A co děti, mají si kde hrát?

Za bezdětna mi přišla Praha jako velice krásné a přívětivé místo k životu. Spousta parků, zeleně a cyklostezek. Perfektní spojení kamkoliv autobusem, tramvají i metrem. Nic mi nechybělo.A pak přišla Fanynka a najednou se všechno změnilo. Pravda - parky, zeleň i cyklostezky zůstaly kde byly, zcela se ale změnil můj pohled na jejich bezpečnost. Parky a hřiště se stávají oblíbeným místem pro setkání pochybných existencí a jejich úklid je pak na bedrech policie. Cyklostezky zase vycenily zuby v podobě prahů, obrubníků, nečekaných zúžení a jiných lahůdek. Pro samotného cyklistu nic těžkého, pro mámu s vozíčkem je to občas těžký hlavolam. Pro vyznavače bakfietsů to znamená červenou a výrazné: "Tudy ne!". A kam teď s miminkem v zádech? Na chodník, nebo na silnici? Oboje je v současné legislativě nelegální (nebo alespoň napadnutelné). Vybrala jsem si silnici, přišla mi více bezpečná. Zní to jako paradox? Možná, ale nakonec je to logické. Chodníky jsou většinou úzké a i dva kočárky vedle sebe už mohou být problém.
Na jedné diskuzi jsem se dočetla, že ulice Prahy nebyly stavěné pro kola. No, je to pravda... ony totiž nebyly stavěny ani pro auta. To už si ale připouští málokdo. Samozřejmě, že nová zástavba už s auty počítala, centrum se jim ale dost těžko přizpůsobuje. Radní města ale raději zruší chodník, než aby se připravili o parkovací stání pro své plechové miláčky. Kde se ta láska k autům bere? K vlastnímu psovi by se chovali hůř... V posledním roce se situace pomalu začala zlepšovat, změny jsou ale pomalé a stojí spoustu usilí. Místním obyvatelům už ani největší tlak nevrátí zpátky dětská hřiště, která kdosi šmahem přeměnil na parkoviště, chodníky zmenšené o víc jak polovinu (tak se tam přece vejde více parkujících aut), zrušené přechody (je to pro vaše dobro, ne?), násilně vytvořené jednosměrky, zdemolované historické budovy a další.
Dokud je Fanny pevně usazena ve svém vozíku, cítím se docela v pohodě. Nechci však ani přemýšlet o době, až pojede sama po své ose. Dětské kolo (a dítě samo) je malé a nenápadné. Ani sebevětší praporek, reflexní vesta, blikátka a jiné vychytávky, nepomohou dítěti proti ignorantovi sedícím v několikatunovém autě. Vím, že většina řidičů by ani kuřeti neublížila. Jezdí dle předpisů i dle svého nejlepšího svědomí. Osud mi ale do cesty přihrál hned několik řidičů, ze kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech. Sama nemám řidičák, čekala bych ale, že pokud někdo dostane možnost vlastnich tak mocnou zbraň (jako je auto) je od státu náležitě prověřen. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se v autě může (legálně) prohánět i ten, kdo se netají tím, že kvůli kočce nebo psovi ani nemá cenu brzdit a že kvůli chodci zabrzdí jen proto, že sražený chodec způsobí na autě příliš velkou škodu (kterou mu zdravotní pojišťovna sraženého nezaplatí) a navíc je s tím nepříjemně mnoho papírování. Kdyby to byl ojedinělý hlas, byla bych klidnější... bohužel není... A jak mam potom já své dceři vysvětlovat základy slušného chování, když na silnicích čeká někdo takový na její první (a v tomto případě i poslední) chybu? Někdo, kdo si myslí, že za sražené dítě mají zodpovídat jeho rodiče, protože ho špatně vychovali? Co takhle přidat k řidičským zkouškám i psychologické testy (nebo rovnou stejné testy jako jsou na zbrojní pas)?
Všichni víme, že silnice není hřiště. Přesto se musím (slovy dnes už skoro klasika) ptát: "A co děti, mají si kde hrát?" Sebrali jsme jim většinu hřišť, parků i přírodní zeleně. Nahnali jsme je do pár oplocených parcel. Nebo snad celá tato snaha projektantů znamená, že si mají děti sednout před televizi (nebo počítač) a raději u něj už zůstat? A to pokud možno až do plnoletosti, kdy získají možnost udělat si řidičák a pak šup na silnici a hurá do provozu?