pondělí 12. listopadu 2012

A proč si proboha jela ve vánici? Když ono jen pršelo...

Téměř všichni už o mě ví, že jezdím každou sobotu dopoledne na Farmářský trh. Nejinak tomu mělo být i osudnou sobotu. Ráno jsem se nachystala a jen tak letmo koukla z okna. Venku mírně poprchávalo a šedivá obloha dávala tušit, že se stav moc nezlepší. Předpověď hlásila sníh - ten se ale dal očekávat někde na horách - a ne v Praze. Přesto jsem si raději vzala podkolenky, teplou čepici a i dlouhoprsté rukavice na kolo.
Už cestou k řece se situace začala zhoršovat. Déšť sílil a já měla díky nevhodným teniskám brzo nohy celé promáčené. Taky rukavice se ukázaly zcela nevhodné. Kupovala jsem je jako speciální cyklistické - zimní. Tak to alespoň uváděl výrobce. No, od toho dne letěly do kouta a vyzvednu je asi až na jaře. Cestou se totiž zcela promočily a já začala mít potíže se řízením. Foukal silný protivítr a déšť se pomalu začal měnit ve sníh.
Na trh jsem přijela ve zbědovaném stavu. Po sundání rukavic jsem měla prsty jasně červené a ani jsem nemohla odpočítat drobné. Džínovina kalhot zmrzla a já si nemohla ani dřepnout. V botách čvachtalo. Co teď? Rychle jsem nakoupila vše potřebné, zhluboka se nadechla a vyrazila zpátky. Jiné řešení ani nebylo možné. Nevzala jsem si s sebou ani zámek, nemohla jsem tedy kolo někde přivázat a jet zpátky MHD. Vzít kolo s sebou mohu jen do metra a to by obnášelo kličkování městem k nejbližší zastávce a tam manipulaci s těžkým kolem a nákladem. Nejjednodušší tedy doopravdy bylo sednout zase na kolo a spolehnout se na pomoc motoru.
Na trhu jsem si mohla vyfotit i jednoho krasavce.

Už jsem měla skoro polovinu zpáteční cesty před sebou a s vidinou blížícího se krpálu jsem se letmo podívala na ukazatel stavu baterie. Málem jsem spadla z kola. Vlivem silného protivětru a mrazu se baterie téměř vyčerpala už na cestě tam. Pesimisticky mi zrovna zmizela další čárka. Únava mi už brala poslední síly a já se jen tiše modlila, abych si domů neplánovaně nepřivezla i suvenýr v podobě omrzlin. V prostřed největšího kopce motor na chvíli vynechal, naštěstí se po chvilce vrátil. Už už jsem si nahoře chtěla vydechnout - když tu najednou kolo pode mnou začalo tancovat. Čerstvý sníh zasypal spadané listí a já teď sotva držela balanc. Má stopa na cestě musela vypadat velice zajímavě. Nakonec mě kolo začalo zase poslouchat a já mohla jet dál. Mé schopnosti byly vyzkoušeny ještě jednou. Za hustého sněžení jsem dojela pod poslední strmý kopeček. Na jeho vrcholu mé kolo začalo zase jankovatět. Tentokrát už za to mohlo regulérní náledí pod sněhem. Místo na manévrování bylo o dost menší a já nakonec potupně najela na hlubší sníh v místě, kde bývala ještě před hodinou tráva. Podařilo se mi nespadnout a dojela jsem až ke dveřím paneláku.
Takhle vypadalo moje kolo už před dveřmi bytu.

Z vestibulu na mě zírala překvapená sousedka. Otevřela mi dveře a řekla, že ona sama vůbec netuší, jestli má jít v tomhle ven. Poněkud nelogicky jsem jí odpověděla: "Sněhulák se vrátil." a vsoukala jsem se do výtahu. Tam jsem stála přímo proti velikému zrcadlu. Začala jsem se smát. Byla jsem celá zasněžená a evidentně zrmzlá. Doma jsem ze sebe začala strhávat mokré oblečení. Suché jsem měla jen záda a část hrudníku. Vše ostatní promoklo. Chtěla jsem se ohřát ve sprše. Voda mi však přišla ledová (i když zrcadlo se už dávno zamžilo párou) a bodala mi do nohou jak jehličky. Rychle jsem tedy vylezla ven, převlékla se do suchého a zabalila do deky. Zuby se mi rozjektaly a celá jsem se rozklepala. Připravený oběd jsem musela jíst těsně nad talířem - jinak bych do úst nic nedonesla. Klepala jsem se jak drahej pes ještě víc jak půl hodiny. Po pár hodinách jsem se odvážila podívat se pořádně na prsty u rukou a na nohou. Vše bylo naštěstí v pořádku. Druhý den mě rozbolely stehna. Přičítala jsem to námaze při balancování. Až poté jsem si všimla, že mám stehna celá rudá a na dotek silně bolestivá. Ještě víc jak týden mi připomínala, že se mám více teple oblékat.
A co ten nadpis článku? Je to totiž nejčastější reakce na moje sobotní povyražení. Když jsem někomu řekla, že jsem jela na kole, tak jsem dostala vynadáno, že za vánice se nejezdí. Ale ona nebyla! Já jsem vyjížděla za mírného deště (spíš mrholení) a upřímně - čekal by někdo z vás na začátku Listopadu sníh uprostřed Prahy?

čtvrtek 18. října 2012

Vlídné slovo i Poštu obměkčí

Každý z nás musí někdy na Poštu. Na pražských sídlištích žádný problém. Jen v mém docházkovém okolí jsou tři - stačí si jen vybrat. Přesto mám nejradši tu nejbližší. Má číselný vyvolávací systém a pohodlné sedačky. Bohužel nejsem jediná a tak je to občas na dlouhé čekání. Proto se snažím své potřeby kumulovat a chodit tam vyřizovat co nejvíc věcí najednou.
Nejčastěji chodím na poštu s kočárkem, občas si na pomoc vezmu kolo. V tom případě jsem po dojezdu až donedávna tiše skřípala zuby. Před Poštou je malé parkoviště, velký volný prostor a jedna lampa. Kam s kolem? Uvázat k lampě je logické, leč nelegální. Zábradlíčko nedostatečné. Vzít kolo s sebou dovnitř nemyslitelné. Jednoho dne jsem se zdravě naštvala a sedla k počítači. Snažila jsem se psát mile, ale důrazně. Za pár dní mi přišla slibná odpověď. Nic prý nezaručují, ale stojany se možná postaví.
Na nějakou dobu jsem neměla na Poštu cestu a tak jsem na celou věc zapomněla. Až včera... jdu takhle podat balíček a ejhle! Přímo u vchodu se skví krásný nový stojan. A žádný laciný lamač výpletů! Kvalitní připevněná konstrukce. Na vyřízení balíku jsem čekala půl hodiny, láskyplně jsem tedy sledovala frmol u vchodu.
Stojan sloužil jako prolézačka pro děti, opěrátko pro unavenější dospělé a dokonce i ke svému určenému účelu - tj. k parkování kol. Na můj vkus by mohl být dvojnásobné velikosti, ale chápu, že i tohle bylo ohromné vítězství. Teď ještě sednout znovu k počítači a znovu psát - tentokrát poděkování. Za dobré skutky by se totiž děkovat mělo - nějak se ten proud stížností vyvážit musí :o).
Své kolo si na chvilku odložila i naše Fanynka

pondělí 24. září 2012

Deštivé rozloučení s Kodaní

Poslední den se mi ani nechtělo vstávat. Vidina plahočení se s bagáží (místo pohodlné jízdy na kole), bezcílné bloumání městem a nakonec úmorná celonoční cesta autobusem – no koho by to už předem neotrávilo. Zapomněla jsem však na zálibu mého muže v plánování.
Už den předem sestavil možné trasy okolo místních zajímavostí, ráno přebalil všechny zavazadla tak, aby se dala zapojit za kolo a domluvil jeho vrácení až na pozdní večerní hodinu. Já sama jsem si v předstihu všimla, že místní snídaňový bufet se dá za „pár“ korun předělat v polední menu a ještě před snídaní jsem se domluvila s personálem. K obědu jsme si tedy vytvořili každý několik sendvičů dle chuti a bylo vyřešeno. Zbývalo už jen odhlásit se z hostelu, pozdravit pár zbylých kolegů a hurá na závěrečný výlet.
plně naložené kolo

Místní verzi MHD jsme ihned zavrhli. Ne že by byla špatná... jen bylo docela hezké počasí a peněz už taky moc nezbylo. Měli jsme i dost času, pomalým krokem jsme tedy procházeli parkovitou krajinou a po chvilce se vnořili do města. Cestou jsem si všimla na zemi značkového dětského svetříku. Má česká duše mi radila: „Zvedni ho a strč do batohu. Holky by ho ještě unosily.“ Nakonec jsem odolala sirénám a jen jsem v duchu politovala rodiče, kteří se teď po něm asi shání. Po pár metrech nás najednou s hlukem dojely dvě cyklistky a že prý jsme něco vytrousili na cestě. A podávají mi onen svetřík. S úžasem jsem si vzpomněla, že okolo nás obě slečny letmo projížděly (nebýt křiklavých holinek, ani bych si jich pořádně nevšimla). Poděkovala jsem tedy a vysvětlila situaci. Ještě dlouho jsem se pak v duchu červenala, když jsem si uvědomila rozdílnost výchovy.
Ve městě jsem vytáhla foťák a jala se dokumentoval kola. Fotila jsem si kola exotická, výstavní, nezvyklá i zdánlivě obyčejná. Ať žije vynálezce digitálu. 
"parkoviště" u paneláku

Zanedlouho nás obklopil dav lidí s batůžky. Ze začátku jsem si myslela, že je na nábřeží tak živo, protože je neděle okolo poledne. Až když mi nějaká paní chtěla vnutit samolepku a divila se, kde mám kartičku, uvědomila jsem si pravý důvod. Městem procházel pěší maraton (walkathon). Nejednalo se o uzavírku silnic, násilné oddělení od běžných chodců nebo záplavu reklamních balónků nad hlavou (jak známe z Prahy). Místo toho jen prostě pohodových krokem šel mnohasethlavový dav lidí. Šlo se vycházkovým krokem, někdo v pohorkách a jiný jen v sandálech. Staré paní a matky s kočárky, každý si švitořivě povídal s ostatními. U křižovatek stál člověk ve vestičce a v rukou dřímal šipku se směrem a vesele ukazoval. Úsměv byl vůbec všudypřítomný. Zavrhli jsme tedy původní plán a na dlouhou dobu se k davu přidali.
walkatoncům hrála do kroku i veselá kapela

Nedaleko centra jsme se vydali vlastní cestou a promněnili poslední koruny za suvenýry a sladkosti. Ještě pár zastávek v parku a u kanálu a byl pomalu čas jít vrátit kolo. Náhlý prudký liják nás zaskočil, netrval naštěstí nijak dlouho. Kolo jsme bez potíží vrátili a zjistili, že zastávka autobusu je sice blízko, ale bez jakéhokoli zázemí. Kojení v dešti na lavičce není zrovna pravé ořechové. Autobus přijel bez výrazného zpoždění a mohli jsme nasedat. S lítostí jsem vzpomínala na luxus vlaku. Tentokrát musela být Josífka celou dobu upevněná v autosedačce a to se jí vůbec nelíbilo. Všichni okolo nás ztuhli už při našem nástupu. Zřetelně jsem viděla šok v jejich očích a myšlenku, že tuhle noc se asi nikdo nevyspí. Brzo jsem rezignovala, vyndala holku ze sedačky a začala krmit. Jen jsem se modlila, aby autobus nikde nehavaroval.
Holka ani nestihla usnout a už tu byl trajekt. Byla jsem nadšená jak malé dítě. Na trajektu jsem jela naposledy ještě v dětství – a to jen přes Balaton. Z autobusu jsem skoro vyběhla. Na krajinu už padala noc a foukal silný vítr. Horní palubu jsme si proto jen rychle prohlídli a šup do tepla. Tam na nás zaútočila komerce. Samé upoutávky na výhodný nákup, automaty na pití i plyšáky, restaurace. Podlaha se houpala a cesta utíkala velice rychle. Po výjezdu autobusu Josífka skoro okamžitě usnula a i já jsem začala klímat.
trajekt byl opravdu luxusní

Probudil mě nezvyklý pohyb autobusu. Venku se míhaly lampy a projížděly jsme asi nějakými tunely (nebo podjezdy, v té tmě se to nedalo moc poznat). Ze svého úhlu pohledu jsem začala mít dojem, že stále více najíždíme na levou stranu silnice. Uvědomila jsem si, že jedeme v kuse už rozhodně víc jak čtyři hodiny a začala jsem se trochu bát. Řidič jel rychle, cesta byla monotóní a ideální na mikrospánek. Nehrálo rádio ani televize, všichni poklimbávali. Co teď? Byla jsem sice připoutaná, holka byla v sedačce (a i ta byla jištěná pásy), přesto se mi nechtělo zpestřovat si dovolenou nějakou havárií. Když už jsem se začala ošívat, autobus zamířil k odpočívadlu. S úlevným povzdechem jsem si šla ven protáhnout kosti. Komu se zastavení nelíbilo byla Josífka. Od tohoto okamžiku se jí nedařilo znovu zabrat a já následující tři hodiny skoro v kuse kojila. Asi jsem si to měla prožít, abych si nějak zasloužila tu igelitku sladkostí koupených na trajektu.
Praha nás přivítala teplým počasím. V metru jsem mi padala hlava únavou a domů jsem se sotva dovlekla. Neplánovaně jsem návrat domů oslavila švédským ciderem – koupila jsem si ho na trajektu a Vráťovi se ho podařilo kousek od paneláku prorazit o asfalt. Naštěstí má rychlou reakci a tak zachránil víc jak polovinu plechovky. A pak už se jen relaxovalo, vybalovalo a stahovaly fotky. A spalo a spalo a spalo :o).

pondělí 17. září 2012

Čtvrtý den v Kodani - naposledy ve skupině

Ráno předposledního dne bylo nevlídné. Radost mi kalilo hlavně to, že jsme se tentokrát museli odpojit od hlavní skupiny. Naši hostitelé vymysleli výlet, který počítal s přesunem vlakem. Já vláčky ráda, nákladní kolo ale nerado je. Rozhodli jsme si tedy udělat výlet vlastní.
Dopoledne jsme ještě jeli s celým pelotonem. Dánové toho připravili opravdu hodně a nebylo času nazbyt. Vše zajímavé nám tedy tentokrát řekli předem a mohli jsme se zrychleně přesunout do města. Až mi to bylo líto. Míjeli jsme nádherné baráčky, moderní komplexy, přístavní čtvrť. Pauzu jsme si vydupali až v přístavu. Z něj zrovna vyplouvala fregata historických lodí (pravda, upravených pro vození turistů). A navíc zvednutý padací most! Přes nesouhlasné pohledy průvodce jsme fotili a fotili. Nikomu se nechtělo jet hned dál. To už na nás ale čekala proslavená malá mořská víla. Její socha je v permanentních obležení turistů. Naštěstí můj foťák ovládá funkci zoom – jinak bych ji zblízka ani nespatřila. Ještě krátký pohled na moře a hurá zase k nádraží. Tam jsme se rozloučili s výpravou a začali přemýšlet o další trase. Až mě zahřálo u srdce, když za námi najednou vyběhl jeden španělský delegát a zjišťoval, proč nejsme na peróně. Myslel si, že čekáme na to až nám někdo pomůže s vynesením kola. Ach, gentlemani ještě nevymřeli :o).

Protože se blížilo poledne, vyrazili jsme hledat menší restauraci nebo kavárnu. Azyl nám poskytla překrásná kavárnička, kde se snad zastavil čas. Nikdo nikam nespěchal, každý si četl (pravda, většinou v počítači nebo tabletu) a usrkával k tomu kávu nebo horkou čokoládu. Jó, čokoláda... tu mají v Dánsku výbornou... horkou i studenou, hořkou i sladkou... mňam. Vydatně posilněni jsme se jali prozkoumávat město na vlastní pěst. Najednou tu nebyl žádný průvodce ani jasně vytyčený cíl. Ze začátku jsme byli silně nejistí. Hned v první ulici navíc chyběla ta příjemná cyklistická stezka. Ani se nám nechtělo zpátky do provozu. Chodník byl ale pod naši úroveň a vida, ono to šlo i bez toho pruhu. S ním to však bylo o dost pohodovější.
Jak jsme se tak toulali, našli jsme i kopec! Výškový rozdíl nic moc, pro nákladní kolo to bylo až až. Cesta nás zavedla do parku, po zbytcích městských hradeb a nakonec až k moři. Výlet nám zpestřil déšť, náladu nám ale nezkazil. Jelo se nádherně. Stezky byly krásně upravené, chodci měli jinak barevnou část cesty, všude zeleň a ticho. Křížení se silnicí krásně intuitivní a bez zbytečných stresů. U moře to kapku foukalo a jedinou vadou se nakonec ukázalo nenalezení veřejných toalet. I ovečky na nás zabečely.
Jízda městem byla ideální pro focení. Zajímalo mě hlavně neobvyklé parkování u nádraží (kola naštosovaná nad sebe) i různé typy zabezpečení. Respektive jejich absence. Hlava mi nebrala, že někdo dokáže s klidným srdcem opustit takové fešáky a zamknout pouze zadní kolo (a tím nemyslím, že je kolo za něj někde přivázané... pouze je kolo znehybněno). I já bych dokázala většinu kol vzít na rameno a odnést někam pryč. O tom, že většina sedel byla značky Brooks a i doplňky nepatřily k nejlevnějším marno mluvit. Samozřejmě, že jsme občas objevily vrak. Sem tam někdo ukradl přední kolo, sedlo nebo i jen řídítka. To se ovšem týkalo kol, která byla evidentně stará. Občas to vypadalo, že majitel se prostě rozhodl, že když už mu někdo něco ukradl tak on tam ten zbytek prostě nechá napospas osudu. Na jedné hromadě jsem spočítala skoro osm pozůstatků – halabala naházených na sebe. Jediná poctivě uzamčená kola (a to těžkým řetězem) byla ta nákladní. Investice do nové christianie je prostě vysoká i tady. 
parkovací stání u nádraží

Na hostelu jsme si dali skromnou (ale výbornou) večeři a i vínečko na recepci měli. Vráťa odjel vrátit nákladní kolo (fňuk, bude se mi stýskat) a já relaxovala u počítačové hry. Když už jsme skoro spali, přijel zbytek našich kolegů. Ve tvářích měli uštvaný výraz a evidentně se něco nepovedlo. Z jejich vyprávění pak šel skoro mráz. Od vlaku prý vedla nic moc cesta, hrad byl zavřený, mírně bloudili, večeře se konala uprostřed nějaké matějské, její kvalita byla mizerná... až nám záviděli, jak hezky jsme si projeli město a okolí. Vyměnili jsme si ještě pár zážitků a byl čas jít na kutě. Ráno nás čekalo balení, odhlášení z hostelu a (tentokrát už pěší) rozloučení s Kodaní.
já bych se bála nezamknout takovýho krasavce

pondělí 10. září 2012

Třetí den v Kodani - v pelotonu a s průvodcem

Dnešní den jsem už měla celý zažít po boku Vráti. I s holkou jsme byly připravené ráno u nákladního kola a těšily se na výlet. Ostatní se zase těšili na Josífku. Každý se na ní culil a cvrlikal svým jazykem. Trošku se jí z toho motala hlava, ale úsměvy rozdávala na všechny strany. Organizátoři si na nás dneska vzali malý megafon a pro jistotu před odjezdem zhruba vysvětlili trasu výletu. Cílem bylo seznámit se s infrastrukturou města.
Formální program jsem nechala na starosti manželovi a sama vytáhla foťák a začala dokumentovat. Pár fotek mi trvalo, než jsem se naučila fotit nerozmazaně. Dánové nás navedli na bezproblémovou trasu bez větších překážek. Jen se mi zdála nějaká povědomá... no jo, vždyť tuhle stezku jsem pozorovala včera z metra. Zajásala jsem, dojela Vráťu a začala ho upozorňovat na zajímavosti. Už včera jsem si všimla nádherné školy a hlavně – na jejím parkovišti bylo snad deset cargo kol. Ani dvě nebyly stejné a všechna vypadala nádherně. V okolí nebyla žádná silnice a děti si hrály bez omezení – dokonce ani okolo školky nebyl žádný plot. Připomínalo mi to severskou mentalitu a zvlášť jejich nechuť k záclonám v oknech. Oni přece nemají co schovávat.
parkoviště u školky

Pohodovou jízdou jsme se dostali na první zastávku. Ejhle, naši hostitelé nás dovezli do naší oblíbené laboratoře/půjčovny. Tam už čekal hrdý provozovatel a před ním byly vyrovnané exponáty. Nadšeným aktivistům vysvětlil historii dílny, ukázal interiér, dovolil nám vyzkoušet si pár vybraných modelů a nechal si napsat názor na význam cyklistické dopravy. Část výpravy uchvátila i jejich trička a koruny rychle měnily majitele. Ani se nám nechtělo jet dál.
Jak jsme tak jeli městem, došla mi jedna věc. Během jízdy jsem vesele konverzovala, fotila, kochala se... a vůbec nepřemýšlela nad ostatními účastníky silničního provozu. Nemusela jsem přemýšlet o rychlostech, odbočení, křížení aut, pravidly aj. Všechno bylo krásně plynulé, intuitivní a ohleduplné. Auta jezdila pomaleji než v Praze, semafory byly označeny ikonou kola, pruh pro kola byl dostatečně široký a oddělený travnatým pásem. Průjezd křižovatkou byl modře označen, odbočení bylo vždy nepřímé a všichni byli strašně ohleduplní. Troubil (zvonil) jen málokdo, pro případné chyby měl každý pochopení. Skoro až nuda. Jen bylo občas cyklistů trochu moc a před světly se tvořily dlouhé fronty, které nestihly projet na jeden světelný cyklus. Většina města lze navíc projet na ten samý převod. Kopec se sice skoro nedá najít, kompenzuje to však silný protivítr.
není nad označené semafory

Cesta nás zavedla i na náměstí, kde byl (mimo jiné) automatický sčítač cyklistů – i s displejem. Přijeli jsme dopoledne a číslo bylo okolo čtyř tisíc lidí v jednom směru. Slušné... Jako místní zvláštnost nám taky ukázali obří ukazatel počasí – teploměr a socha panenky na kole a panáčka s deštníkem. Měl být viděn jen jeden z nich, cosi se však pokazilo a my se mohli kochat oběma. Jako třešinka na dortu se jevil vynález u světelné křižovatky. Aby cyklista nemusel sesedat, město mu postavilo speciální zábradlíčko pro opření nohy (nenapadá mě trefnější popis).

To už se blížil čas oběda a my zamířili do místní botanické zahrady. Tam už na nás čekaly sendviče. Počasí bylo zrovna slunečné, každý tedy vytáhl deku a usadil se do trávy. Trochu jsem znejistěla. Minulý večer pro mě sice jídlo zbylo, co ale dneska? Počítá se mnou někdo? Nebo si mám odskočit do stánku a něco si koupit? Vyslala jsem Vráťu pro informace. V krabici se jeden sendvič krčil a jedna z organizátorek mi dala svolení ho sníst. Spokojeně jsem se usadila. Zhruba v polovině jídla jsem si všimla, že manžel oné organizátorky kouká nechápavě do prázdné krabice a ptá se po svém jídle... ajaj... já jím JEHO příděl! Nabídla jsem se, že mu koupím náhradní. Starší pán byl ale gentleman každým coulem a jen se na mě usmál (a odešel si koupit jiný do nedaleké restaurace). Po jídle jsme se vydali na prohlídku zahrady. To už se zase blížil dešťový mrak a my se vydali na cestu.
Před deštěm jsme se schovali na univerzitě. Čekaly nás hned dvě přednášky na téma cyklistiky. Obě byly nesmírně zajímavé a i Josífka se chovala velice slušně. Při odjezdu si na mě počíhal onen mračící se organizátor se včerejška. Že prý mu nevadí, že jsem se přidala do pelotonu, ale jestli prý hodlám taky zaplatit? A co další dny? Trochu mne zaskočil, jeho tón nebyl zrovna příjemný. Nicméně jsem ho ujistila, že za své jídlo hodlám zaplatit a že vše vyřídíme spolu s Vráťou. Stačí, když mi řekne, kolik mu mám dát. To ho trochu zaskočilo a začal koktat cosi o kanceláři. A zmizel. Brzo jsem pochopila, že to není špatný člověk. Jen nemá rád, když mu někdo mění plány. Česká expedice mu je měnila pořád. První člověk navíc (v tom nebyla naše země jediná), potom požadavek speciálního kola kvůli dítěti a před univerzitou mu navíc polovina Čechů řekla, že místo jeho programu radši pojedou na cyklistický festival. Nedokázal se s tím příliš vyrovnat. Korunu tomu nasadilo vrtkavé počasí. Když nám chtěl ukázat vzácnou architekturu a při slovech: „Do této ulice nesmí jezdit auta, pokud nemají speciální povolení.“ se zrovna do této ulice potřebovala dostat dodávka a naše tlupa jí stála v cestě. Ani nedokončil projev a jeli jsme se podívat na další zvláštnost pro cyklisty. Tentokrát to bylo spíš taková raritka. Zkusmo nainstalovali u jedné z cest speciální odpadkový koš. Je nakloněný tak, aby se do něj daly odpadky hodit za jízdy. Místní se dost divili, že si taková tlupa cizinců fotí obyčejný odpadkový koš.

Další zastávkou bylo Rudé náměstí. Bylo tak pojmenované na počet kubánské restaurace, kde se (prý) zastavil na něco dobrého i Castro. Dánové nabarvili celou plochu na červeno, přidali pár rekvizit a zasadili stromy s červeným listím. Malou chybičkou teď je, že červený povrch cyklostezky za deště mírně klouže... a v Kodani prší skoro pořád. Po chvilce duševního boje se náš „vůdce“ rozhodl, že opustí nalinkovaný program a pojedeme se také podívat na onen festival. Po dojezdu nás však čekalo zklamání. Festival se konal jinde a jindy. Z tohoto místa teprve odjížděli účastníci spolu se soundsystémem. Nakoukli jsme tedy aspoň do dílny a vyfotili si nádherné grafitti.

Blížil se večer a s ním prohlídka kanceláří organizátorů, výšlap na točitou věž (s observatoří nahoře) a slavnostní večeře. Celé to ještě obohatil člen irské expedice svým guerillovým zahradničením.
Na dvoře u kanceláří se neplánovanou atrakcí stalo naše nákladní kolo. Za mírného deště si každý chtěl vyzkoušet, jak dobře se řídí (nebo se v něm vozí). My jsme mezitím začali řešit organizační potíže. Christianii jsme měli zapůjčenou do pondělí. My jsme se ale do Prahy vraceli už v neděli večer. Manželovi se podařilo zajistit předání pomocí recepce na hostelu, nějak ale zapomněl na složenou kauci. Co teď? Pětset dánských korun není zrovna málo. Do toho se ještě začínal ozývat organizátor, že by měli všichni (důraz na toto slovo a významný pohled na mou maličkost) vyrovnat své účty, jinak nebude večeře pro nikoho. Vráťa bytostně nesnáší takovéto situace. V nouzi nejvyšší jsem si vyžádala telefon na provozovatele půjčovny a po pár telefonátech bylo vše uspokojivě zařízeno. Kolo předáme jednomu z provozovatelů u něj doma a on nám za něj dá peníze. Teď ještě ta večeře. I to se po chvilce podařilo dojednat a mohli jsme vyrazit.
Po mírném bloudění jsme našli točitou věž. U jejích vhodových dveří se asi natáčel nějaký film. Celé náměstí bylo ponořeno do uměle vytvořené mlhy a my jen ztěží našli naší průvodkyni. Vráťa nesl Josífku, já se ho držela za bundu a krok za krokem jsme se brodili mlhou. Svým způsobem to bylo nesmírně romantické. Výhled na město stál rozhodně za námahu. Věž je vysoká a ani zatažená obloha nedokázala skrýt krásu Kodaně. Na dlouhé rozjímání nebyl čas, žaludek hlásil nutnost večeře. Před restaurací jsme stáli jako první a nervózně podupávali. Bohužel, Josífka už měla výletování plné zuby (které zatím ani nemá). Vynikající večeři jsme tedy do sebe skoro naházeli a potmě vyrazili zpátky do hostelu. Ostatní to sice neviděli rádi, ale věděli, že ráno se zase uvidíme. Společný sobotní výlet jsme měli absolvovat jen zčásti, čekal nás ale nabitý vlastní program.

neděle 2. září 2012

Druhá várka zážitků z Kodaně

Druhý den byl ve znamení odpočinku. Teda... hlavně pro Josífku. Zatímco se Vráťa vzdělával, kterak Prahu trochu více přiblížit cyklistickému ráji, já s holkou jsme zůstaly v hostelu. Původní plán byl, že dopoledne se budeme poflakovat na pokoji (aspoň napíšu nějaký článek) a po obědě vyrazíme na krátkou procházku po okolí. Tak to bohužel nějak nevyšlo. Josífka plán sabotovala hned okolo desáté dopoledne, kdy poprvé usnula. S menší přestávkou na krmení spala až do čtyř hodin odpoledne. Asi to byla jen únava a vyčerpání z předchozí dlouhé cesty vlakem. Pohled na to malé rozpálené tělíčko mi dělal docela starost. K večeru se už ale začala smát a po rychlém snědení svačiny se sama snažila dostat ven z postýlky.
To už byl čas na rychlý úprk směr půjčovna speciálních kol. Vyzbrojena mapou a trochou peněz jsem se vydala na místní stanici metra. Získání lístku bylo tentokrát jednoduché – jen jsem se pak dozvěděla, že jsem si na automatu navolila špatné pásmo – no, naštěstí jsem nepotkala žádného revizora. Podle mapy to vypadalo, že další cesta bude velice jednoduchá. Zabloudit se ale dá všude a já najednou zjistila, že mi tak nějak schází hřbitov, který měl být přímo přede mnou. Chvilková panika naštěstí rychle odezněla a já byla sice až za okrajem mapy, ale rychle jsem našla cestu zpátky. Místní se mi taky snažili pomoci a tak jsem jen s malou časovou ztrátou stála na Pražském bulváru. Ehm, hodně nadnesený výraz pro ulici mezi tělocvičnou a jakýmsi skladištěm. 

A tam, v kontejnerové buňce, sídlila opěvovaná laboratoř a půjčovna v jednom. Ona to vlastně ani nebyla půjčovna jako taková. Jedná se o partičku nadšenců, kteří získali od města grant. Na jeho základě mají laboratoř na vývoj nových typů kol. Snaží se vytvořit tříkolky, nákladní kola, kola krytá proti dešti etc. Jejich výtvory „testují“ dobrovolníci. Takže si nechají složit kauci a po odevzdání kola ji zase vrátí. Luxusem navíc je to, že člověk si na pár dní vyzkouší kolo, které je svého typu unikát. To naše bylo nákladní a jeho výjímečností bylo otáčivé zadní kolo. Většina nákladních kol to má naopak – pohyblivé jsou ty přední – resp. vozík před kolem. Trochu jsme si prohlédli a váhavě vložili Josí do korbičky – protože neumí sama sedět, ležela v autosedačce. Po chvilce se manžel do řízení vpravil a mohlo se jet směr hostel.

Tam už se pomalu formoval dav aktivistů a mohlo se jet na prohlídku speciální Kodaňské čtvrti Christiania a následnou večeři. Příjezd nákladního kola je udivil. Vráťa se nějak opomněl zmínit, že kromě manželky (kterou někteří letmo viděli večer předem) s ním z Prahy přijela i mladší dcerka. Půlroční smíšek si ale brzo získal srdce všech účastníků a od té doby byla suveréně nejfotografovanějším členem výpravy. Josífka byla nadšená. Tolik obdivovatelů už dlouho neměla a pozornost si náležitě užívala. Za družného rozhovoru jsme dojeli do čtvrti, která měla stejný název jako naše vozítko.
Víte, co je to artistické mučení? To přivedete milovníka umění do čtvrti, kde je pomalu každý centimetr pomalován nádhernými motivy, kde se toulají lidé v maskách, kde jsou sochy na každém rohu... a řeknete mu, že nesmí nic z toho vyfotit! Ajajaj... prst mě svrběl, kolikrát jsem už už sahala do tašky po foťáku. Všude přítomný znak přeškrtnutého aparátu mě ale vždycky vrátil do reality. Všechny choutky na focení taky dokázali zchladit potetovaný svalovci, kteří si chránili své rostlinky a stánky s kuřivem (teda doufám, že to bylo jen ke kouření).
Celkový dojem z krásného výletu lehce kazila večeře. Moje přítomnost byla pro hostitele novinkou a na první pohled to vypadalo, že to vzali sportovně. Nic nebylo problém, jedna porce navíc se udělala během chvilky, každý se rozplýval nad dcerkou a všichni se ptali, jestli zítra pojedeme taky. Jen jeden organizátor se mračil. Do očí nám ale neřekl nic. Po dobrém jídle se většina vydala na prohlídku čtvrti. Já jsem se tam necítila přiliš dobře (za to mohl i odér kouřené marihuany všude okolo) a tak jsme to zabalili a zamířili rovnou k domovu.
Josífka tentokrát usnula ihned a krmení v noci dokonce lehce odbývala. Ráno jsme ji skoro nemohli dostat z postele. Nakonec však docela natěšeně seděla v sedačce a dobře jí tak. Čekal nás perný výletní den. Ten dnešní nám ukázal, že se dokáži docela dobře orientovat v mapách i v momentech, kdy se dostanu mimo jejich okraj. A že takové malé bloudění dokáže člověka dovést tam, kde sice nechtěl být, ale kde by rozhodně být měl. Při cestě jsem našla ulici, kde dali na pouliční lampy stíníka jako z obýváku. Takže všechno špatné bylo k něčemu dobré. Taky jsem hodně začala litovat, že v Praze nemáme takové hezké metro. Jezdily sice jen dva vagony, zato však často. Díky absenci řidiče bylo čelo vagonu zcela průhledné a poskytovalo nádherný výhled na trasu před i za námi. Znám lidi, kteří by dokázali celou dovolenou strávit nalepení na přední sedačce :o). A ty nástupní stanice... o plexiskle jsem se už zmiňovala. Dnes jsem si navíc všimla, že několik vrat bylo označeno symbolem přeškrtnutého kola. Cyklisté tedy přesně vědí, kde se mohou štosovat. Při výstupu z metra mohou bez potíží použít výtah. Ikonické samolepky je dokonce staví na úroveň kočárků a invalidů – tj. při použití mají přednost. Příjemná změna oproti nesmyslným plošným zákazům v Praze. U každé stanice bylo také spousta zaparkovaných kol, až ani stojany nestačily. Už jsem se nemohla dočkat dalšího poznávacího výletu.

čtvrtek 30. srpna 2012

První dojmy z Kodaně

Tak je to tady. Po delší době se podívám do zahraničí (a to víc než jen na pár hodin). Vráťa míří na konferenci do Dánska a může si mě vzít jako doprovod. Josífku jsme vzali s sebou – odstavovat se mi jí ještě nechce a Fanynka si pro změnu užije dědečka a babičku. Dokonce bude tentokrát na chatě v Jizerských horách.
Trochu nám bylo líto, že s náma nepojedou obě holky, ale vzhledem k programu toho bude dost i s jednou. Už jenom proto, že pohyb bude většinou na kolech a Josí ještě nemůže sedět v sedačce. Dánsko je však země kolům zaslíbená a tak si s tím organizátor poradí.
Většina české delegace se rozhodla, že se ubytuje v kempu. Já jsem byla proti. Už jste někdy zkoušeli kojit ve spacáku? Ehm... já s tím tedy začínat nebudu. Navíc mě rychle bolí záda a už prostě potřebuji své pohodlí. Manžel tedy s těžkým srdcem objednal spaní v doporučeném hostelu. Jak se pak ukázalo, byl to spíše skromnější hotýlek. Útulné pokoje, pohodlné postele, povlečení, dětská postýlka v dobré kvalitě, dostatek koupelen a vynikající bufetové snídaně. Navíc se tu ubytovali skoro všichni účastníci konference. V kempu zůstali jen Češi a Rakušáci. Celý hostel byl i příjemně nekuřácký.
Ale zpátky na začátek. V den D jsme vstávali opravdu brzo. Kvůli předpovídaným vedrům přijel tchán pro Fanynku už v půl osmé ráno, což je doba, kdy normálně vstáváme. Snažili jsme se budíček tentokrát posunout, ale stejně nás zastihl ještě v pyžamu. Holka se vypravila rychlostí blesku a už byla u výtahu, ani pusinku pro maminku málem nedala – tak moc se těšila na venkovní bazének u chaty. Chvíli nato odjel manžel do práce a vzal s sebou i pár věcí z bagáže. Zbytek jsem měla dobalit během dne, do klokánky si vzít Josífku a sraz byl v šest večer na nádraží.
Už při balení mi začalo být jasné, že to bude pořádná fuška. Cestovní cyklistický vozík byl sice na kolečkách, ale i tak těžký jak... no... jak kráva. Do toho ještě příruční přebalovací taška (sloužící i jako kabelka) a v klokánce na břiše skoro sedmikilové dítě, které se navíc aktivně bránilo nesení. K metru jsem šla snad trojnásobnou dobu a vypadalo to, že se od manžela stěhuju. Pár lidí se za mnou sice ohlédlo, pomoct s kufrem i ale nechtěl nikdo. Čekala jsem, že alespoň u schodů se někdo nabídne, ale kdepak... všichni měli najednou strašně naspěch a div, že se nedali do běhu. Ach jo... takže hezky vozík před sebe a zdrncávat. To bylo ještě v parku.
Před schody přímo v metru jsem zaváhala. Jsou dost dlouhé a mě ubývalo sil. Tam už se začala nabízet taková útlá dívenka. Koukala jsem na ní trochu nedůvěřivě – vozík vážil určitě víc než ona. Toho se chytil mladík, který chtěl na slečnu asi udělat dojem. Ochotně přiskočil a že jí pomůže (kdybych tam byla sama, tak bych měla asi smůlu). Takhle jsem byla v metru coby dup a klučina měl ještě plusové body. Na nádraží jsem radostně předala veškeré věci manželovi a jala se rozhlížet po budově. Mám nádraží ráda, je tam ruch (a od poslední rekonstrukce i hezky čisto). Vlak nám jel jen s malým zpožděním a už stál na perónu. Poprvé v životě jsem jela lůžkových vozem – a hned 16 hodin! Jupííí.... v kupé na nás dokonce čekaly čisté lůžkoviny a polštáře. Naše výprava obsadila celé kupé, takže ani nehrozilo, že by tam s námi byl někdo cizí. Josífce se tolik lidí okolo líbilo a pořád se vesele culila.
Kdopak se to právě vzbudil?
Jízda krásně uspávala a vlak skoro nikde nezastavoval. Hodiny utekly rychle a většinu jsme stejně všichni prospali (teda, kromě mě a Josí – ta chtěla pít každý dvě hodiny a já tak pendlovala mezi lůžky. Ostatní si toho ani nevšimli a vzbudili se až téměř hodinu před příjezdem do cílové stanice.
Praha se s náma loučila tropickou teplotou a pražícím sluncem, Německo nás hostilo bouřkou a Dánsko nás uvítalo silným větrem. Sluníčko sice svítilo, lomcující vichr to celé trochu kazil. U každého stojanu bylo pár spadlých kol a Josífku jsme museli kapku nabalit. I tak druhý den trochu hicovala. Přes nepřízeň počasí jsme se hned po ubytování vydali na průzkum do města. Vráťa měl od pořadatele zajištěné kolo k dispozici a probíhala jednání i o nákladním kole (christianii) pro mě a Josí. Když jsem viděla jeho nadšení, poznala jsem, že s náklaďákem bude chtít jezdit sám. Po krátké debatě jsme tedy v půjčovně vyzvedli kolo spíše pro mne. Půjčovatel si mě kriticky změřil a vybral menší sportovní kolo. Čekali jsme ještě na jednoho člena výpravy, vydala jsem se tedy na testovací kolečko okolo bloku.
Málem jsem havarovala hned na první křižovatce. Už dávno jsem si odvykla brzdám na řidítkách (moje kolo má zadní brzdu v torpédu), posez byl pořád v předklonu, chybělo mi boční zrcátko, dlouhé kalhoty mi zachytávaly za levou šlapku a hlavně – přes tu tyč byť sníženou jsem z toho prostě neuměla sesednout! O nasedání ani nemluvě. Takže šup šup zpátky do půjčovny a poprosila jsem o výměnu. Pán na mě koukal jak z jara. Několikrát si ověřoval (i u manžela), že mé angličtině fakt rozumněl. Já opravdu chci vyměnit ten ultralehký sportovní model za tu těžkou věc jménem městské kolo? Já CHCI brzdu v torpédu? Já CHCI široká říditka? Já CHCI nízký nástup? A opravdu, ale opravdu, CHCI těžší kolo????? Já, cizinec ze země, kde se na městských kolech přece vůbec nejezdí?
No, nakonec pochopil (když mu bylo vysvětleno skoro názorně, že jsem prostě na měšťáka zvyklá a nehodlám měnit) a já dostala trochu opotřebené, ale i tak krásné městské kolo. Kabelka šla do košíku a já si znovu projela testovací trasu. Hned to bylo o něčem jiném. Ladně jsem proplouvala ulicemi, kolo málem předlo a jen absence zrcátka mi trochu kalila radost. Ani motor jsem tolik nepostrádala. Na rozdíl od Prahy, tady byly jen mírné kopečky a tři převody bohatě stačily na všechny záludnosti.
Místní kola zaparkovaná u stanice metra (resp. pod stanicí).

Nákladní kolo jsme si měli vyzvednout jinde až druhý den a tak jsme museli zpátky na hotel ve dvou skupinách. Pravda, kluci by mohli vzít svoje kola do metra se mnou... kdo by se s ním ale tahal, když se po městě tak krásně jezdí, že? Udělala jsem si tedy pár fotek ruchu na ulici a šup do autobusu. Kromě jednoho zaváhání se špatně odhadnutou výstupní zastávkou se jelo nádherně. Místní MHD je rychlá, čistá a poměrně vstřícná. Jen sehnání lístku je poněkud komplikované až dobrodružné. Taky dánština je oříšek. Umím anglicky a rozumím trošku německy. Tohle je ale zcela mimo mé chápání. Díky bohu za trpělivé lidi na odpovědných místech. Nejvíc mě fascinovalo metro. Ono to nemá řidiče?!?! Všechno řídí automat a to tak dobře, že na stanicích souprava zastaví přesně na centimetr na vyznačeném místě. Ono by to jinak ani nešlo – celé kolejiště je oddělené od cestujících plexisklem a jsou v něm vrata pasující na dveře soupravy.
Část trati metra vede horem, jako nadzemní dráha – a to doslova. Město protíná voda kam se oko podívá. Dráha je tedy vedena po mostech. Původně jsem to považovala za širší verzi tramvaje. Až jsem najednou vjeli pod zem a bylo to. A to, co jsem původně považovala za metro – to se ukázalo být vlakem! Ten zase pro změnu jezdí i pod zemí, je širší než ten náš a o sto procent pohostinější. Ve vagonech jsou i malé obrazovky, na kterých běhají aktuální zprávy (nikoli reklamy!). I když i ty tu samozřejmě jsou. Dánský obchodník musí taky z něčeho žít.
Opravdu kapku foukalo.

Co mi však začalo hned po příjezdu vadit byl vítr. Od rána do hluboké noci. Pořád jen fičí a fičí a fičí. Už chápu, proč je tu tolik větrných elektráren (na jednu dokonce koukáme z oken hostelové restaurace. Místní jsou evidentně zvyklý, při příliš prudké změně počasí klidně zastaví (třeba i na kole a na světlech ukazujících zelenou) a prostě si přidají nebo sundají vrstvu oděvu. Ostatní je v klidu objíždí a nikoho to nevyvádí z míry. Prostě život. Pokud už se rozhodne někdo troubit, můžete se vsadit, že je to jen turista, který je tu na návštěvě.
První den návštěvy jsme zakončili improvizovanou recepcí v lobby hostelu a šlo se na kutě. Jak se ukázalo, potřebovali jsme to všichni tři. Josífka se v noci jen dvakrát osvěžila a pak spala až do osmi. To jsme už museli vstávat i my a začal nám druhý den naší krátké (ale dlouho očekávané) skorodovolené.

neděle 15. července 2012

Pražáci se nezdraví?


Nedávno jsem psala o tom, kterak jsme s manželem ukazovali krásy Prahy našim známým. Žijí na vesnici a hustý provoz města je trochu udivil. Po zhruba hodině jízdy se mě jeden z nich zeptal: „Hele, pražáci se na kole nezdraví?“ Ze svých sportovních výletů jsou totiž zvyklí na vzájemné pozdravy. A měl pravdu, za celou dobu nikdo nepozdravil nás a ani my jsme nikoho nezdravili. Proč?
Vrtalo mi to hlavou a začala jsem to na svých cestách blíže zkoumat. Odpověď byla kupodivu jednoduchá. Oni zdraví, ale pouze svůj „druh“. Je to stejné, jako když na dovolené projíždíte vesnicí. Místní babička na starém kostitřasu na vás asi hulákat: „Ahoooj!“ taky nebude. Zato svoji sousedku zastaví a dá se i do řeči. Stejně tak se zdraví i v Praze. Většinou se na sebe usmějí měšťáci, rodiče dětí s vozíky, ženy s proutěnými košíky na řídítkách. Jeden můj sportovní kamarád zdraví pouze přilbaře, ostatní jsou pro něj téměř póvl.
Občas vznikne nová skupina spřízněnců. Majitele vozíků semknul nepřátelský výklad zákona. Rozvoj elektrokol sblížil jejich vyznavače. Nedávno jsem psala článek o poslouchání muziky za jízdy. Dneska jsem jela na trh a cestou si prohlížela okolojedoucí. Evidentně jsem potkala pár cyklistů, kteří ho četli (nebo jim o něm nějaká dobrá duše řekla). Sama jsem totiž jela se sluchátky. Několik lidí se na mně zamračilo, pár usmálo a jeden souhlasně pokynul. Asi nemusím psát, že souhlas byl zvláště u lidí s přehrávačem v kapse nebo na rameni.
Já sama se snažím usmívat tak nějak po celou dobu jízdy. Patřím hned do několika zájmových skupin a radost mi dělá jakýkoliv cyklista na trase. Vlastně musím občas vypadat divně, usmívám se i na pejskaře, bruslaře, chodce, policisty. On ten úsměv dělá divy. I deštivý den se pak změní v prozářený a kdo ví. Dnešní zachmuřený běžec může být zítřejší nejistý a zkoušející kolista. Často slyším nářky, kterak se lidé v Praze mračí a třeba taková cesta MHD je jak návštěva muzea grimas. Upřímně – stěžovat si umí každý, ale udělat s tím něco, to se nikomu nechce.
Takže příště nezapomenout: ihned po zavření vchodových dveří se nadechnout, prozářit svojí vlastní mysl, vzpomenout si na něco hezkého, usmát se a šup mezi lidi :o) on vám někdo ten úsměv vrátí.

sobota 7. července 2012

Jízda se sluchátky


Tak za prvé a především – jízda se sluchátky není pro každého! Vyžaduje perfektní periferní vidění, obezřetné reakce a znalost terénu. Na sluchátka může zapomenout každý plašan nebo nervák. A kvůli špatnému perifernímu vidění i většina mužů (bez urážky).
A proč vůbec o takovém tématu píši? Sama si život bez hudby nedokážu představit. Vnímám realitu jako film a k tomu podklad prostě patří (i když si to někteří režiséři nemyslí a urputně proti tomu bojují). Každý z nás má prostě soundrack svého života a je jen na něm, jak hlasitě ho nechá hrát. Nedokáži se soustředit na práci, když na pozadí nehraje alespoň tiché rádio. Bez mp3 přehrávače nevycházím z bytu. Při procházkách s kočárkem si tiše pobrukuji a občas si zazpívám i nahlas – maskuji to za výchovu starší dcery. Nějak se ty říkanky přece naučit musí. Při smutné muzice mám slzy na krajíčku, při vážné hudbě lítám v oblacích, při silně rytmické se mi zrychlí tep jak na cvičení (při poslechu něčeho „tvrdšího“ mi jdou z cesty i zvířata).
Ale co jízda na kole? Je bezpečné jezdit se sluchátky? Je to vůbec legální? Tak tady je má zkušenost: bezpečné je to pouze při dodržení pravidel a legální to naštěstí je. Hlavně si musíme uvědomit, že na kole může zcela legálně jet i hluchý cyklista. S touto diagnózou si můžete udělat i řidičský průkaz. Na rozdíl od zraku svůj sluch totiž na cestách zas tak moc nepotřebujete. Slyšící člověk si to dokáže jen těžko představit – na tento smysl se totiž spoléháme víc, než je zdrávo. Přesto má hluchý člověk oproti tomu s puštěnou muzikou dvě výhody. Na svůj stav je zvyklý a náhlá ztráta sluchových vjemů ho nerozhodí. Není také rozptylován zvukem z přehrávače. Na cestách nás totiž ani tak neohrozí absence zvuku, jako jeho přemíra. Takže zpátky k oněm pravidlům boje.
Za prvé – než si nandáte sluchátka, prověřte zamýšlenou trasu. Není od věci si terén několikrát projet. Jednotlivé úseky se vám musí dostat pod kůži, cestu musíte znát skoro i poslepu a třeba i o půlnoci. Tak se vám nemůže stát, že vás překvapí náhlá složitá křižovatka, rušný park, apod.
Za druhé – není slušné nosit sluchátka ve skupině cyklistů. Pokud jedete na rodinný výlet nebo s partou kamarádů, nechte přehrávač raději doma. Také děti si vyžadují vaši plnou pozornost.
Za třetí – s muzikou v uších neuslyšíte provoz okolo sebe (i když některá auta neuslyšíte ani bez sluchátek – jak se nám alespoň snaží namluvit reklamy). Je tedy moudré, přidat na své kolo boční zrcátko. Nezabere moc místa, zezadu se blížící auto ale uvidíte bez větších problémů.
Za čtvrté – pokud vás vyděsí každá neočekávaná situace – vůbec si sluchátka na uši nedávejte. I se zrcátkem na vás může neočekávaně vybafnout předjíždějící auto, zdánlivě odnikud se přiřítit jiný cyklista nebo se vám u nohy objevit cizí pes. Zde je důležité nedělat prudké pohyby a plynule pokračovat ve svém stylu jízdy. Ostatní účastníci provozu předpokládají, že o nich víte a (věřte jim nebo ne) určitě vás objíždí v rozumné vzdálenosti. Váš nečekaný úhybný manévr by je ale překvapil a kdo ví, jaká by byla jejich reakce. Pokud se chcete otestovat, je dobré se domluvit s kamarádem a ten vám v nestřeženém okamžiku zaklepe na rameno. Pokud nadskočíte, nejste typ pro poslouchání muziky za jízdy.
Za páté – pokud máte oční vadu, která by vám ukrajovala periferní vidění – sluchátka nejsou pro vás. Bez sluchu se prostě musíte spolehnout na své oči.
Za šesté – výběr pouštěné hudby je důležitý. Vhodné je cokoli rytmického (bude se vám lépe šlapat do pedálů), zákaz by měla dostat jakákoliv meditativní hudba. Při poslechu se nesmíte zasnít! Toto pravidlo ostatně platí i při poslechu hudby při řízení automobilů.
Za sedmé – dbejte na výběr kvalitního přehrávače i sluchátek. Před jízdou vše nastavte a během jízdy už na nic nesahejte. Není zrovna rozumné, když si při sjíždění prudkého kopce začnete najednou upravovat hlasitost nebo dávat zpátky vypadlý špunt z ucha.
Za osmé – nezapomeňte, že můžete přeslechnout slabší druhy zvonků (klakson ne, ledabyste poslouchali něco hooodně hlasitého). Pokud se tedy blížíte k nepřehlednému terénu, zpomalte.
Za deváté – k tomu se pojí i pravidlo, které by měli dodržovat všichni účastníci provozu – buďte ohleduplní k okolí, jeďte s rozmyslem a raději pomaleji. Závodění si nechte na specializované okruhy.
A nakonec za desáté – každý cyklista (nebo aspoň jejich většina) nadává na „neslyšící“ bruslaře. Zamyslete se tedy před cestou, co konkrétně vám na nich vadí a za žádnou cenu neopakujte jejich chyby.
Poslouchání muziky za jízdy není pro každého. Neudiví, že je to spíše doména žen. Dokáží lépe rozdělit svou pozornost, mají širší záběr pozorování a jezdí více s rozmyslem. Jen málokdy bezhlavě riskují, jezdí více na pohodu. Většina mužů má potíže s poslechem přehrávačů i za obyčejné chůze. Kolikrát se mi už stalo, že se chodec zaposlouchal a bez rozhlížení vkročil na silnici nebo stezku. Já sama také neposlouchám přehrávač při každé jízdě. Nikdy si ho neberu, když mám vézt vozík s dětma. Doma ho také nechávám při neznámém terénu a při očekávání potíží. Sluchátka jdou dolů také při vjezdu na pěší zónu – pokud mám komunikovat s chodci, musím je slyšet.
A co vy? Posloucháte rádio přes bedýnky? Risknete sluchátka? Nebo si radši zpíváte? Nebo jedete tak, že na nic z toho prostě nemáte čas?


neděle 3. června 2012

Praha cestou necestou


Každý ví, že jsem silný patriot. Jsem rodilý pražák a na svojí „matičku“ nenechám dopustit. Proto jsem byla nadšená, když mi Vráťa řekl, že jeho kolegyně z práce se chce projet městem a poznat ho z trochu jiné stránky. Zkušeně vybral trasu o délce 50 km, která měla město reprezentovat ve všech jeho krásách. Výprava se utěšeně rozrostla na šest kol a jeden dvojvozík. Zvlášť Fanny se těšila – projížďky ve vozíku zbožňuje a ani jí nevadí, že se o něj musí dělit se svojí malou sestřičkou. Přes noc jsem tedy nabila svojí baterii, připravila vše potřebné a ráno skoro nemohla dospat.
První zkouška vozíku - tady ještě bez potahu.

Ze začátku jsme vyrazili jen ve čtyřech. Manžel si připojil vozík, za ním jela jeho kolegyně s manželem a průvod jsem uzavírala já. Motor by sice mohl moje kolo učinit nejrychlejším, raději jsem ho ale šetřila. Počasí se krásně vyčasilo a za chvíli jsme už museli odkládat přebytečné svršky. Sluníčko nás taky nalákalo na pár zastávek u dětských hřišť.
Vozík jako stínítko.

Vráťa vybral všechny možné styly stezek. Ze začátku po pohodlné smíšené cyklostezce, poté silnice, skoro polní cesty, nesmíšené cyklostezky, lesní single-track, panelačka a i na kočičí hlavy došlo. Zvládám už s přehledem vše, co ale nemusím jsou single-tracky. Je to moje noční můra a i můj muž ví, že bych raději jela podél dálnice dva kilometry v protisměru, než jeden kilometr neupravenou lesní pěšinkou (zvláště po vrstevnici v kopci). Že moc dobře vím, proč to tak je, se ukázalo i dnes. Pěšinka byla neupravená, ve srázu a s kořeny a pařezy přes cestu. Jeli jsme opatrně a skoro krokem. Pro větší bezpečnost jsme udržovali i rozestupy. Jela jsem na dohled od manžela a s obavami sledovala nadskakující vozík. Zhruba v polovině cesty se to stalo. S mírným zděšením jsem spatřila, kterak se vozík najednou naklání na jednu stranu, otáčí se na bok a posléze dokonce na střechu. Zrychlila jsem a svoje kolo skoro odhodila do nedalekého křoví (ale kdepak, bezpečně jsem ho zajistila stojánkem – zcela automaticky). Z vozíku se už ozýval stereo pláč. Otvírali jsme ho s manželem oba najednou a každý si vzal do náruče jednu dceru. Já jsem čapla Josífku (byla blíž a je na mámu víc fixovaná) a Vráťa se jal utěšovat Fanynku. Josífka přestala plakat skoro hned a překvapeně se rozhlížela, kdeže to jsme a proč jsme zastavili. Zato Fanny se nemohla uklidnit. Prohodili jsme si děti v náručí a já se snažila jí rozptýlit. Nic nepomáhalo, slzy se kutálely dál... dokud nedaleko od nás nezačal projíždět vlak. Najednou na všechno zapomněla a jen volala: „Vláček, vláček!“ Ostatní zatím postavili vozík zpátky na kola a mohli jsme opět posadit děti a zkontrolovat škody. Holky se usazení kupodivu nebránily. Škoda vznikla jen na straně u Fanny – větve roztrhly plášť těsně pod okýnkem ze slídy. I v ní byla malinká dírka. Po chvilce jsme tedy vyrazili dál. Naši souputníci se divili, že nedělám manželovi hysterickou scénu – vždyť se holkám mohlo něco stát. Proč bych ale na něj měla křičet? Sama jsem viděla, že dělal vše proto, aby se taková situace nestala. Byla to souhra nešťastných náhod a on byl stejně vyděšený a nešťastný jako já. I děti v něj měly stále důvěru. Stejně jsme se radši dohodli, že v nejbližší hezký restauraci zastavíme a šok zajíme.
Úkol jsme splnili a po menších potížích jsme našli zajímavou zahrádku. Během jídla se k nám připojili kamarádi našich hostů a rozšířená skupina mohla vyrazit směr Trója. Okolí ZOO bylo narvané k prasknutí a skoro s radostí jsme se odtamtud vymotali zase do centra města. I kočičí hlavy mi jsou milejší než kombinace chodců, cyklistů, bruslařů a pejskařů. Děti už usínaly a my jsme se zastavili na letmé osvěžení na náplavce. Před námi byla nejhorší zkouška našeho dne – výstup krčským lesem. Vráťa se pokoušel udat mi děti, já byla ale zásadně proti. Baterie kola hlásila, že by to nevydržela a já se necítila na heroické výkony (to jsem si užila den předem, kdy jsem ty děti nahoru vyvážela). Jeden ze sportovních cyklistů se však rozhodl výzvu přijmout a prohodil si s Vráťou kolo. Statečně vyvezl obě neprotestující slečny až nahoru. Vlastně nám je potom dovezl až domů – prý to nemá cenu měnit kola zpátky na tak krátkou dobu.
Pohodlný spánek zajistí jedině kapuce naražená hluboko do tváře.

Celý výlet jsme završili v místní hospůdce. Holky doma usnuly během okamžiku a zatím to vypadá, že na vozík nezanevřely a budou se v něm chtít vozit i nadále. Jen musíme vymyslet, jak ho opravit – dřív, než pojedeme na dovolenou. Cestou od vlaku do penzionu nás totiž vždycky chytí déšť a to by s neustále otevřeným bočním okénkem nebylo zrovna příjemné.

úterý 8. května 2012

Farmářské trhy, kolo a já


Nikdy jsem nebyla vášnivá kuchařka a už vůbec ne sportovec. A přesto jsem se jednou přistihla, kterak jedu na kole nakoupit na trh čerstvé ingredience do kuchyně. Co tak drasticky změnilo můj názor? Vlastně nic zásadního. Jen jsem objevila krásu pohodlné jízdy a zároveň objevila úžasnou chuť čerstvého ovoce a zeleniny. A hlavně – objevila jsem krásu nakupování na trhu.
S trhem jsem se poprvé setkala jako dítě na dovolené v Jugoslávii. Skoro každý den jsme chodili mezi stánky, vybírali právě natrhané broskve, ochutnávali nabízené vzorky, licitovali o ceny. A hlavně si povídali. Každý trhovec se usmíval a lidi jim to opětovali. Milovala jsem tu atmosféru. O samotný obchod vlastně ani nešlo, často jsme nakoupili jen pár drobností k jídlu. Doma v té době vládl komunismus. To znamenalo stejné ceny ve všech obchodech, prázdné regály, unavené prodavačky a nemožnost koupit si věc přímo od drobného výrobce. I tak mě svět obchodu lákal a nakonec jsem ho i vystudovala. Pomalu se změnila společnost a smýšlení lidí. První se vrátili zákony trhu, boj o zákazníka a rozdílnost cen. Následovali drobní výrobci a prodejci a nakonec se ve městech objevily zase i tržnice. Ze začátku s padělky známých značek, později specializované (bleší, vánoční) a nakonec i ty nejmilejší – tzv. Farmářské.
Tak jak šel čas a měnilo se mé okolí, promněňoval se i můj přístup k cestování po městě. Nikdy jsem neměla řidičský průkaz, byla jsem tedy odkázána na chůzi nebo MHD. Po svatbě mi ale byl ukázán svět městské cyklistiky a její klady a zápory. Postupně jsem se otrkala a našla své oblíbené trasy. Zvolnila jsem tempo jízdy, přestala se bát. Své kolo jsem si vyšperkovala k obrazu svému. S batohem se mi nikdy nejezdilo dobře (vychyloval mě ke straně), zcela jsem ho tedy zavrhla. Naštěstí se dají sehnat krásné brašny a mojí takřka srdcovou záležitostí jsou košíky na řidítka. Jeden jsem si pořídila i na terénní koloběžku. Jízda s košíkem se dost liší od obvyklého způsobu, jezdec si musí rozmyslet každý hrbol či prudkou zatáčku. Odměnou je mu obdivný pohled okolí a pocit vyjímečnosti. A co teprve tehdy, když z košíku vesele vlají kytky nebo natě mrkve? To si pak člověk připadá jak kdyby se vrátil v čase skoro o století zpátky.
Na trhy jsem začala jezdit pravidelně až po prvním porodu. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu od starostí s dítětem a odreagovat se. Takže jsem v sobotu ráno nakrmila dítě, předala ho manželovi, sedla na kolo a vyrazila směr náplavka. Po pár jízdách jsem přidala do uší i sluchátka s muzikou. Mám na kole boční zrcátko a jezdím dobře známým terénem – jinak bych si to neriskla. Takhle se uzavřu do svého mikrosvěta a nechám hudbu ovlivňovat rychlost jízdy. Nikam nespěchám, cestu si vychutnávám. Není nad ten pocit, když projíždíte ulicemi za zvuků valčíku nebo melodie z baletu. To máte potom pocit, že i auta tančí do rytmu. Při poslechu něčeho rychlejšího (např. Jízdy valkýr, nebo tvrdého rocku) se zase přitvrdí tempo a já se cítím jako pán cesty (silnice, stezky).
S takovou náladou se ocitnu na trhu jedna dvě. Kolo nikam neuvazuji. Pomalu se procházím mezi stánky a nákupy dávám rovnou do tašky nebo košíku. Občas mě někdo zastaví a ptá se po mých zkušenostech. Zapomněla jsem totiž dodat – mé kolo jsem vybavila elektromotorem. Šlapat musím i s ním, nehrozí mi ale zpocení a domů dovezu klidně pořádný nákup i s pětilitrovou krabicí moštu. A že je kolo těžší než módní sportovní typy? No a? Po schodech ho nenosím a do kopce mi pomůže motor. Občas vyplýtvám baterii. To potom u nejprudších kopců prostě sesednu a bez zbytečného patosu kolo vytlačím. A menší kopce vyjedu i tak :o).
Nezvyklé kolo mi dává možnost poznávat své okolí. Nejen ve smyslu prostoru, ale i lidí. Na trhu se často zapovídám i s úplně cizím člověkem – kolo přitáhne pozornost a já ho chválím – jak kdybych za to měla dostat provizi. Kdo ví, kolik lidí jsem takhle už přiměla ke koupi podobného typu. Zároveň jsem proslavená po celém sídlišti. Nedávno jsem zjistila, že naše rodina tu má silnou fanouškovskou základnu. Každý ví, že my jsme ti blázni, kteří jezdí všude na kole a vozí děti ve vozíku. Většina z nich nám upřímně fandí a drží nám palce. Ostatně – sídliště bojuje s přeplněností auty a my tak působíme jako závan svěžího vzduchu.
Tohle kolo jsem měla pouze půjčený - proto chybí můj obvyklý košík :o)

K vaření se můj přístup zas tak dramaticky nepromněnil. Nakoupené zásoby většinou předám manželovi a on už z nich něco vykouzlí. Občas se mi dokonce stane, že si při zpáteční cestě teprve uvědomím, že jsem vlastně nic nekoupila. Prostě mi k odpočinku a nabrání sil zcela stačilo to, že jsem dojela na trh, prošla si ho a popovídala si, a zase dojela domů. Po pár měsících začala i naše radnice pořádat trhy – jen pár minut od našeho baráku. Ráda chodím i tam, jejich atmosféře ale ještě pořád něco chybí. Je na nich příliš komerce a málo srdce. Proto si vždy najdu čas zajet nakoupit raději i na trh k řece. Trhy na náplavce všem doporučuji a doufám, že na ně budu jezdit i nadále. A ani má peněženka si zas tolik nestěžuje. Takže šup na kolo a hurá na výpravu za českým česnekem a slaďoučkou mrkví!

středa 2. května 2012

Neobvyklá jízda

Během svých jízd městem se pohybuji na netradičních kolech. Ať už je to městské kolo nebo dokonce elektrokolo, vždy budím pozornost. Lidé se dívají udiveně i na mé oblečení, absenci přilby nebo naopak překvapivou přítomnost sluchátek v uších. Jejich civění bývá až nepříjemné, ale zvykla jsem si.
I tak jsem byla zvědavá, jakou pozornost vzbudíme tentokrát při našem rodinném výletě. Za mé elegantní elektrokolo byl připojen fungl nový vozík. Vráťa mě však trumfnul. Přední kolo má odmontováno a místo něj je nainstalován vozík pro dítě. Máme ho jen zapůjčený na testování, Fanynka ho ale zbožňuje. Docela se děsím okamžiku až ho budeme muset vrátit.

Tohle krásné nedělní ráno jsme vypravili oba vozíky a vyrazili směr Řež. Ze začátku jsem jela těsně za Vráťou. Brzo jsem ale musela odstup zvětšit. Neexistoval téměř nikdo, kdo by se za mým mužem neohlédl. A takový rozjetý cyklista, který se ohlídne, je docela nebezpečný pro své okolí. Automaticky stočí řídítka směrem do středu cesty a přestane vnímat okolí. Ještěže jsme se (až na výjimky) vyhýbali silnicím. Se zmateným protijedoucím řidičem bych asi měla více potíží. Takhle jsem jen přibrzdila, usmála se na kolegu cyklistu a jela dál. Šok protijedoucích byl občas umocněn tím, že krásné počasí vytáhlo ven i spoustu dalších vozíků - občas se tvořila až kolona. Vráťa si zvýšeného zájmu ani nevšiml. Jen jednou jsem získala více pozornosti já. Při vjezdu na náplavku jsme se nachomýtli k focení nějaké reklamy. Zcela nahá kráska se producírovala u řeky. Fotograf zuřivě fotil až do okamžiku mého příjezdu. Z nejasného důvodu jsem ho zaujala a začala fotit mně. Potěšilo mně to, ale radši jsem ani nezpomalila.

Městem jsme nakonec projeli bez větších incidentů a dojeli až k nejhoršímu úseku cesty - kamenité cestě mezi Bohnicemi a Řeží (pro upřesnění se obracejte na mého muže). Můj vozík byl značně nevyvážený a začal poskakovat. Po chvilce jsme tedy zastavili a dali obě holky do jednoho vozíku. Tím se sice zvětšila jeho hmotnost, ale zlepšila stabilita. Minovým polem jsem nakonec prokličkovala o dost rychleji než manžel. U přívozu jsme si dali pauzu a pozorovali chvíli řeku. Zbytek cesty už byl zcela poklidný.
Po přátelské návštěvě u prarodičů jsme se vydali zpátky. Během návštěvy jsem nabíjela baterii ke kolu a tak jsem měla optimistickou náladu. Cestou tam jsem vyplýtvala ani ne polovinu šťávy, co by se tedy mohlo stát? Nějak jsem zapomněla, že jsme jeli hlavně z kopce a s větrem v zádech. Teď nás čekalo hlavně stoupání (jako bonus trhák v Krčském lese) a silný protivítr. Baterie začala varovně poblikávat nečekaně brzy. Dokonce i mladší dcera se najednou začala bouřit a dávala velice hlasitě najevo, že už chce být doma. Nepomohla ani krátká kojící přestávka. Blížící se krčský trhák jsem začala vidět jako velký problém.
Celý kopec má tři etapy - první prudké stoupání, po krátké rovince o něco méně prudké a poté dlouhé pozvolné. První část jsem vyjela skoro celou. Těsně před rovinkou se se mnou motor rozloučil. Smutně jsem koukala na baterii. A Vráťa koukal smutně na mne. Nakonec se ustrnul, připojil si za své kolo i vozík s Josífkou a že prý to vezme oklikou. Stoupání se nevyhne, ale je méně prudké. Já jsem zkusila vyjet vlastní silou i další část kopce, tři převody mi ale nestačili a já šla z kola dolů. Po pár minutách tlačení mě bolelo tělo víc, jak po celodenním výletu. Poslední část už jsem nasedla a horko těžko i dojela. Na kopci stačil jediný pohled do mé tváře a manžel se ani nepokoušel mi vozík zpátky připojit. Domů už naštěstí zbývala sotva půl hodina jízdy. Tentokrát jsem musela odstup ještě zvětšit. Jestli předtím budil zájem, tak tohle už bylo moc na všechny. Za jízdy člověk chytne tak dvě slova z protijedoucího směru. Už předtím jsem slyšela hlavně: "co to je; přední kolo; to vidím poprvý; smí se to?". Nyní se rétorika trochu změnila a znělo spíše obdivné: "to bych nedokázal; co to má znamenat; blázen?". A na mně se snášely až nepřátelské pohledy - proč proboha nechám svého muže všechno oddřít a sama si nevezmu jedno dítě k sobě? Nechala jsem je při tom a snažila se nemyslet na bolavé tělo.

Po dojezdu domů děti usnuly skoro okamžitě. Využila jsem toho a skoro na hodinu se naložila do vany. Bolelo mě skoro všechno, ale duše jásala. Nový typ vozíku před kolo mě nenadchl (spíše jsem se utvrdila v názoru, že jsme dobře pořídili náš dvojvozík), nedělní jízda mi ale znovu připomněla, jak moc je kolo lepší než auto. Holky se cestou úžasně zabavily, já s mužem jsme se pokochali krajinou i obdivem lidí, našemu zdraví cesta taky prospěla a udělali jsme radost pra i praprarodičům. Po pár dnech jsem dokonce zjistila, že máme na sídlišti slušnou fanouškovskou základnu a fandí nám lidé úplně všech generací (a trochu i závidí). A to je přece hezký pocit, ne?

pátek 20. dubna 2012

Ni déšť, ni sníh...

Už delší dobu jsem s obavou sledovala oblohu. V předsíni se skvěl nový dvojvozík, chyběla mu však ochranná plachta proti dešti. A já tak moc chtěla jet Jarní cyklojízdu. Mám velice ráda spanilé jízdy všech typů. Může se jednat o motorky, veterány, kola, koně... prostě cokoli. A je mi až stydno, jak málo lidí se dokáže z něčeho takového radovat. Možná je to pozůstatek povinných prvomájových průvodů - většina čechů je však až alergická na ty, kteří mají tolik odvahy, aby veřejně ukázali své poklady. Běda tomu, kdo nablýská svou mašinku a strčí jí pod nos ostatním. Proč se chlubí, že mají funkčního harleye? Musí mi ukazovat, že oni mají dost peněz na historický mercedes? Jak to, že mu manželka dovolí vrazit úspory do vojenského jeepu? Tsts... taková drzost se musí potrestat.
Chápu, že průjezd několika tisíců cyklistů může někomu zkomplikovat odpoledne. Hasiči, sanitky a policie se pouští, taxík má ale smůlu. O normálním řidiči ani nemluvě. A tak nezbývá než čekat, než peloton projede. Občas to může být zkouška nervů. Vteřiny se nekonečně vlečou a reálných deset minut pak budí dojem hodiny. Většina lidí v MHD si uvědomí, že je to vlastně jen ekvivalent zmeškání jednoho spoje (a tudíž cyklistům i radostně zamávají). Řidiči aut však občas propadnou dojmu, že je na nich páchána obrovská křivda. A pak stačí k výbuchu málo. To jsem ale trochu předběhla - vraťme se na začátek.
Rty už jsem měla nervozitou skoro okousané, když konečně přišel manžel domů. A prý špatná zpráva - plachta je, ale majitel obchodu jízdu nejede a tudíž není jak ji od něj získat. Vytřeštila jsem na něj oči. Jaký problém? Moje máma přece bydlí hned naproti obchodu a je zrovna doma. Rychle jsem jí zavolala a domluvila předání.Vráťu a děti jsem poslala napřed a začala se šlechtit. Během mateřské dovolené nemám moc šancí vyjít mezi lidi, chtěla jsem tomu tedy dát všechno. Na místo srazu jsem dorazila takřka na poslední chvíli. Vozík už byl komplet a mladší dcerka se dožadovala své várky mlíčka. Našla jsem si tedy skrytou lavičku a pořádně jí nakojila.

Na obzoru se pospojovali mraky do jednoho ohromného a zlověstně černého. Vzdychla jsem a připravila se na nejhorší. Od jízdy mě však mohli odradit jenom blesky - za bouřky ani nevycházím - natož jet na kole. Po krátkém (a obvyklém) zpoždění se kolona konečně rozjela. K naší rodině se přidala mladá novinářka a začala během jízdy zpovídat mého muže. Chudák, nemá rozhovory moc rád - je radši, když za něj mluví činy. Josífka usnula ihned po rozjetí vozíku, Fanny se tomu trochu bránila, ale po pár minutách už spala i ona. Jejich vozík jsem jim brzo začala závidět. Z pár kapek se stala opravdová průtrž a moje oblečení bylo skrz naskrz mokré. O zapršelých brýlých ani nemluvě. Kdy už konečně někdo vymyslí nějaké stěrače :o).
I přes vytrvalý déšť se mi jízda líbila. Vše šlo plynule, občas jsem převzala funkci vypravěče za Vráťu a i sluníčko se občas objevilo. Novinářka si pochvalovala organizaci a ani nechtěla věřit, že se určitě objeví nějaký konflit. Bohužel, při každé jízdě se něco najde. Většinou se jedná o netrpělivého řidiče, který se mermomocí snaží najet do souvislého proudu kol, koloběžek, bruslí a dalších vozítek.

Jak ta se potom musela divit, když se po dojezdu dozvěděla o incidentu, který pro jednoho cyklistu skončil pobytek v nemocnici. Vše vím z druhé ruky a radost mi to nedělá. Podle všeho ruply nervy na obou stranách, nastala hádka a protistrana se prostě rozhodla, že pěst je nejlepší argument. A protože zmíněný cyklista je sice vysoký, nicméně jinak sušinka, odlétl po ráně několik metrů a podle zpráv má minimálně zlomený nos.
Důvody rozčilení chápu, nicméně násilím se to prostě řešit nedá. Kolikrát já už byla jen krůček od fyzického násilí, vždycky jsem se ale dokázala povznést a nenechat se strhnout. A to i v případě, kdy se mi agresivní řidič pokoušel přejet vozík s dítětem.
Během této jízdy se mi však veškeré konflikty vyhnuly. Po dojezdu do parku jsem byla unavená a zmrzlá. Starší dcerka se cestou počůrala a musela jsem jí přímo ve Stromovce převléci a mladší už zase chtěla pít. Rozloučila jsem se tedy s manželem a vydala se domů. Bylo to poprvé, co jsem jela metrem sama - s kolem a novým vozíkem. Do vagonu metra mi pomohl cizí pán. Celou cestu jsem musela nenápadně kojit. Na konečné se objevil problém. Na obzoru nebyla žádná pomoc a do výtahu se vešel buď vozík, nebo kolo... oboje najednou ne. Vyvezla jsem tedy první nahoru vozík. Fanynka se rozbrečela a pořád volala: "Mámy kolo!" Nahoře jsem je nechala naproti řídící kukani a běžela po schodech dolů. Jak jsem tak vyvážela kolo nahoru, už jsem slyšela, jak se dcerkám věnují nějaké starší paní.
Navzdory mediální kampani, je poměrně malá možnost, že by vaše dítě někdo unesl. Zato je velmi pravděpodobné, že se najde nějaká "dobrá duše" a odvede vaše dítě na policejní stanici. Trochu mi tedy zatrnulo. Přítomné paní naštěstí nezjistily, jak se vozík otvírá. Podařilo se jim jenom sundat část pláštěnky (a řádně vyděsit obě holčičky). Usmála jsem se na ně, uklidnila je, že jsem matka dětí a začala připojovat kolo. Babky se na mě sesypaly, že prý nemám rozum, když jsem s dětma takhle pozdě venku - bylo devět večer. Nevím jak vy, ale já si nemyslím, že by jim jednou za čas posunutá večerka zničila život. Nicméně jsem spolkla všechny jedovaté odpovědi, opět se usmála (univerzální odpověď) a měla se k odchodu. Únava si však vybrala svou daň a já se ani nedokázala trefit mezi sloupky u východu. To už vylezl z kukaně i dozorčí a s laskavým úsměvem mi nabídl pomoc. Přijala jsem a rychle vyrazila k domovu. I doma nastala anabáze s výtahem (a Fanynčino volání "mámy kolo!!"). To už jsem ale byla šťastná a uvolněná. Obě holky dostaly večeři a šup do postýlek. A já si konečně udělala čaj a přelékla se do suchého oblečení :o). Vzato kolem a kolem... odpoledne bylo extrémně náročné... ale krásné. Už se těším, až zase někam vyrazíme. Tentokrát v normálním provozu a hezky podle pravidel.

středa 18. dubna 2012

Opět v sedle

Jupííí... po dlouhé době jsem konečně osedlala svého elektrického oře. Během zimy jsem byla donucena přestat jezdit. Bříško s ukrytou Josífkou už kapku překáželo a každý pád by mohl dopadnout velice špatně. S prvním ledem jsem tedy schovala kolo a jen na něj smutně koukala. Po porodu jsem se cítila výborně... bohužel mé kolo už ne. Po několika jízdách mého muže bylo zralé na servis. Musela jsem si tedy počkat, až bude ve stejné kondici jako já.
A ani to nestačilo. Musela jsem ještě počkat, až mé sladké novorozeně vydrží nepít alespoň tři hodiny v kuse. Po osmi týdnech od porodu jsem to už nevydržela. Nakrmila jsem Josífku tak, že jí až teklo mléko po bradě. Rychle jsem sedla na kolo, mobil dala pro jistotu do kapsy u bundy a vyrazila jsem.
Trochu jsem měla obavy, že se změní můj styl jízdy. V první zatáčce jsem se ještě bála. Z kopce jsem se ale pustila mnohem rychleji, než jsem byla zvyklá. Cesta byla nádherná. Počasí mi přálo, bylo chladněji, ale alespoň nebyl nával na stezce. Cestou jsem míjela "svojí" porodnici. S dojetím jsem se dívala na tu starou budovu a přemýšlela, jak jsem se cítila před těmi osmy týdny. Uteklo to rychle. Příjezd na trh mi skoro vehnal slzy do očí. Pomalu jsem brouzdala mezi stánky a vybírala jsem mlsy. Pro jistotu jsem zavolala domů - z telefonu sice byl slyšet pláč, Vráťa však hlásil, že má vše pod kontrolou.
Cestou zpátky jsem už cítila, že se blíží čas kojení. Šlápla jsem tedy do pedálů a jela jako blesk. Zoufalý pláč jsem slyšela už na chodbě. Prý ale spustila teprve pár minut před mým příjezdem - jinak byla po většinu času klidná. Zkouška tedy proběhla v pohodě a nic nebrání tomu, abych tento týden jela zase.

neděle 1. dubna 2012

Pražský For bike téměř bez přátel

Tak se opět sešel rok s rokem a do Letňan se začali sjíždět příznivci cyklistiky. Pražský veletrh málokdy přináší extra novinky - slouží spíš k navnadění do nové sezóny a připomenutí trendu z podzimního Brna. Na posledním brněnském veletrhu byla nesměle představena elektrická koloběžka - nyní jsem už v Praze napočítala nejméně tři další výrobce. Jen tak dál.

Na veletrh jsem se vydala ve společnosti mladší dcery a přítele mé mámy. Byla jsem tedy pověřena pozdravením známých, sebráním nových katalogů a otestováním nových kol. Sama jsem si dala za cíl sehnat si nový zámek na kolo. Hned u vchodu mě potěšilo množství barev. Zářila kola, oblečení i doplňky. Konečně si výrobci uvědomili, že kolo nemusí být jen nudné sportovní náčinní, nýbrž že může poukazovat i na životní styl jezdce a sloužit jako vývěsní štít.

Také přítomnost stále rostoucího výběru vozíků a specialit pro přepravu dětí potěšila mé srdce.

S potěšením jsem také kvitovala nepřítomnost necyklistického zboží. Pár stánků mimo obor se sice i tak na veletrh protlačilo, nerušili však celkovou atmosféru. Sama jsem neodolala a do kočárku utěšeně přibývaly suvenýry. Jen ten zámek jsem nakonec neobjevila. I při veliké nabídce jsem si z vystavovaných modelů prostě nedokázala vybrat ten pravý.
Velikou novinkou byl projekt, který teprve čeká na své uvedení na český trh. Slovensko se rozhodlo, že začne aktivně bojovat proti krádežím kol. Byl tedy vymyslen projekt na speciální označování kol. Jedná se o několik bezpečnostních prvků, které se nastříkají na kolo. Zároveň se kolo očísluje a zavede do evidence na policii. Celá procedura přijde na pár stovek a z kola se nedá odstranit (leda tak za cenu jeho těžkého poškození). Zavedení systému je podporováno Evropskou unií a vypadá rozhodně slibně. 

Co mi však citelně chybělo byly známé tváře. U oblíbených prodejců se vyskytovali neznámý prodavači a nebýt jednoho setkání s další cyklistkou, nebylo by s kým pokecat. A to jsem se těšila na polemiky nad vozíky, licitování nad zvonky či debatu o nových barvách. Dokonce ani testovací dráha nesplnila má očekávání. Venkovní část byla díky dešti zrušená, u stánků se nevyskytovalo nic nového, akce pláštěnky zdarma se nějak nekonala a já jsem tedy zklamaně odešla, aniž bych se byť jen jednou projela.
I přes to všechno jsem však odcházela z veletrhu spokojená a s dobrým pocitem. Konečně přestávám být se svým stylem bílou vránou (vyšperkované kolo, jasné barvy, civilní oblečení, městská elegance), naopak - stále více výrobců přizpůsobuje svá kola ženskému pohledu na svět. Nudnou čerň vytlačuje růžová, křivky se zaoblují, motory zmenšují, z cestovních brašen se stávají kabelky. Dokonce i sportovně založený přítel mé mámy zálibně obcházel elegantní model jednoho italského výrobce (moje máma asi brzo dostane nové kolo).
Příští rok přijdu zas, snad tam tentokrát potkám více známých tváří.

čtvrtek 22. března 2012

Náš vozík a my

Asi už stárnu, protože za mnou občas chodí ostatní pro radu. Na většinu témat nejsem spolehlivý rádce, ohledně kombinace cyklistiky a dětí si ale věřím. Proto jsem přijala výzvu sepsat pár rad ohledně jízdy s vozíkem.
Poprvé jsem o vozíku začala uvažovat krátce před narozením naší prvorozené dcery. První krok byla ovšem koupě elektrokola, nedokázala jsem si představit, že bych tahala tolik kilo po Praze. Podařilo se mi ho koupit chvíli před porodem. Nacvičila jsem si tedy jízdu bez zátěže a teprve poté jsem začala hledat ideální typ vozíku. Od složitého výběru jsem byla nakonec zachráněna – dostali jsme s manželem nabídku, která se neodmítá. Výměnou za otestování několika kol jsme si mohli vybrat vozík zdarma – buď pro jedno dítě nebo pro dvojčata. Ze začátku jsem chtěla větší vozík (kvůli prostoru), stačilo ale jediné přeměření dveří od bytu a bylo rozhodnuto. Do baráku se bez problémů dostal pouze užší typ. A tak jsme získali náš vozík.
Dceři byly tři měsíce, ze silnic už zmizel i sníh a byl tedy čas vyrazit na první jízdu. Takhle malé dítě ještě neumí sedět, upevnili jsme tedy do vozíku autosedačku typu vajíčko. Řešení to bylo nouzové – autosedačka je tvrdá a chudák holka cítila každý otřes. Naštěstí opět zasáhla vyšší moc a po pár týdnech jsme získali i speciální miminkovník – vložku do vozíku pro malé děti. Upevňuje se do vozíku za popruhy a dcerka v ní byla jako v houpačce. Byla spokojená a jízdu ve vozíku si doslova zamilovala. Jediným problémem byla její hlava – během jízdy jí padala do strany. Vyřešil to nafukovací polštářek.
A tady se dostávám k praktickým radám. S vozíkem už jezdíme skoro dva roky. Za tu dobu jsme projeli velká města, lesní pěšinky, cyklostezky a (nerada to přiznávám) i chodníky. Po koupi vozíku je tedy vhodné kolo (i samotný vozík) trochu upravit. Do vozíku přišel už zmiňovaný miminkovním a polštářek. Ze zákona je povinný praporek nad vozík – pro lepší viditelnost jsem na jeho tyčku připevnila i veliký větrník – na první pohled zaujme a řidiči si nás lépe všimnou. Pro lepší efekt jsme také připevnili stejný praporek i na levou stranu vozíku. Tyčka s praporkem nepřesahovala příliš přes levé kolo, psychologický efekt byl ale neocenitelný. Po roce jsme sice boční praporek ztratili, to už jsem ale byla při jízdě sebejistější a nepotřebovala jsem ho. Další přidanou hodnotou byl šátek proti sluníčku. Vozík sám o sobě nemá dobré stínění a uvnitř se dokáže udělat pořádné horko. Poslední tečkou při tuningu vozíku bylo osvětlení. Na zadní plachtu jsme dali několik odrazek. Na levé kolo jsme upevnili speciální červené světlo. Funguje bez nutnosti baterií a bliká ještě několik vteřin po zastavení – ideální při stání na semaforech.
Po úpravě vozíku přišlo na řadu kolo. Nejdůležitější bylo boční zrcátko. Upevnila jsem ho na levou stranu řídítek. Je lepší koupit větší typ, který zabírá nejen dění na silnici, ale i část vnitřku vozíku. Občas je totiž vhodné vidět i na činnost dítěte. Další důležitou věcí bylo prodloužení zadního blatníku. Od kola totiž jinak vše lítá přímo do vozíku.
Jízda s vozíkem má i další specifika. Je důležité mít neustále seřízené brzdy. Při jízdě z kopce totiž vozík tlačí kolo před sebou a tím se citelně prodlužuje brzdná dráha. Opatrnost je také potřeba při najíždění na hrboly a výmoly. Většina vozíků se nepřeváží (za dva roky jsme Croozer „vyklopili“ jen dvakrát), prudký manévr ale dokáže vyhodit ze sedla jezdce na kole. Dítě je ve vozíku bezpečně připoutané a konstrukce ho také dobře chrání. Do vozíku nedoporučuji přilbu – při případném nárazu by mohla způsobit komplikovaný otřes mozku. Důležitou věcí však je dítě na cestě zabavit. Do vozíku se vždycky musí vejít i několik hraček a láhev s vodou. Je také nutné často stavět a nechat dítě se proběhnout. Jinak se začne nudit, vyvlékat se z popruhů a sahat kam nemá (jednou jsem jen tak tak zastavila její ručku pár centimetrů od ujíždějícího asfaltu).
Za zmínku stojí také specifika jízdy ve městě. Pražské cyklostezky nejsou příliš na vozíky stavěné. Pokud se tedy chystáte vozit své dítě do školky (popř. na další místa), je dobré si trasu předem ověřit. Problémem jsou úzká místa, schody (i větší obrubníky), silný provoz, křížení tramvajových kolejí a další. Vozík se stává problémem i při využívání přechodů pro chodce. Při zastavení na ostrůvku uprostřed silnice se může stát, že vozík doslova trčí do silnice a řidič ho může snadno přehlédnout (momentálně běžná situace na nábřeží Kapitána Jaroše). Také je nutné si promyslet, co s vozíkem po dojezdu na místo určení. Většina vozíků nemá domyšlené připoutání ke stojanu. Jeho kola se dají až příliš snadno odepnout a vlastně celý vozík lze během několika minut rozebrat a odnést. Je tedy lepší si domluvit úschovu někde na vrátnici nebo v kanceláři. Nouzové řešení jsou „ječící“ zámky. Sama jsem si jeden takový pořídila. Vypadá jako obyčejný zámek na kolo (vyrábí se typ podkova i lanková varianta) – při sebemenším pohybu se ale rozezní siréna. Případného zloděje může vyděsit a vyvolá zájem celého okolí.
Snadné rozložení vozíku se ovšem hodí při jeho skladování v bytě. Po rozložení zabere tak málo místa, že by se dal zasunout i pod postel (kdyby nebyla většina cest od bláta). Jeho praktičnost oceníte i bez připoutaného jízdního kola. Já osobně jsem byla velice šťastná, že ho mám – to když mi u normálního kočárku najednou uletělo kolečko a já se potřebovala nějak dostat s dítětem k doktorce. Do MHD může vozík zadarmo a je brán jako kočárek. U jízdy vlakem je to takový lístek do loterie – některý průvodčí vám ho naúčtuje jako kolo, jiný vás nechá jet zadarmo – je to přeci kočárek. Jen ty pohledy některých lidí mi vadily. Občas se objevil komentář, že vozit v tom dítě je nezodpovědné a že má určitě málo pohodlí (a trpí). No, radostné výskání naší dcerky mi říká opak. Jakmile začneme vozík skládat, tak už nosí hračky na hromádku a vybírá, který plyšák tentokrát pojede na výlet s ní :o)... a to je pro mne nejdůležitější.


středa 22. února 2012

Jednoduché radosti

Po dlouhé době jsem měla možnost jet mhd bez kočárku, dětí i těhotenského břicha. A najednou jsem objevila radost z cestování. Radost o to překvapivější, že ji vyvolávaly věci, které mi až doteď ani nepřišly na mysl.
Normální člověk si případná úskalí ani neuvědomuje. Jak já jsem byla ale šťastná, když jsem prostě přišla na zastávku a mohla jet hned prvním autobusem. Nebylo nutné čekat na nízkopodlažní spoj (a i v případě jeho příjezdu má maminka s kočárkem smůlu, pokud je uvnitř moc lidí a musí prostě čekat další půlhodinu - a v některých případech i hodinu). Občas se sice objeví dobrovolný pomocník - já osobně jsem ale jejich služeb příliš nevyužívala. Co je mi platné, že mi někdo pomůže do autobusu, když se potom nenajde nikdo při výstupu? V případě nouze vypomůže i řidič, nadšeně se ale netváří.
A teď jsem si mohla dokonce vybrat i vstupní dveře :o). Nikdo mi nediktoval, kudy nastoupit, kde si sednout. Bez bříška jsem si dobrovolně zvolila i to, že si nesednu - i obyčejná volba stání nebo sezení je luxus, kterého si málokdo váží.
Velkou úlevou byl i přístup na zastávku. S kočárkem musím několikrát obkroužit okolí zastávky pomocí velkoryse postavené rampy - která zcela nelogicky končí na opačné straně než je zastávka (namísto krátkých schodů vedoucích až ke dveřím autobusu). Zdánlivě to vypadá jako maličkost, představte si tu zajížďku ale například za teploty -15 stupňů, kdy navíc máte v kočárku vztekající se novorozeně a vám samotné není úplně nejlépe.
A to už vůbec nezmiňuji metro - nejbližší zastávku mám cca 8 minut chůze. Pokud ale jedu s kočárkem, musím na další zastávku - buď cca 15 minut přes park nebo tři zastávky autobusem. Na té naší stanici totiž není výtah ani jezdící schody, prý po nich není poptávka.
Doufám, že si budu ten současný nadšený stav pamatovat. Nechci se zase stát "tupým" konzumentem dopravního prostředku. Chtěla bych zůstat ochotným a dobrovolným pomahačem maminek s kočárky a stařenek s taškami. Ráda bych vždy ochotně ustoupila potřebnějším, uvolnila místo a vůbec brala ohledy na své okolí. Je až příliš jednoduché koukat se jinam a předstírat zaujatost okolím nebo knihou. A co vy? Pomáháte? Koukáte jinam? Myslíte na své problémy a své okolí prostě nevnímáte? A napadlo vás někdy se na své spolucestující usmívat, nebo se jen mračíte?