sobota 30. října 2010

Nechtěný zločin

Představte si, že pácháte zločin. Nic velkého, jen takový docela malý přestupek. Vaše svědomí vám říká, že to není správné, děláte to ale pro svojí bezpečnost a nevidíte žádné lepší východisko. Ve stejný den udělá ten samý zločin na tom samém místě ještě 600 ostatních lidí (ve všední den... o víkendu by to číslo bylo o cca tisíc lidí víc). Tíží vás to, protože nemáte přestupky rádi (vyčítáte ostatním přepálená cd, zásadně si neberete ani propisku v kanceláři, v autobuse vždycky pouštíte sednout staré lidi)...
Jednoho dne zjistíte, že dokonce i policie se dopouští stejného přestupku. Ajaj... na koho se teď obrátit? Nejste věřící (takže zpověď v kostele nepřichází v úvahu). Pak máte možnost zeptat se primátora svého města. A on se podiví, že vás to vůbec trápí... on to přece dělá taky - je to bezpečnější. Časy se mění a přichází noví kandidáti na primátora. I tedy ptáte se jich. A oni mají (vyjímečně) stejný názor jako ten předchozí.
Čas od času dostanete pokutu, ale i tak přestupek stále pácháte... ať už z pohodlí nebo prostě proto, že se vám ještě nechce umřít (nebo skončit v nemocnici).
Je z takové situace vůbec možné vybruslit bez ztráty na cti? Nastane někdy doba, kdy si bude moct obyčejný člověk sednout na Silvestra večer, podívat se na uplynulý rok a říct: Ano, žil jsem dle pravidel a stálo to za to? Nebo je opravdu jednodušší se odstěhovat někam, kde už je problém vyřešen k všeobecné spokojenosti?

neděle 24. října 2010

Statistika

Kdysi dávno (když jsem chodila na střední školu) měla jsem i předmět s názvem Statistika. Byl velice nudný, s příšernou profesorkou a nulovým přínosem pro mojí budoucnost (tak se to alespoň jevilo studentům). Jedna z prvních pouček byla, že statistika je nepřesná věda o přesných číslech. Jo, to by sedělo. Stačilo vzít dva sloupce zcela přesných údajů a to by v tom byl čert, aby z toho nevzešel nějaký zajímavý závěr. Zvlášť dva takové mi zůstaly v paměti ještě teď. Jednalo se o (zcela vážný) výzkum nějakého britského ústavu na téma rakovina prostaty a rakovina děložního čípku. Dlouholeté výzkumy dokázaly, že nejlepší prevencí u rakoviny prostaty je: Nosit klobouk! (pomáhá v 95 %) a u rakoviny děložního čípku: Mít sex jen na seníku! (pomáhá v cca 90 %). Jsem velice ráda, že dotyčný výzkum platili britští daňový poplatníci...
Na dlouhá léta jsem na výzkum zapomněla. Až teď jsem si na něj vzpomněla a trochu mě obchází mráz. Pojišťovny totiž nechtějí proplácet léčbu úrazu cyklistům, kteří něměli přilbu. Protože prý 85 % smrtelných úrazů mají cyklisté bez ní. Ale to je o dost míň, než je úspěšná prevence klobouku u rakoviny prostaty! Kdybych byla muž a chtěla se chránit před touto nemocí, tak přeci jezdím jedině s kloboukem. Výzkum totiž bral v potaz pouze klasické klobouky typu buřinka - už jste si ho zkusili dát pod přilbu? Co když potom onemocním a pojišťovna mi neproplatí léčbu, protože jsem se neobtěžoval ani s tou nejjednodušší obranou (což nošení klobouku je)? O co jednodušší to mají ženy - cyklistky. Jezdit mohou klidně v přilbě... Naopak - jsou ve výhodě. Když mají chuť na radovánky, prostě si na mapě najdou nejbližší seník, sednou na kolo (zavolají souřadnice svému milému) a s čistým svědomím si tam zajednou. Jen nesmí mít sennou rýmu... :o( ... Ale určitě existuje i výzkum (a příslušná statistika), která jim poradí i s tímto problémem.

čtvrtek 14. října 2010

Cyklistické přilby

Na mém oblíbeném webu právě probíhá anketa na téma přileb na kolo. Nedalo mi to a zavzpomínala na moje měnící se názory na toto téma.
Jako dítě jsem přilbu neměla a ni mi nechyběla. Jezdila jsem divoce, úrazy se mi zcela vyhnuly (asi mám dobrého anděla strážného). Co si tak pamatuju, tak můj jediný úraz hlavy má na vině kombinace kamarádka + klouzačka + kámen v ruce. Jinak jsem si za celé dětství nic nezlomila ani nevyvrkla. Během puberty kolo kamsi zmizelo a znovu jsem začala jezdit až ve třiceti.
Jako první doplněk jsem ihned běžela koupit přilbu (hned poté rukavice). Jízdu bez přilby jsem si nedokázala představit. Dokonce jsem si myslela, že je povinná. Všude jsem ji plameně obhajovala a doporučovala. Jedné známé jsem už lezla dost na nervy. Ve vší slušnosti mě poslala někam a připomenula mi, že teda u nich na vsi jezdí babičky do kostela zásadně v šátku a přilby jim prostě nevnutím. Během několika měsíců jsem se rozjezdila a získala patřičnou sebedůvěru. Jednoho dne jsem si vzala kšiltovku s tím, že ji po chvilce vyměním za přilbu. A nějak jsem na to zapomněla. Až při dojezdu do cíle jsem si to uvědomila. Několika experimenty jsem si ověřila, že dokonce bez přilby jezdím mnohem bezpečněji. Přilba na hlavě mi dodává pocit nezranitelnosti a moci. Zato bez ní jsem opatrnější a zároveň je mi auty prokazována větší "úcta". To znamená, že auta najednou zpomalují a vyhýbají ve velkým obloukem.
Mezitím začala jezdit i ta moje známá. A najednou otočila. Jak prý můžu být tak neopatrná a jezdit bez přilby. Vždyť hazarduju se svým zdravím, ohrožuji provoz na silnici a zbytečne odčerpávám peníze ze zdravotnictví. A ať si začnu připlácet na zdravotní péči - jako všichni adrenalinový cvoci.
Momentálně reaguji dle aktuální situace. Beru přilbu vždy, když je mlha, prudký déšť, náledí... v ostatních případech jezdím s čepicí nebo zcela prostovlasá. A tak by to asi mělo i zůstat. Všechny ty zprávy o možném uzákonění povinnosti nosit přilbu mě děsí. To pak bude stačit pár snaživců a za chvíli bude povinný i chránič páteře, rukavice, reflexní oblečení, brýle a tak dál... Opravdu je to ta pravá cesta k ochraně našeho zdraví? A jsme opravdu tak nesvéprávní, aby o našem zdraví museli rozhodovat jiní?

pondělí 11. října 2010

Cestování

 Naše rodina nemá auto - s velikou úlevou (a mírnou nostalgií) jsme se ho před rokem zbavili. Přesto rádi cestujeme, ať už kvůli povinnostem nebo na dovolenou. Během těhotenství jsem musela až do omrzení pořád opakovat, že se nám auto opravdu nevyplatí a že ho nechceme... udivená věta: No, ale teď už si snad auto pořídíte, ne?!? mi zní v hlavě doteď... (jak si tak uvědomuju, tak už mi ji podezřele dlouho nikdo nepoložil, třeba už nezazní - jupííí... ehm, teda asi jen do dalšího těhotenství).
Nicméně na krátké vzdálenosti se nám osvědčilo kolo + vozík pro dítě (v případě nouze napěchovaný až po okraj), delší vzdálenosti jistí autobus nebo vlak. V případě stěhování jsme s díky vzali zavděk pomocí od kamarádů (naše vděčnost je bude provázet ještě dlouho).
Na delší vzdálenosti vždycky předem řešíme dilema autobus vs. vlak. Autobus vypadá pohodlněji - zdání ale klame. Sedačky jsou blízko u sebe, nákladní prostor velice omezený a záchody většinou nefungují. Jako dopravní prostředek ho mohu doporučit snad jedině pokud se musí cestovat přes noc (ve vlaku totiž nejsem schopná usnout). Vlak se jeví těžkopádně, v oblasti prostoru je ale neocenitelný. Zatím jsme taky měli štěstí na přeochotné průvodčí, snad nám to vydrží a budou se na nás usmívat i nadále. Je to až zvláštní, jak převážně starší generace bere cestování vlakem jako něco, co patří mezi "adrenalinové sporty". Rodiče chtějí minimálně sms po dojezdu, při vyslovení slova vlak se skoro pokřižují.
Ideální kombinací je vlak + kolo. Nádraží se přecejenom nestaví hned u nejbližšího hradu (nebo jiného cíle výletníka). Fanny vlaky zbožňuje. Leze mi po hlavě, kouká z okna, culí se na ostatní cestující (a oni na ní). Po takovém výkonu je pak nejlepší usnout mámě přímo na hrudníku nebo břiše. Uznejte sami - šlo by tohle v autě? To by musela být celou dobu v autosedačce, máma daleko, žádný obdivovatel, jenom ta krajina za oknem. A jestli bude holka po mně, tak brzo začne v autě blinkat.
Otázka bude cestování s dvěma (a více) dětmi... no, nechme se překvapit :o)))...

Ještě dodatek - nezabývám se tu letadlem. Párkrát jsem už letěla. Vím, že letenka je občas i levnější než autobus (a rozhodně rychlejší a pohodlnější). Létání se ale pořád bojím. Pokud by bylo nutné letět jako rodina asi bych si vynutila dva různé lety (každý z rodičů do jiného letadla). Zvláště při více dětech. Čistě jen pro ten pocit, že kdyby náhodou letadlo spadlo, alespoň část rodiny to přežije...

středa 6. října 2010

Dodatek k právům a povinnostem

Nedá mi to a napíšu dodatek (vysvětlení) předchozího zápisu. Nejsem bohužel motorista... nemaje řidičák (ani možnost si ho udělat) zůstává mi jako možnost dopravy buď MHD, kolo nebo moje vlastní nohy. Většinu svého času jsem chodec. Občas se stávám cyklistou. Pravidelně jednou týdně, občas i vícekrát. A ze všeho nejvíc jsem chodec s kočárkem - to je (podle mne) speciální kategorie.
Většinu svého života jsem netušila, že existují pravidla, která by chodce při pohybu na chodníku nějak omezovala - snad kromě pravidel společenského chování, ale ty už se na školách ani neučí. O to větší bylo moje překvapení, když ČT začala vysílat dokument "Cyklisté a chodci". Dozvěděla jsem se hodně nového a nečekaného. Například, že bruslař je chodec - zatímco na koloběžce se smí pohybovat pouze osoby mladší 5-ti let (potom už nesmí jet po chodníku ani po silnici). Jako cyklista nadávám na auta a nezodpovědně chodce, jako chodec nadávám na auta a nezodpovědné cyklisty... Jsem tolerantní k těm, kteří jsou tolerantní ke mně. A proto dodávám, že minulý záznam byl psán chodcem, který se občas stává cyklistou (nikoli naopak) a má apelovat na zdravý rozum každého účastníka provozu (ano, i pohyb po chodníku je provoz).
Za případné šlápnutí na kuří oko se všem předem omlouvám :o)))...

Práva a povinnosti

Každý z nás máme dopodrobna nastudována naše práva. Co si můžeme bez potíží dovolit coby chodec, cyklista nebo motorista. Ohledně povinností je to už ale horší. Jako motorista to máme jednoduché - naše povinnosti jsou zkoušeny při skládání zkoušek, každá změna se dříve či později objeví i ve zprávách a na internetu. Při naší možné chybě nás navíc chrání několik tun oceli. Cyklista už to má horší. U každé chyby je riziko, že ji zaplatí životem, zkoušky žádné neskládá a po novinkách se musí pídit na specializovaných webech. A chodec? Cože, i on má nějaké povinnosti? O tom přeci nikdo nikdy nemluvil!! To mi jako seberou chodecký průkaz? To si teda můžou dovolit. Chůzi po sinici se přeci vyhýbám (nebo jdu přesně podle pravidel) a všude jinde jsem pán! Chodník je jenom můj, tam nikdo jiný nesmí. Na cyklostezku si taky troufnu, cyklisté přeci MUSÍ být tolerantní (snad si nechtejí hrát na výhradné vlastníky, ts). A pak přijde šok. On mě chce někdo poučovat o tom, na jaké straně chodníku mám jít. A kolik nás smí jít vedle sebe. A já prý dokonce NESMÍM na cyklostezku! No to jsou mi novinky... ale ony jsou staré stejně dlouho, jako onen chodník. Stejně tak, jak nesmí cyklista na chodník, tak i chodec má cyklostezku výslovně zapovězenou. Smí pouze na tu komunikaci, na kterou ho opravňuje vstoupit příslušná dopravní značka. Nedávno mi jedna kamarádka napsala, že kdyby potkala cyklistu na chodníku, tak ho snad srazí z kola a jestě ho zmlátí. Bože ale chraň, kdybych jí napsala stejně útočnou větu o chodcích na stezce. To by bylo řečí o tom, že jsem netolerantní militarista. O pokutách při chůzi na špatné straně nebo při třech a více lidech vedle sebe si můžeme nechat jen zdát. Skoro každý policista je schopen (a ochoten) pokutovat cyklistu, který se proviní na chodníku, málokdy se ale odhodlá pokutovat chodce. Vždyť přece nejde o život. A pomalu jedoucí cyklista je snad vrah? Já osobně mám pár míst v Praze, kde jedu po chodníku. Pomalu a opatrně - nicméně po chodníku. A to vždy proto, abych byla ohleduplná ke svému okolí. Například uvnitř Vyšehradského tunelu vede kolo jen sobec. Už jeden vedoucí cyklista totiž zcela zablokuje chodník a nedejbože když se sejdou dva proti sobě. A co vy? Opravdu chodíte a jezdíte tak jak se má? A co ostatní kriminalita? Je mezi Vámi někdo, kdo žije bez vypálených cédéček, ne zcela legálního software, okopírovaných knih? Zažil někdo alespoň měsíc svého života, kdy by neporušil žádný zákon (či jeho dodatek)?

neděle 3. října 2010

Příliš blízká setkání

Jako skoro každou sobotu, vytáhla jsem svého elektrickéh oře a vydala se směrem na trh. Už cestou jsem měla možnost se blíže seznámit s krásnou zrzavou veverkou. Sotva stihla uskočit z cesty. Přes spadané listí nebyla na totiž skoro vidět a já jela docela rychle. Během překonávání zákopové války u Vyšehradského tunelu, měla jsem to potěšení z těsné blízkosti pracujících dělníků. Rozdávala jsem úsměvy na všechny strany a tím jsem si zajistila hladký průjezd. Po nakoupení čerstvých surovin jsem vyrazila zpět domů. Nedaleko Žlutých lázní začala vyjíždět z nedalekého parkoviště kolona nádherných veteránů. Některá auta mi silně připomínala moje dětství (byla pouze nezvykle čistá). Spatřila jsem ale i několik vyložených krasavců. Jak jsem se tak ohlížela po autech, zcela jsem zapomněla, že na cyklostezku zde ústí i několik výjezdů ze dvorů. A tak se stalo co se mělo stát. Z jednoho dvora začala vyjíždět mladá řidička. Ani ona si neuvědomila frekventovanost cyklostezky a vůbec jí nenapadlo ověřit si volnost cesty (nebo alespoň zpomalit do krokového tempa). Naší jedinou záchranou bylo velice dobré periferní vidění. Obě jsme prudce zabrzdily a začaly lapat po dechu. Po chvilce jsme se na sebe úlevně zasmály a každá si jela po svém. Jediným dalším vyrušením bylo setkání s další veverkou - tentokrát uhlově černou. Celkově to i tak hodnotím jako velice krásnou vyjížďku. Jen ta zima se už hlásí o svá práva. Při další jízdě už asi bude nutností vytáhnout i rukavice, no... co se dá dělat.

sobota 2. října 2010

Zkouška rozhlasu

Tak a je to tady... moje zážitky se staly příliš krátkými na to, aby z nich byly články - stále jsou ale příliš dlouhé na to, aby z nich byl jen komentář na Facebooku. A tak vznikl tento blog. Příspěvky se budou točit převážně okolo kol a cestování po měste, občas si odskočíme i do jiných končin... (třeba popisování toho, jak moc úžasná je moje dcera a manžel). Občas se asi někoho dotknu a zcela určitě někomu zvýším (přechodně) tlak. Všem se předem moc a moc omlouvám, dělám to jen pro jejich dobro. Kameny prosím neházejte, jedna rána v dětství bohatě stačila. Nedávno jsem četla podobný výrok: "Můžete mě poučovat, předtím mi ale dokažte, že umíte chodit po vodě..."
Ale dosti řečí. Komu se moje psaní nelíbí, ať je dále nečte a vy všichni ostatní vítejte na mém blogu! :o)