Zmatky v parku

Tak nám vykouklo sluníčko. Po ošklivém víkendu se konečně přiblížilo jaro. Vzala jsem dítě do kočárku a vyrazila do parku. Mezi stanicemi Opatov a Háje se rozkládá velmi využívaný park. Je křižován mnoha cestami a rouben dětskými hřišti. Přes celou jeho délku se vine smíšená cyklostezka, na kterou se zhruba v polovině napojuje další. Stezky jsou celoročně plně využívány - k občasné nelibosti chodců. Město se proto rozhodlo, že je třeba chodce od cyklistů oddělit, pokud možno hodně výrazně. Vedle smíšené stezky tudíž vznikla nová asfaltová cesta a o kus dál nový dlážděný chodník. Myšlenka moc dobrá.... provedení dost strašné.
Základní chybou je zmatečné značení. Většina lidí tudíž nepochopila význam nové cesty. Provoz se rovnoměrně rozprostřel na obě cesty. Cyklisté jsou ukazateli hnáni spíše na starou cestu (prý ukazuje na tu novou - já osobně jsem to ale z něj nevyčetla a nebyla jsem jediná). Nová stezka je krásně upravená a nehrbolatá, přitahuje tedy kočárky a důchodce. Ti cyklisté, kteří pochopili nové značení, tak mají velký problém. Musí se opatrně proplétat mezi holemi a poslouchat časté nadávky. Většina starších chodců je totiž bere na stezce jako vetřelce a neváhá je aktivně vyhánět - vždyť mají přece vedle "starou" cestu - ať si jezdí tam. Nejlépe se ve zmatku orientuje naše policejní cyklistická hlídka. Aby se nemuseli rozhodovat, jezdí raději po travnatých kopcích okolo.
Nejméně používáný je nový chodník. V rámci estetického cítění není asfaltový, ale je dlážděný. I tady myšlenka narazila na realizaci. Dláždění dokáže být hezké a příjemné, tohle je však jen tak nahrubo vtlučené do hlíny, vysypané štěrkem a mezery mezi kameny jsou až 2 cm. Při vycházce s miminkem tak hrozí, že dostane za jízdy mořskou nemoc. A to nemluvím o pokusech žen chodit tam s podpatky. To je koledování si o vyvrknutí kotníku.
Všechny tři cesty vedou na nové náměstíčko. Z původního travnatého plácku se stalo pustou plochou, kde se nikdo nezdržuje rád. Zmizela veškerá tráva, objevily se hned tři typy dlaždic. Od cyklostezky vedou poměrně  příjemné dlaždičky, lemovány jsou onou příšerností se štěrkem. Mezi nimi je pás pro slepce. V několika dírách se prý časem objeví zasazené stromy. Prozatím se tam zjevují jen stánky různých trhů - bohužel i s pouťovou muzikou. Celé je to zakončené přechodem směrem k autobusovému nádraží. Za realizaci této poslední tečky bych s chutí někomu fyzicky ublížila. Náměstíčko je totiž výrazně výše než silnice, každý kočárek se tedy při vjezdu na vozovku pořádně zhoupne. V případě skleněného nákupu se dost bojím o obsah.
Dosti ale pesimismu... Úpravy parku ještě nejsou hotové, toto je pouze polovina projektu. Je tedy možnost, že za pár let se tu budu rozepisovat o tom, kterak nám park krásně prokoukl. Jen jestli do té doby nebudu sama o holi, kterou bych mohla zuřivě mávat na projíždějící cyklisty.

Matka Praha

Už dlouhá léta mám ráda seriál Sex ve městě. Hlavní hrdinka se tam (mimo jiné) vyznává i z nehynoucí lásky ke svému městu - New Yorku. Neváhá ho přirovnat ke svému věrnému milenci. Po celou dobu vysílání seriálu ho téměř neopustila, potíže měla i jen s odjezdem na jeho předměstí. V jejích očích byla hranice města těsně za Brooklynem, a i ten tam patřil jen tak tak. Nerodilého obyvatele dokázala rozeznat podle chování i stylu oblékání.
Já žiji celý svůj život v Praze. Za milence bych ji neoznačila, rozhodně ji však s láskou nazývám svou matkou. Je to stará dáma, která mi umožnila prožít ve svých zdech ty nejkrásnější okamžiky mého života. Tady jsem se narodila, prožila první lásky, vystudovala, pracovala, vdala se a porodila své dítě. Chystám se tu i zestárnout a jednoho dne zemřít. Občas ji samozřejmě opouštím. Mé osobní maximum jsou tři týdny. Delší doba už je utrpení. Nechybí mi čeština, ani kamarády nemusím vídat osobně, chybí mi domy, památky, důvěrně známé úkryty. Nedávno mi bylo vyčteno velice váženým profesorem, že se jedná o slabost. Ano, já vím. Jsem si této slabiny vědoma a tak trochu jsem na ni i hrdá. Praha je přeci moje rodné město a nevím, co by se muselo stát, abych ho zavrhla.
O víkendu jsem byla na diskuzi, která měla přispět ke zlepšení veřejného prostoru města. Několikrát tam padlo prohlášení, že Praha není jen pro pražáky, ale musí se o ni dělit i se zbytkem světa (hlavně s ostatními čechy, moraváky a slováky). Což o to, dělit se budeme rádi. Zároveň ji však budeme bránit. Brány města jsou otevřeny všem, kteří se k nám přistěhují a s Prahou takzvaně srostou. Jsou tu proto, aby zde žili a taktéž jejich potomci. Rozhodně tu ale nechceme další "švédy", kteří k nám vtrhnou jen kvůli vyrabování. Každý, kdo sem přijel jen za dobře placenou prací a po našetření si dostatku peněz se zase odstěhuje jinam, nemůže očekávat, že se na něj budeme tvářit extra přívětivě. Znám spoustu lidí, kteří sem kdysi přišli kvůli studiu. Po skončení školy získali dobrou práci a zůstali. Žijí zde, pracují, šetří a nadávají. Jak je prý Praha ošklivá, jak se tu nedá žít, jak je u nich doma hezky a podobně. A co pro Prahu dělají, aby se její stav změnil? Většina z nich žije v moderních ghetech satelitních městeček a nově postavených sídlišť. Pokud možno ještě oplocených. Ráno jedou rovnou do práce, z práce rovnou domů - maximálně se zastávkou v nejbližším obchodě. V pátek odpoledne už sedají do auta a míří zpátky do svého rodiště. V něděli večer se vrací a kolotoč začíná nanovo. Městem se procházejí pouze v tom případě, když za nimi přijedou příbuzní a oni se chtějí "pochlubit" svým novým bydlištěm.
Na konci té víkendové diskuze jsem poděkovala přítomným odborníkům, za jejich ochotu Prahu vylepšovat. Ale neodpustila jsem si rozdělení pražáků na rodilé a přistěhovalé. Čímž jsem se bohužel několika z nich dotkla. Nebyl to přímo úmysl. Jakožto rodilý pražák si ale stejně myslím, že určitá rozdělovací čára tu je a občas je skoro hmatatelná. Vždy se najdou výjimky a přistěhovalý obyvatel může mít Prahu radši, než rodilý. Příliš často se to ale nestává.
Jak jste na tom vy? Bojujete za svou Prahu, nebo jen za své sídliště, nebo si chcete jen rychle vydělat a pak šupem pryč do nějakého rodinného domku u lesa?

Ten dělá to a ten zas tohle

Jako dítě jsem milovala pohádky. Zvláště Pyšná princezna byla můj favorit. Později jsem k ní přidala i Pekařova císaře. V obou zazněla podobná písnička. Byla o tom, že existují různá povolání a každé je nám třeba. Samo o sobě může být zbytečné, dohromady ale tvoří doplňující se harmonii. Text písní nevznikl náhodou. Politický režim vznikající po válce se rozhodl, že zruší veškerá "nepotřebná" povolání. Rušily se divadla, zavírali muzikanti, popravovali kněží. Po nějaké době se situace uklidnila, v době normalizace však chytla druhý dech.
Proč o tom teď píšu? Popostrčilo mne narození dcery. Ačkoli se sotva naučila chodit, už se jí pomalu chystá budoucnost. Ať už se nás bude ptát nebo ne, bude třeba jí s výběrem budoucího povolání trochu pomoci.
Rychle tedy zpátky k výběru povolání a jeho užitečnosti. Každý z nás má rád hlavně to svoje - je to logické, většinou si ho sám vybral a má k němu silné citové pouto. Všeobecně se jeho prestiž počítá podle množství let, která jsou potřeba ke studiu, název titulu a jménu studované školy. Je vám vcelku nanic, pokud studujete 6 let, ale ze školy vylezete jako Diplomovaný specialista. V očích ostatních nás strčí do kapsy každý, kdo získal za tři roky titul Bakalář. A můžete mít červený diplom, běda však, je-li na něm razítko z Plzně.
A ani sebelepší studia nám nezaručí, že se tím budeme živit. Až se budete příště ušklíbat nad vrátnou na studentských kolejích uvědomte si, že to mohla být výborná právnička, jenže během jejího studia utekl její bratr do Austrálie. To byla červená stopka a milá dívka šla ze školy rovnou na pracovní úřad. Úspěšnou kariéru dokázala spolehlivě zastavit každá maličkost. Hospodské drby, nepřejícná sousedka nebo zakomplexovaný nadřízený. Výše IQ nebo EQ v tom nehrála roli. Pomoci mohla leda tak výše konta. Peníze rozhodovaly o mnohém. I v naší generaci se rodiče museli jednout rozhodnout: mají dítě, je mu 15 a je nutno mu vyplnit přihlášku na školu. U jednoho dítěte šlo uvažovat o gymnáziu nebo průmyslovce. U dvou už nastupovala otázka: kdo z nich se učí líp? Obě dvě nešlo na škole uživit. Jedno muselo povinně do učení. A po něm pokud možno hned do provozu. To si ostatně hlídalo samo učiliště. Úspěšné složení vstupních zkoušek na přijetí totiž nestačilo. Každý žák si musel sám sehnat tzv. sponzora. Firmu, které se smluvně zaváže, že výměnou za zaplacení studií jim bude po jejich ukončení na 3 - 5 let k dispozici.
Současnost se tváří líp. Vyloučení ze studií kvůli politice už nehrozí. Finance jsou stále ještě problém. Prohlubují se i rozdíly mezi prestiží povolání. I ten sebehorší právník se těší větší přízni okolí, než sebelepší pekař. Na špici oblíbenosti jsou lékaři a učitelé. Vespod uklízečky a prodavačky. Většinou argumentujeme právě náročností studia. Přitom například kadeřnice musí povinně biflovat i biologii a prodavačky se stávají odbornicemi na psychologii osobnosti. To nejdůležitější je, že už zase zapomínáme na onu harmonii.  Každý z nás potřebuje talenty ve všech oborech. Uškodí mu nejen špatně vystudovaný lékař, ale i nedoučený automechanik. Bez kvalitní uklízečky se neobejdou úřady ani nemocnice. A my všichni občas potřebujeme zajít si na dobrou divadelní hru, zatancovat si na plese nebo koncertě, vypnout mozek během masáže.
Za zhruba čtrnáct let půjde do tuhého. Budeme muset Fanny přímo do očí říct: na tohle máš (nebo ne), tohle tě uživí (neuživí) apod. A hlavně - bude tě tohle povolání bavit celý život? Je to vášeň, které budeš holdovat i v sedmdesáti (neboť odchod do důchodu se stále odkládá) nebo budeš mít už ve třiceti dost? A co budeš dělat, pokud už v oboru nebudeš moci pracovat? Budeš mít dost zkušeností na něco jiného? Každý máme rád baletky - co však s tou, která už tancovat nemůže? Bude to boj a možná i slzy, ale ať už si vybere jakékoliv povolání, já jí budu stát po boku.