pondělí 7. února 2011

První letošní výlet

Po dlouhé době se udělalo krásné počasí. Kamarád vytáhl své pečlivě uložené kolo a začal nás lákat ven. Proč ne, není nad rodinný výlet. Připravili jsme kola i vozík s Fanny a vyrazili do města. Trasu určoval Vráťa - coby nejzkušenější. Náš jediný požadavek byl, aby cesta nevedla přes bahno. Plán byl tedy na výlet k řece a pak oklikou zase zpátky na Háje.
První část cesty byla bez problémů. V Krčském lese sice trochu bláta bylo, šlo to ale přejet bez větších potíží. Po mostě přes Vltavu jsme dojeli až do Prokopského údolí. A tam se najednou objevila moje noční můra - náledí. Nebylo přes celou cestu, většinou ho tvořily jen ostrůvky ledu uprostřed cesty. Vozík se za mnou zmítal, já však jela bez větších potíží. Až do okamžiku, než jsem se rozhodla to vzít na druhou stranu stezky. Nějak se mi totiž podařilo se zařadit na levou stranu a kapku jsem blokovala protijdoucí chodce. Opatrně jsem tedy předjela maminku s kočárkem a zatočila řídítky. A byla jsem na zemi... rychle, jednodušše... padla jsem krásně na břicho. Led byl pokrytý blátem a tajícím sněhem. Seběhli se ke mně lidé a ptali se, jestli jsem v pořádku. Upřímně - víc než tělo mě bolelo ublížené ego. Jediný, kdo si mého pádu nevšiml, byli mojí průvodci a Fanny. Fanynka celý manévr prospala. Vráťa a kamarád byli kousek přede mnou a začala jsem jim chybět až po několika minutách jízdy. Po krátkém rozhovoru jsme otočili kola a vraceli se zpátky k Vltavě.
Otřesená důvěra v mé schopnosti byla znát. Málem jsem nevybrala ani jednoduchou zatáčku na suché silnici (ještěže v protisměru nic nejelo). Naštěstí kluci nijak nespěchali a umoudřilo se i počasí, takže mi začalo schnout oblečení. Jen špinavá jsem byla jak bezdomovec. Okolo řeky jsme dojeli až kamsi do Modřan a začali trochu bloudit. Cestou necestou se nám pak podařilo dojet až do cíle. Všechna kola i vozík zablácené. Kamarád (nemaje blatníky) získal nádherný vzorek i na zádech a já byla taky nic moc. A to jsem ještě musela do obchodu, nakoupit zásoby jídla pro dítě. Všichni jsme se rozhodli, že si zasloužíme odměnu. Náročný a zajímavý výlet jsme proto zakončili v místním pivovaru. Fanny nadšeně žmoulala kus chleba, my ostatní jsme si uspořádali pořádnou hostinu.
Celkem vzato se výlet vydařil. Jen já nemohla pořádně pohnout zápěstím (a druhý den se bolest přesunula z dlaní do ramen). A pro příště? Nikdy se nepokoušet o přejetí neposypaného ledu... a veliké díky tomu, kdo vymyslel dětské vozíky za kolo... se sedačkou by to dopadlo mnohem hůř.

Žádné komentáře:

Okomentovat