středa 13. dubna 2011

Veletrh For bikes 2011

Tak se nám po roce opět do Prahy vrátil veletrh For bikes. Asi nikdy nepochopím, proč je teď taková móda pojmenovávat všechno anglicky, ale budiž. Přiznávám, že jsem se na něj těšila už dlouho. Těšila jsem se na nové typy kol, zajímavé doplňky a setkání se starými známými. A hlavně - má životní láska - testovací dráha s možností projet se na nových elektrokolech. Tuhle svoji libůstku jsem si neodpustila ani předloni v Brně, kdy jsem se po dráze proháněla i se skoro devítiměsíčním pupkem. Tentokrát se mi podařilo zajistit si pro Fanynku celodenní hlídání, mohli jsme si tedy s Vráťou užít den skoro jak za svobodna.
Jako každá správná žena jsem ráno stála dlouhé minuty před zrcadlem. Respektive pobíhala, zkoušela jsem totiž jednu kombinaci za druhou. Manžel jel naštěstí napřed, byl tedy mé hysterie ušetřen. Ze začátku jsem oblečení chtěla podřídit tomu, že pravděpodobně strávím většinu veletrhu v sedle testovacího kola. Pak jsem se ale zasekla. Proč bych se já měla podřizovat kola a jím diktované sportovní módě? Upnuté cyklistické oblečky mi vždycky přišli směšné, sama jezdím v civilu. A navíc, kdy jindy můžu bezpečně vyzkoušet, jestli ten nový typ kola zvládnu i s podpatky a v širokých kalhotech? Tenisky tedy letěly do kouta a já sáhla po nedbalé eleganci. Jediným ústupkem byly džíny. Chtěla jsem názorně ukázat jednomu z prodejců, proč se občas zapletu do řetězu svého kola a že kryt na řetěz je prostě v mém případě nutný.
Už při vstupu do areálu se ukázalo, že vypadám spíše jako účastník souběžně probíhajícího veletrhu pro karavany. Mezi koly se procházeli sportovci od pohledu. Některým scházely už jen trekingové hole (pohorky měli). Věnovala jsem jim schovívavý úsměv a očima hledala "své" prodejce. Svého domovského dodavatele elektrokol jsem neobjevila (kuloární zprávy tvrdily, že se pohádal s organizátory a má stánek kdesi mimo halu), zato jsem se zamilovala na první pohled. Ne, manžel mohl být v klidu. Objekt mé touhy byl skládací vozík za kolo. Nikoli na dítě, ale na bagáž. Ideální nosnost, elegantní křivky, jednoduché ovládání a úžasná skladnost. Jen ta cena byla kapku mimo můj rozpočet. Během oběda jsem tedy nenápadně vysondovala na Vráťovi, za kolik by byl ochoten vozík koupit.
Po občerstvení jsem se vydala na testovací dráhu. Ve svém kostýmku jsem vypadala jako zjevení, byla jsem však rozhodnuta vyzkoušet skoro všechno. Bála jsem se jen tříkolek. Kupodivu se na organizaci dráhy nijak neprojevila absence jejího původního "provozovatele" (onen nepřítomný elektroprodejce), vše šlo jak na drátkách, kola byla v dobrém stavu, dráha příjemně sestavená. Když už se čas nachýlil, vydali jsme se směrem k babičce, vyzvednout Fanynku. Cestou jsme míjeli stánek s tím krásným vozíkem. Jen tak napolo vážně jsem zkusila nadhodit, že bych ho koupila, ale za sníženou cenu (ano, tu předem odsouhlasenou od Vráti). A ono to vyšlo! Prodejce byl náš kamarád a po krátkém váhání na dohodu přistoupil. Při přebírání dítěte se navíc babička rozhodla, že se vlastně blíží moje narozeniny a vozík tudíž dostanu jako dárek.
Večer jsem se cítila super. Celý den byl úžasný a já se těšila na první cestu s vozíkem. Počáteční skepse mého muže se proměnila jako mávnutím kouzelného proutku - a to hned po první jízdě s ním. Vyzkoušeli jsme vozík při nejbližší příležitosti a teď už na něj nedá dopustit ani on. Už se těším, jak tu budu popisovat naší cestu na dovolenou - ale to až v srpnu, do té doby to musíte vydržet.