Náledí

V sobotu ráno jsme se probudili do nádherně zasněženého dne. Musela jsem na trh už o hodinu dřív, než jsem zvyklá, vůbec se mi do té zimy nechtělo. Nakonec jsem se pořádně teple oblékla, nasadila sluchátka (kvůli náledí i přilbu), rukavice a hurá na cestu. Vráťa na mne ještě zavolal, ať nezapomenu, že přední brzda je na náledí nebezpečná... to si naštěstí pamatuju ještě z dětství - na ledu, písku a štěrku brzdím zásadně zadní brzdou.
V osm ráno bylo sídliště kupodivu prázdné. Občas jsem potkala maminku s kočárkem, nakupující lidi, nebo spěchající auto. Přesto byly ve sněhu patrny i stopy po kolech. Až mi bylo líto, že nejsme první, kdo tudy projel. Teprve v lese jsem byla první. Ve sněhu se čas od času objevila stopa po kočárku, kolo však žádné. Dávala jsem si tedy extra pozor, napadaný sníh skryl louže, které se v noci změnily na kluziště. Za jízdy jsem vystřídala několik typů komunikace. Většina z nich měla před sebou malou cedulku: "Za sněhu a náledí se cesta neudržuje." Budiž, i s tím se dá pracovat. Některé cesty byly přesto odhrabané. Jednalo se o místa, kde se předpokládal výskyt chodců. Teprve zima totiž ukázala, že ne každá cyklostezka je smíšená (tj. smí na ni i chodci). Smíšené stezky byly alespoň na hrubo odhrabané, nesmíšené byly ponechány svému osudu. Pejskaři a běžci se vyskytovali stejnou měrou na obou typech.
Ve své obezřetnosti jsem polevila v sídlišti pod krčským lesem. Bezpečně jsem projela nejstrmější sráz, minula všechny křižovatky a teď už mě čekal jen podchod, malý sjezd k řece a pak už víceméně rovina až na náplavku. To bylo také první místo, kde jsem potkala další cyklisty. Měnili řetěz - asi nehoda, kývla jsem na ně tedy pro povzbuzení. V duchu jsem si už začala formulovat fejeton na blog a jen zběžně kontrolovala terén před sebou. Kopeček směrem k řece je pozvolný a s mírnou serpentinkou. Koukla jsem před sebe a nevšimla si nikoho v protisměru. Rozhodla jsem se ho tedy projet  o něco pomaleji, ale bez větší pozornosti. A to byla chyba. Stezka vypadala mokrá, byl to však jednolitý led. Moje zadní kolo se najednou objevila přede mnou, já v duchu vyslala modlitbu ke všem bohům, aby kolo neskončilo ve Vltavě a začal boj se živlem.
Už v šesti letech mě rodiče zapsali na judo (abych kapku zesílila). Jediné co si pamatuji, je technika pádu. Hodilo se mi to dokonale. Kdo už někdy uklouzl na náledí ví, že všechno je otázkou několika setin vteřiny. Instinkt mi tedy vymrštil ruce i nohy a já tím odhodila kolo daleko před sebe. Stočila jsem se na bok a povolila všechny svaly. Také jsem ocenila, že jezdím v normálním oblečení (a nikoli cyklistickém dresu). Teplá bunda vycpaná svetrem utlumila náraz na loket, džíny zafungovaly jako ochrana kolene a pletené rukavice chránily dlaně. Stejně jsem se po nárazu zvedla silně otřesená. Za mnou se rýsovala jasná rýha v ledu. Kolo bylo v pořádku, jen spadl řetěz (kupodivu jsem ho nandala velice rychle). Už jen stání ale potvrdilo, že mé koleno je na tom hodně špatně. Vyhrnula jsem kahloty a měla co dělat, abych se nesložila ještě jednou. Kůže nepoškozená, zato pod ní se rýsovala modřina v černé a červené barvě.
Byla jsem už jen kousek od trhu, rozhodla jsem se to tedy dojet. Ocenila jsem elektrický motor kola a skoro polovinu jízdu jela pouze s jeho pomocí (bez šlapání - nohu jsem si opřela do pohodlné pozice). Na trhu jsem nakoupila vše potřebné a pomalu se vracela domů. Trochu jsem se bála projet stejným místem, nakonec jsem to ale riskla. Kousek od něj už stál posypový vůz a dělníci se chystali na sypání. No, trochu pozdě (pro mne). Doma jsem zkontrolovala zbytek bolístek a nechala se (aspoň trochu) opečovávat.
A poučení do příště? Nikdy nevěřte tomu, že cesta je udržovaná. Nikdy se nenechat ukolébat zdánlivou pohodou. Být stále ve střehu. V dětství jsem jezdila velice nebezpečně a neměla jsem jediný pád. Teď jezdím cca tři roky v kuse a mám za sebou přesně tři pády. Jednou bez přilby a dvakrát s ní... ve všech případech mi byla platná asi jako hluchýmu housle (tj. neublížila ale ani nepomohla). Spíš to vypadá, že bych si měla pořídit chrániče kolen. Jen se trochu bojím, že by si toho někdo všiml a snažil se je prosadit jako povinnou výbavu cyklistů. A to by byl jen krůček k tomu, zavést povinné rukavice, vymyslet chrániče pozadí, ramen a vůbec - co takhle toho cyklistu obalit do několika tun kovu a udělat z něj řidiče? Neee... kdepak, dělám si srandu. Nemám nic proti přilbě, jen jsem si (opět) vyzkoušela, že mi dává až příliš velký pocit falešného bezpečí a já si pak dávám menší pozor na ostatní nebezpečí. A abych ještě zůstala u automobilové hantýrky: největší ponaučení ze soboty - Vždy přizpůsobit styl jízdy stavu vozovky!

Dobré zprávy / špatné zprávy

Vzpomínáte na doby nedávné? Televizní zprávy (a potažmo i noviny) sledovalo jen pár optimistů, kteří doufali, že cenzor vpustí alespoň nějakou zajímavou zprávu. Většinou jsme se akorát dozvěděli, jak se letos daří úrodě a občas ve sportu. To vše se změnilo až po revoluci... i když, ne... ta hlavní změna přišla až s první opravdu komerční televizní stanicí. Najednou byly zprávy samá krev a násilí. Důležité věci v nich sice nezazněli (nebo byli umně zakamuflované), lidé ale i tak seděli večer co večer nalepení před obrazovkou. Čím to je? Tato stanice totiž moc dobře věděla, co mají lidé rádi: katastrofy. Hlavně ty, které se odehrávají sice blízko (aby se člověk mohl vcítit do duše oběti), zároveň však dostatečně daleko na to, aby se divák necítil přímo ohrožen.
Lidé milují špatné zprávy - zvláště o jiných. Každá přírodní katastrofa, válka nebo alespoň aféra, se stává okamžitě nejčtenějším článek na internetu. Jediné, co je dokáže přebít, jsou špatné zprávy o slavných lidech. Rozvod nebo trapas letí od ucha k uchu a za chvíli snad jen batole neví, co ten nebo ta hvězda zase udělala.
Lidé také vyjímečně rádi šíří katastrofické informace. V době těhotenství jsem musela skoro tyčí odhánět "dobrodince", kteří mě chtěli informovat o všech nástrahách a děsuplných scénářích, které mě čekají během porodu a po něm. Z deseti příběhů byl jeden opravdu informativní, ostatní jen barvitě líčily utrpení rodiček. Je pravda, že mě díky tomu nic nezaskočilo - ba naopak - samotný porod mi díky tomu přišel zcela pohodový a až překvapivě rychlý. Vlastně jsem jela do porodnice i dost pozdě, nějak se mi nechtělo věřit, že tohle už je "ono"...
Jak to, že dozvíme-li se dobrou zprávu, necháme si ji skoro vždy pro sebe - zatímco u např. politické aféry rychle běžíme k telefonu (mailu, internetu) a za tepla ji sdělujeme všem okolo? Odpověď nám částečně dává staré přísloví: "Dobré zboží se chválí samo." Dobrou zprávu prostě bereme jako automatický fakt, který je netřeba dále šířit. Své známé přece taky raději varujeme před špatnou hospodou - a o té dobré mlčíme - ta je přece v pořádku.
Velice zřetelně se tato mentalita projevuje v různých diskuzích pod články. Pokud se nám článek líbí, nereagujeme (maximálně velice jednoduše, postačí přece klik na variace typu "líbí se mi to"), v případě nesouhlasu se čtenář rozepisuje, argumentuje, přesvědčuje pisatele o svém názoru. Pisatel diskuzi buď ignoruje, nebo své dílo hájí (to dá rozum, vždyť je to přece jeho dílo - nepůjde proti sobě). A ostatní se dobře baví. U některých článku je dokonce diskuze časem zajímavější, než původní článek :o). Zastání se ovšem autorovi nedostane. Souhlasící čtenář se zpravidla nechce nechat zatáhnout do žabomyších válek píšících.
A proč vlastně tohle všechno píšu? Vrtá mi totiž hlavou - dokážeme se vůbec ještě radovat z dobré zprávy, která se nás ale netýká (odehrává se v jiné zemi, někomu jinému)? Dokážeme přát jinému národu chvíli radosti, nebo s nimi dokážeme pouze soucítit v době krize? Zajímá někoho úspěch chilských vědců, nebo jen neštěstí jejich horníků?
Občas se tu rozepisuji o krásách rodinného života (především na druhém blogu). Odezva je většinou žádná, ani nevím, jestli blog někdo četl. Pokud však napíšu (byť jen lehce) kritický fejeton, nestačím se divit. Na jednu stranu jsem ráda, že se zatím nikdo nepustil do kritiky formální části psaní (stačilo zdrbat obsah), na druhou stranu mě udivuje, kolik emocí to občas vyvolá. Nejsem novinář, toto je blog, mé vlastní emoce a nápady. Z reakcí mám však pocit, jak kdybych článek publikovala pod hlavičkou seriózní vědecké práce a právě čelila její obhajobě před rozlícenou porotou. A teď babo raď... bojovat za své literární dítko, nebo ho nechat napospas "šakalům"? Občas bojuji, občas to nechávám být... pochvaly nečekám, kritiky akceptuji (nikoliv obsah kritiky, pouze to, že na ni má můj čtenář absolutní právo).

A co děti, mají si kde hrát?

Za bezdětna mi přišla Praha jako velice krásné a přívětivé místo k životu. Spousta parků, zeleně a cyklostezek. Perfektní spojení kamkoliv autobusem, tramvají i metrem. Nic mi nechybělo.A pak přišla Fanynka a najednou se všechno změnilo. Pravda - parky, zeleň i cyklostezky zůstaly kde byly, zcela se ale změnil můj pohled na jejich bezpečnost. Parky a hřiště se stávají oblíbeným místem pro setkání pochybných existencí a jejich úklid je pak na bedrech policie. Cyklostezky zase vycenily zuby v podobě prahů, obrubníků, nečekaných zúžení a jiných lahůdek. Pro samotného cyklistu nic těžkého, pro mámu s vozíčkem je to občas těžký hlavolam. Pro vyznavače bakfietsů to znamená červenou a výrazné: "Tudy ne!". A kam teď s miminkem v zádech? Na chodník, nebo na silnici? Oboje je v současné legislativě nelegální (nebo alespoň napadnutelné). Vybrala jsem si silnici, přišla mi více bezpečná. Zní to jako paradox? Možná, ale nakonec je to logické. Chodníky jsou většinou úzké a i dva kočárky vedle sebe už mohou být problém.
Na jedné diskuzi jsem se dočetla, že ulice Prahy nebyly stavěné pro kola. No, je to pravda... ony totiž nebyly stavěny ani pro auta. To už si ale připouští málokdo. Samozřejmě, že nová zástavba už s auty počítala, centrum se jim ale dost těžko přizpůsobuje. Radní města ale raději zruší chodník, než aby se připravili o parkovací stání pro své plechové miláčky. Kde se ta láska k autům bere? K vlastnímu psovi by se chovali hůř... V posledním roce se situace pomalu začala zlepšovat, změny jsou ale pomalé a stojí spoustu usilí. Místním obyvatelům už ani největší tlak nevrátí zpátky dětská hřiště, která kdosi šmahem přeměnil na parkoviště, chodníky zmenšené o víc jak polovinu (tak se tam přece vejde více parkujících aut), zrušené přechody (je to pro vaše dobro, ne?), násilně vytvořené jednosměrky, zdemolované historické budovy a další.
Dokud je Fanny pevně usazena ve svém vozíku, cítím se docela v pohodě. Nechci však ani přemýšlet o době, až pojede sama po své ose. Dětské kolo (a dítě samo) je malé a nenápadné. Ani sebevětší praporek, reflexní vesta, blikátka a jiné vychytávky, nepomohou dítěti proti ignorantovi sedícím v několikatunovém autě. Vím, že většina řidičů by ani kuřeti neublížila. Jezdí dle předpisů i dle svého nejlepšího svědomí. Osud mi ale do cesty přihrál hned několik řidičů, ze kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech. Sama nemám řidičák, čekala bych ale, že pokud někdo dostane možnost vlastnich tak mocnou zbraň (jako je auto) je od státu náležitě prověřen. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se v autě může (legálně) prohánět i ten, kdo se netají tím, že kvůli kočce nebo psovi ani nemá cenu brzdit a že kvůli chodci zabrzdí jen proto, že sražený chodec způsobí na autě příliš velkou škodu (kterou mu zdravotní pojišťovna sraženého nezaplatí) a navíc je s tím nepříjemně mnoho papírování. Kdyby to byl ojedinělý hlas, byla bych klidnější... bohužel není... A jak mam potom já své dceři vysvětlovat základy slušného chování, když na silnicích čeká někdo takový na její první (a v tomto případě i poslední) chybu? Někdo, kdo si myslí, že za sražené dítě mají zodpovídat jeho rodiče, protože ho špatně vychovali? Co takhle přidat k řidičským zkouškám i psychologické testy (nebo rovnou stejné testy jako jsou na zbrojní pas)?
Všichni víme, že silnice není hřiště. Přesto se musím (slovy dnes už skoro klasika) ptát: "A co děti, mají si kde hrát?" Sebrali jsme jim většinu hřišť, parků i přírodní zeleně. Nahnali jsme je do pár oplocených parcel. Nebo snad celá tato snaha projektantů znamená, že si mají děti sednout před televizi (nebo počítač) a raději u něj už zůstat? A to pokud možno až do plnoletosti, kdy získají možnost udělat si řidičák a pak šup na silnici a hurá do provozu?

Poslední hezká sobota

Zima již udeřila a znepříjemňuje jízdu na kole. Naštěstí odložila svůj příchod až na sobotní odpoledne. Větší radost mi nemohla udělat. Celé léto totiž básním svým kamarádům a známým o tom, jaké jsou skvělé trhy na náplavce. Tento víkend se k nám rozhodl přidat i jeden kamarád. Původně chtěl už uložit kolo do sklepa, hezké počasí ho ale přimělo plán přehodnotit. Vyjeli jsme tedy ve třech (vlastně ve čtyřech - Fanny ale část cesty prospala, takže ji nepočítám). A byl na nás zajímavý pohled. Cestou na trh vezl Fanynku Vráťa a to připojenou za švýcarské silniční kolo (to, že jel v černém zimním kabátě už byla jen třešinka), kamarád ji vezl cestou zpátky - a to připojenou za celoodpružené ultrasportovní horské kolo (v duchu svého kola oblečen dokonce do kraťasů). A průvod jsem většinou uzavírala já na své elektrické skládačce... s kovovým košíkem na řidítkách a proutěným na zadním nosiči (oblečena zcela normálně do bundy a džín). Nejeden chodec se za náma ohlédl, taky bych se otočila. Pár protijedoucích cyklistů nás i pozdravilo, zvlášť jeden starší pán byl úplně nadšen a dával to hlasitě najevo. Kluci si většinu cesty povídali bok po boku (stezky byly prázdné, nikoho neblokovali), až to vypadalo, že si vyjeli na výlet sami a vzhledem k připojenému dětského vozíku si mohl nezasvěcený myslet, že k sobě patří víc, než je běžné.
Trh sám zcela splnil naše očekávání. Ani prudký vichr nám nevzal radost z nakupování čerstvých produktů, i když fronty se bohužel tvořily i v tomto počasí. Jen svařáku jsem se nedočkala, šel příliš na dračku. V nakupování jsme se nakonec tak rozjeli, že se nám podařilo zcela zaplnit vozík i oba moje košíky. Cestou domů jsme ještě obkroužili sídliště a za začínajícího mrholení přijeli domů.
Kamarád byl nadšen. Na kole sice jezdil celé léto, do centra Prahy se ale bál. Netušil, že k Vltavě vede taková příjemná a rychlá cesta. Celou jízdu si pochvaloval stezku i její okolí a ocenil i novou trasu skrz sídlištní park. Zná prý dost lidí, kteří by chtěli jezdit na kole do práce, netuší ale kudy (resp. znají jen cestu autem nebo mhd a ta se jim oprávněně nezdá příliš příjemná). Prý jestli nepřemýšlíme o nějaké službě pro takový typ lidí. Docela mě to rozesmálo. Průvodcování a vyhledávání tras do práce už běží druhým rokem, stačí si jen napsat redakci Prahou na kole :o). Já osobně se těším, až někdo konečně vydá gps navigaci pro cyklisty - jen to připnout na řidítka a nechat se vést...
Příští sobotu už se mnou pravděpodobně na trh nevyrazí (je mu už zima), něco mi ale říká, že od jara mi bude dělat na kole společnost častěji.