pondělí 22. listopadu 2010

Dobré zprávy / špatné zprávy

Vzpomínáte na doby nedávné? Televizní zprávy (a potažmo i noviny) sledovalo jen pár optimistů, kteří doufali, že cenzor vpustí alespoň nějakou zajímavou zprávu. Většinou jsme se akorát dozvěděli, jak se letos daří úrodě a občas ve sportu. To vše se změnilo až po revoluci... i když, ne... ta hlavní změna přišla až s první opravdu komerční televizní stanicí. Najednou byly zprávy samá krev a násilí. Důležité věci v nich sice nezazněli (nebo byli umně zakamuflované), lidé ale i tak seděli večer co večer nalepení před obrazovkou. Čím to je? Tato stanice totiž moc dobře věděla, co mají lidé rádi: katastrofy. Hlavně ty, které se odehrávají sice blízko (aby se člověk mohl vcítit do duše oběti), zároveň však dostatečně daleko na to, aby se divák necítil přímo ohrožen.
Lidé milují špatné zprávy - zvláště o jiných. Každá přírodní katastrofa, válka nebo alespoň aféra, se stává okamžitě nejčtenějším článek na internetu. Jediné, co je dokáže přebít, jsou špatné zprávy o slavných lidech. Rozvod nebo trapas letí od ucha k uchu a za chvíli snad jen batole neví, co ten nebo ta hvězda zase udělala.
Lidé také vyjímečně rádi šíří katastrofické informace. V době těhotenství jsem musela skoro tyčí odhánět "dobrodince", kteří mě chtěli informovat o všech nástrahách a děsuplných scénářích, které mě čekají během porodu a po něm. Z deseti příběhů byl jeden opravdu informativní, ostatní jen barvitě líčily utrpení rodiček. Je pravda, že mě díky tomu nic nezaskočilo - ba naopak - samotný porod mi díky tomu přišel zcela pohodový a až překvapivě rychlý. Vlastně jsem jela do porodnice i dost pozdě, nějak se mi nechtělo věřit, že tohle už je "ono"...
Jak to, že dozvíme-li se dobrou zprávu, necháme si ji skoro vždy pro sebe - zatímco u např. politické aféry rychle běžíme k telefonu (mailu, internetu) a za tepla ji sdělujeme všem okolo? Odpověď nám částečně dává staré přísloví: "Dobré zboží se chválí samo." Dobrou zprávu prostě bereme jako automatický fakt, který je netřeba dále šířit. Své známé přece taky raději varujeme před špatnou hospodou - a o té dobré mlčíme - ta je přece v pořádku.
Velice zřetelně se tato mentalita projevuje v různých diskuzích pod články. Pokud se nám článek líbí, nereagujeme (maximálně velice jednoduše, postačí přece klik na variace typu "líbí se mi to"), v případě nesouhlasu se čtenář rozepisuje, argumentuje, přesvědčuje pisatele o svém názoru. Pisatel diskuzi buď ignoruje, nebo své dílo hájí (to dá rozum, vždyť je to přece jeho dílo - nepůjde proti sobě). A ostatní se dobře baví. U některých článku je dokonce diskuze časem zajímavější, než původní článek :o). Zastání se ovšem autorovi nedostane. Souhlasící čtenář se zpravidla nechce nechat zatáhnout do žabomyších válek píšících.
A proč vlastně tohle všechno píšu? Vrtá mi totiž hlavou - dokážeme se vůbec ještě radovat z dobré zprávy, která se nás ale netýká (odehrává se v jiné zemi, někomu jinému)? Dokážeme přát jinému národu chvíli radosti, nebo s nimi dokážeme pouze soucítit v době krize? Zajímá někoho úspěch chilských vědců, nebo jen neštěstí jejich horníků?
Občas se tu rozepisuji o krásách rodinného života (především na druhém blogu). Odezva je většinou žádná, ani nevím, jestli blog někdo četl. Pokud však napíšu (byť jen lehce) kritický fejeton, nestačím se divit. Na jednu stranu jsem ráda, že se zatím nikdo nepustil do kritiky formální části psaní (stačilo zdrbat obsah), na druhou stranu mě udivuje, kolik emocí to občas vyvolá. Nejsem novinář, toto je blog, mé vlastní emoce a nápady. Z reakcí mám však pocit, jak kdybych článek publikovala pod hlavičkou seriózní vědecké práce a právě čelila její obhajobě před rozlícenou porotou. A teď babo raď... bojovat za své literární dítko, nebo ho nechat napospas "šakalům"? Občas bojuji, občas to nechávám být... pochvaly nečekám, kritiky akceptuji (nikoliv obsah kritiky, pouze to, že na ni má můj čtenář absolutní právo).

Žádné komentáře:

Okomentovat