Dnes je to přesně deset let od okamžiku, kdy New York přišel o své panorama. Z povrchu země zmizely hned dva mrakodrapy - dvojčata. V jejich troskách zahynulo několik tisíc úředníků, hasičů a policistů. Lidé ze všech možných oborů, náboženství i zemí původu. Smrt si nevybírala, brala vše. Co se to vlastně stalo a hlavně proč?
Říká se, že většina lidí si pamatuje zcela přesně okamžik, kdy se o této tragédii dozvěděli. I já mám v paměti zcela jasně vypáleny události odpoledne 11. září 2001. Právě jsem odcházela z práce a mířila k zubaři. Na poslední chvíli mi kolegyně nabídla svezení svým nádherným sporťákem - kdo by odolal. Těsně před odchodem jsme v rádiu zaslechly zprávu, že do jednoho z mrakodrapů v NY naletělo letadlo. Cestou autem jsme se dohadovaly, jestli byl pilot opilý a co to asi mohlo být za stroj. Shodly jsme se, že asi šlo o nehodu nějaké malé cessny. Ani ve snu nás nenapadlo, že by se mohlo jednat o útok. Zubař měl také puštěné rádio a ani mě pořádně nevnímal. Při mém příchodu už totiž byl v plamenech i druhý mrakodrap a bylo jasné, že si někdo s Amerikou vyřizuje účty. Doktora to tak vyvedlo z míry, že se mu nepodařilo dát mi pořádně umrtvující injekci a já během celého zákroku trpěla jak zvíře. Zrovna ten den mi vrtal hned několik zubů na horní i dolní čelisti. Domů jsem odcházela oteklá, se skoro celou umrtvenou pusou. Musel mi totiž dát injekcí hned několik a ty postupně zabíraly. Po příchodu domů jsem ihned zapnula televizi. S hrůzou jsem pozorovala paniku u budov a následné zhroucení obou věží. Nemohla jsem pochopit, že to není akční film... že stále sleduji kanál CNN a vše je pravda. Následné pády dvou dalších letadel jsem už ani nevnímala. Zato jsem si hned všimla informace, že jedno z prvních letadel mířilo do oblasti San Diega. Tam mám pár přátel a ti mají příbuzné v NY. Zděsila jsem se při představě, že by náhodou mohli sedět v onom letadle. Oficiální seznamy pasažérů ještě nebyly k dispozici, zbývala tedy jen jedna možnost - zavolat přímo k nim. Nějakou dobu jsem si to rozmýšlela. Cena hovoru do Ameriky není zrovna laciná. Moje pusa navíc byla ještě polomrtvá a vrtané zuby naopak bolely stále více. Pak jsem ale mávla rukou a začala vytáčet číslo. Spojení se podařilo až na několikerý pokus. Linky byly přetížené, nebyla jsem jediná, kdo se bál o své blízké. Po skoro hodině se ale dílo zdařilo a já s úlevou poslouchala hlas svého známého. Uklidnil mě, že celá jeho rodina je v pořádku. Všichni se ale bojí možnosti války a proto nakupují trvanlivé potraviny a univerzální léky. Mluvili jsme spolu dlouho, oba jsme to potřebovali. Po položení sluchátka jsem se zamyslela nad osudem svého učitele angličtiny. Je z New Yorku a nedávno mluvil o tom, že by se tam vrátil. Pro jistotu jsem zkusila zavolat na jeho číslo. Polil mě studený pot, když jsem zjistila, že prý se odstěhoval zpátky zhruba před měsícem a nikdo na něj nemá nové spojení. V noci se mi zdály samé noční můry, svítání jsem uvítala. Ráno jsme v práci vypadali všichni stejně. Zarudlé oči, nechápavé výrazy. Bez mučení přiznávám, že ten den jsem práci příliš nedala. Skoro celý den jsem pročítala oficiální seznamy mrtvých a hledala známá jména. Bylo tam i příjmení mého učitele. Zatmělo se mi před očima a (ač jinak vcelku pacifista) jsem si jistá, že vidět v tu chvíli nějakého araba, asi bych měla chuť vraždit. Pak jsem naštěstí zjistila, že křestní jméno je maličko odlišné a jedná se pouze o podobu jmen. Emoce se i tak uklidňovaly několik týdnů a trvalo dlouho, než jsem se mohla na celou událost podívat objektivně. Potěšil mne i následný postoj Telecomu - v médiích sice stále tvrdili, že je tragédie nezajímá, realita byla ale jiná. Ani jsem nechtěla rozbalit obálku s měsíčním účtem. Jaké bylo moje překvapení, když pod výslednou cifrou (velikou) bylo napsané mínus a byla mi od celkové částky odečtena suma za volání do Ameriky! Byla u toho jen malá nenápadná věta, že si Telecom váží mé důvěry v jejich společnost a že berou ohled na tragické okolnosti a proto mám celé volání grátis. Takže placená částka byla zcela běžná, uff. Po nějaké době se tedy vše vrátilo do svých kolejích a svět mohl začít zapomínat.
Místo toho se ale stal opak. Najednou měl každý svou teorii o tom, co se vlastně stalo. Vyrojili se svědci, fotky, nahrané telefonáty, konspirační teorie. Něco bylo od pohledu směšné, pár jich nutilo k zamyšlení. Jen jedno bylo zcela jisté - CIA celou situaci opravdu podcenila. A s ní i prezident a celá tehdejší vláda. Rozhodně ale odmítám uvěřit, že by se to celé odehrávalo na jejich objednávku. Žádná vláda není tak mocná, aby utajila podobnou konspiraci. Vždyť se jim nepodařilo ututlat ani poměrně menší aféry, proč tedy zrovna tahle by měla být výjimka? Ale co, lidé konspirace milují a budou je stále znovu a znovu vymýšlet. Vždyť to dodává životu tak hezký smysl.
Proč však má smysl se pořád k této události vracet? Proč by lidé neměli zapomenout? Protože byli první útoky vedeny na čistě civilní budovy, hodně lidí zemřelo jen proto, aby pomohli ostatním, protože ztráty byly opravdu skoro ze všech zemí (málokdo ví, ale minimálně jedna z potvrzených obětí byl hostující český programátor), protože to bylo poprvé, kdy únosci ani neměli zájem komunikovat a šlo jim jen o efektní smrt... šlo by pokračovat stále dál. Důležité však je, že se navždy změnil život na skoro celé planetě. Následné útoky ve Španělsku a Anglii nás utvrdili v tom, že s hrozbou terorismu už prostě musíme počítat. Že si budeme muset zvyknout na přísné kontroly a omezení při cestování. Že nás začne mrazit pokaždé, když někdo v metru "náhodou" zapomene podezřelou tašku. A že naše děti na tom budou ještě hůř. Nepoznají naše poměrně bezstarostné dětství. Pravda, i my jsme měli povinné branné cvičení a neustále nás strašili hrozbou útoku od těch zlých imperialistů. Kromě jednoho dne v roce (kdy jsme si do školy museli povinně vzít igelitové pytlíky a gumičky a dostali jsme novou plynovou masku) jsme si žili vcelku beze strachu. Je těžké přijmout fakt, že naše děti může ohrozit i (do této chvíle) celkem příjemný soused (který je ovšem už léta spícím agentem fanaticky náboženské buňky). A známe naše sousedy vůbec? Jako dítě jsem prolezla celý panelákový vchod a u každého jsem zazvonila a seznámila se. Udělá totéž i moje dcera? A dovolím jí to vůbec?
Nemá cenu prožít celý život ve zbytečném strachu. Rozhodně si s ní budu ale muset jednoho dne sednout a naučit jí, jak se má reagovat i ve velice nepravděpodobných událostech jako je bombový útok, únos letadla, bomba v dopravním prostředku. Základy první pomoci se mohou hodit kdykoliv, stejně jako sebeovládání a zachování si chladné hlavy. Nemohu jí stát pořád za zády. Mohu ji však naučit, jak se o sebe co nejlépe postarat. A to se jí bude hodit kdykoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat