Jako puberťák jsem shlédla zajímavý film. Pouštěl nám ho řidič autobusu na cestě z Řecka. Bylo mi patnáct, chtělo se mi spát a film jsem ze začátku příliš nevnímala. Postupně mne ale chytil a to tak silně, že jsem po dojezdu začala pátrat po jeho názvu. Jmenoval se Konvoj a byla to velice jednoduchá road-story o partě řidičů kamiónů, kteří prchali před zákonem. Děj nekomplikovaný, dialogy minimální, v hlavní roli silné vozy. A neméně silné antipatie mezi řidiči a policajty. Od té doby se kamión stal mým snem a já si plánovala (hned po získání řidičáku) odstěhování do Austrálie nebo Ameriky - jenom tam jsem mohla jezdit po opuštěných silnicích a přepravovat náklad bez nutnosti stavět každou chvíli na nějaké hranici.
No, malovala jsem si to hezky. Už za pár let mi lékař potvrdil, že o řidičáku na cokoli můžu jen snít a já se musela spokojit jen s tichým obdivováním vozů na výstavách a silnicích. Dokonce se mi nedařilo ani najít si muže dle vzoru hlavního hrdiny filmu. Holt Kris Kristofferson je jen jeden. Alespoň jsem začala sbírat jeho muziku a chodit na jeho filmy. Postupem času jsem začala na atmosféru filmu zapomínat.
Za dalších (skoro) 15 let jsem potkala Vráťu. Jako Kris nevypadal a rozhodně se tak nechoval. Přesto mi ho něčím silně připomínal. Otevřel přede mnou svět kol a já se opět vrátila alespoň částěčně na silnici jako aktivní účastník. Jízda MHD se přece započítat nedá. Najednou jsem si začala všímat klacků, které mi byly házeny pod kola a pomaličku jsem se stávala aktivistkou. Proměna byla tak nenápadná, že jsem ji ani nezaregistrovala. Až když mi kolega věnoval magnet s nápisem Cyklomaniak, došlo mi, že jsem kapku jiná než před pouhým rokem. Z nenápadné občasné cyklistky se stala řidička, která chce jezdit na silnici (a ne se krčit někde v parku) a spolu s povinnostmi chce získat i nějaká práva.
V romantickém rozpoložení jsem pustila Vráťovi svůj nejmilejší film. Kupodivu se mu silně automobilistický film líbil a já tušila proč. Najednou jsem plně chápala ten boj mezi řidičem, který chce jezdit pohodově a bez nesmyslných omezení, a policajta, který by podobný šmejdy nejraději sestřelil z vozovky. Už jenom představení jednoho z nich bylo ukázkové: "Dobrý den, jmenuji se ... a nesnáším řidiče kamiónů!". Dokáži si představit, že podobně se zdraví i někteří naši policisti... jen místo korábů silnic mají v žaludku cyklisty. Ostatně, s muži zákona jsem už pár potyček měla a rozhodně to nebyla vždy má vina. V jednom případě dokonce došlo málem i na pěstní souboj (a to jsem měřila tomu chlapovi asi tak k ramenům). Ještěže se lekl natáčejících novinářů a já mohla jet dál a postupně vychladnout.
Abych se vrátila k filmu. Stále patří k mým nejmilejším. Stále se ráda podívám na projíždějící kamión. Jednou jsem se v něm i svezla a považuji to za úžasný zážitek. A stále více chápu jeho poselství. To, že pouze v jednotě je síla, není radno se spoléhat na politiky (ale před volbami je možno je využít), jednotlivec má určitou moc, a naposled - demonstrace početní síly (ovšem bez fyzického násilí) není tak úplně na škodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat