásnou zrzavou veverkou. Sotva stihla uskočit z cesty. Přes spadané listí nebyla na totiž skoro vidět a já jela docela rychle. Během překonávání zákopové války u Vyšehradského tunelu, měla jsem to potěšení z těsné blízkosti pracujících dělníků. Rozdávala jsem úsměvy na všechny strany a tím jsem si zajistila hladký průjezd. Po nakoupení čerstvých surovin jsem vyrazila zpět domů. Nedaleko Žlutých lázní začala vyjíždět z nedalekého parkoviště kolona nádherných veteránů. Některá auta mi silně připomínala moje dětství (byla pouze nezvykle čistá). Spatřila jsem ale i několik vyložených krasavců. Jak jsem se tak ohlížela po autech, zcela jsem zapomněla, že na cyklostezku zde ústí i několik výjezdů ze dvorů. A tak se stalo co se mělo stát. Z jednoho dvora začala vyjíždět mladá řidička. Ani ona si neuvědomila frekventovanost cyklostezky a vůbec jí nenapadlo ověřit si volnost cesty (nebo alespoň zpomalit do krokového tempa). Naší jedinou záchranou bylo velice dobré periferní vidění. Obě jsme prudce zabrzdily a začaly lapat po dechu. Po chvilce jsme se na sebe úlevně zasmály a každá si jela po svém. Jediným dalším vyrušením bylo setkání s další veverkou - tentokrát uhlově černou. Celkově to i tak hodnotím jako velice krásnou vyjížďku. Jen ta zima se už hlásí o svá práva. Při další jízdě už asi bude nutností vytáhnout i rukavice, no... co se dá dělat.

Zkouška rozhlasu

Tak a je to tady... moje zážitky se staly příliš krátkými na to, aby z nich byly články - stále jsou ale příliš dlouhé na to, aby z nich byl jen komentář na Facebooku. A tak vznikl tento blog. Příspěvky se budou točit převážně okolo kol a cestování po měste, občas si odskočíme i do jiných končin... (třeba popisování toho, jak moc úžasná je moje dcera a manžel). Občas se asi někoho dotknu a zcela určitě někomu zvýším (přechodně) tlak. Všem se předem moc a moc omlouvám, dělám to jen pro jejich dobro. Kameny prosím neházejte, jedna rána v dětství bohatě stačila. Nedávno jsem četla podobný výrok: "Můžete mě poučovat, předtím mi ale dokažte, že umíte chodit po vodě..."
Ale dosti řečí. Komu se moje psaní nelíbí, ať je dále nečte a vy všichni ostatní vítejte na mém blogu! :o)