pondělí 26. září 2011

Předlouhá cyklojízda

Tak už tu zase máme podzim a s ním i Velkou podzimní cyklojízdu. Na poslední chvíli se umoudřilo počasí, sehnalo se dost dobrovolníků, vyzdobily se ulice. Mou radost mi kalila jen zpráva, že můj muž bude celý den na stánku u mapy a petice a já tudíž pojedu sama (pravda, ve vozíku povezu Fanynku... s tou si ale moc nepopovídám). Začala jsem shánět své obvyklé souputníky. Nikdo z nich se ke mně nemohl v sobotu přidat. No, co se dalo dělat, nebudu si kvůli tomu kazit den. Ráno jsem vypravila Vráťu s dcerkou dřív a sama se začala "krášlit". Cyklojízda přitahuje pozornost fotografů a já chtěla být připravena. Když už mám elegantní kolo, tak mu nesmím dělat ostudu :o). Po několika hodinách (a spoustě převlékání) jsem vyrazila směr Vinohrady. V rámci ušetření energie jsem část cesty jela metrem. Optimisticky jsem si s sebou vzala časopis a mp3 přehrávač. To jsem ale zapomněla, jak velkou pozornost k sobě přitahuje mé kolo. Ihned po vyjetí soupravy se se mnou dal do řeči jiný cyklista a na čtení nakonec vůbec nedošlo.
Do začátku jízdy zbývalo ještě moře času. Prošla jsem si tedy improvizovanou pěší zónu, obhlédla krámky, ochutnala občerstvení, zaposlouchala se do živé hudby a hlavně - pokecala s přáteli. Z Fanynky se mezitím stala královna kříd a během dne měnila barvy dle svého vlastního uvážení. Jen hledání toalety byla trochu bojovka. Nakonec jsem obětovala pětikorunu a využila služeb metra. Krátce před startem cyklojízdy se Fanny sama posadila do vozíku, takže nic nebránilo vyjetí. Rozloučila jsem se s Vráťou, seznámila se s příjemnou slečnou ze stejného stánku a vyrazili jsme. Rozjezd byl trochu rozpačitý, kola se pletla, občas nastávala panika. Po pár metrech se ale peloton konečně rozjel a já si mohla zapnout i elektrickou výpomoc. Trasa byla cca 17 km, různě se klikatila a snažila se být co nejméně do kopce. I tak nás čekalo několik nepříjemných stoupání. Také reakce lidí a zablokovaných řidičů byly různé. Od jásání a povzbuzování (byť i omylem - někteří řidiči si mysleli, že se jedná o závod) až po nenávist, fyzické napadání, troubení a nadávky. Chudáci špuntaři se snažili situaci vysvětlovat, rozdávali letáky a uklidňovali nedočkavce. Jako vždy se automaticky dávala přednost potřebným (tj. sanitky, hasiči aj.) a po dohodě s policií se po určitých intervalech pouštěla i MHD. To však způsobovalo mírné zasekávání kolony a ještě větší čekací doby pro automobily. Zvlášť jedna mladá řidička (odhadem tak 25 let) v drahém typu auta z nás měla málem infarkt. První se pokoušela najet z parkoviště přímo do kolony lidí. Když pochopila, že jí nikdo neuhne, položila se na klakson (to vzbudilo velkou část dětí, které do té doby spokojeně klimbaly v sedačkách a vozících). Nakonec se vyřítila ze svého vozítka a začala křičet na nejbližšího cyklistu. Ke vší smůle se totiž zrovna tou dobou celý peloton zastavil (ano, právě se před námi pouštěla tramvaj). Zda-li milá slečna nakonec někoho inzultovala, to netuším. Krátce po jejím hysterickém křiku se totiž jízda dala zase do pohybu a já ztratila přehled. Od této příhody již byla jízda víceméně bez problémů a pro Fanny natolik nudná, že dokonce usnula. Probudila se spořádaně až kousek od cílové Letné. Tam už na nás čekali tanečníci tanga a mohlo se přikročit k poslednímu rituálu letošní jízdy. Po vzoru ostatních měst se totiž organizátoři rozhodli, že by lidé mohli svá kola nakonec zvednout nad hlavu - jako připomínku toho, že tu jsme a musí se s námi počítat. Já jsem se o to ani nepokoušela. Kolo váží přes dvacet kilo, byl k němu připojen vozík a vůbec - mám pocit, že mému pětiměsíčnímu bříšku by to nemuselo udělat dobře. I tak se nad námi brzo objevil celý les kol. Podle odhadů nás tuto jízdu jelo přes osm tisíc cyklistů! Někteří optimisté to dokonce spočítali až na deset tisíc. Není to zas až tak nereálné. Poměrně dost lidí se k jízdě různě připojovalo a zase se z ní odpojovalo. Počet hlav tedy různě kolísal. Jednolitá řeka kol měla okolo tří kilometrů a náš rozjezd na Vinohradech prý trval 25 minut.
Cesta z Letné už ale organizovaná nebyla. Program byl zajímavý hned na několika místech Prahy a tak se každý vydal za hlasem svého srdce. Někoho učarovala obří křídová dáma na silnici, další dali přednost guerilovému háčkování, někteří se vydali na výborné jídlo. Já jsem se rozhodla pro návrat na Vinohrady. Jenže kudy? Nemohla jsem se vracet po stopách jízdy. I v sobotním provozu by některé úseky nebyly zrovna bezpečné pro vozík. Rozjela jsem se tedy víceméně naslepo s tím, že budu po cestě improvizovat. O pár ulic dál jsem se potkala s dalšími navrátilci. Utvořili jsme si tedy pidicyklojízdu a vyrazili společně. Ani nevím, na koho se lidé otáčeli víc - kolonu vedl jezdec na skládačce s připojeným nákladním vozíkem (evidentně novým a prázdným), za ním já s dítětem ve vozíku (stále ještě nelegání čin), za mnou další skládačka - pro změnu s připojeným speciálním vozíkem alá kufr na kolečkách (prototyp) a v občasném závěsu za námi směs sportovních a městských cyklistů. Společnými silami jsme překonali všechny nástrahy Prahy a radostně jsme se vřítili mezi stánky. Přihlížející policisté z nás byli kapku paf... zaslechla jsem za sebou jen: "Hele, voni se snad už vrací?!?" S úlevou jsem odevzdala kolo i dítě Vráťovi a sedla si do stínu. Jezdec v čele jel totiž na můj vkus velice rychle, sluníčko pálilo celé odpoledne a já navíc už cítila, že se mi zase podařilo si spálit obličej. Příjemné prostředí mi brzo vrátilo sílu na hraní a já využila příležitosti a zmocnila jsem se dětského bublifuku. S vydatnou pomocí z ostatních stánků jsem vydržela pouštět bubliny různých velikostů a tvarů až do doby, než jsem se musela vydat k domovu.
S pokročilou hodinou jsem už nechtěla riskovat další námahu - povolala jsem tedy jednu z babiček a opět využila služeb metra. Domů jsem dorazila s posledními paprsky slunce, postarala se o dítě a úlevně padla do křesla. Celkově den hodnotím jako mimořádně zdařilý. Spálený obličej se brzo uzdraví, dceřino špinavé oblečení se podařilo bez následků vyprat a na vyslechnuté nadávky si už skoro ani nepamatuju. Zato mám v živé paměti nádherný pocit z ohromného hadu lidí, kteří se se smíchem a zájmem dívali na Prahu konečně i z jiného úhlu než je sedačka v MHD nebo zadní místo v autě (řidič by se neměl rozhlížet po architektuře snad ani omylem - ten má sledovat provoz). Praha dokáže být ze sedla kola mimořádně krásná. Jako pravá dáma se neukazuje každému a při plné rychlosti. Její přednosti jsou vidět při jízdě pohodové, klidné a bez zbytečného stresu. Pak je i čas si přivonět ke květům a zastavit se u zajímavé fontány. Ostatně, zpomalit víc než jen na jeden den by pomohlo zdraví většině z nás.

Žádné komentáře:

Okomentovat