Poprvé jsem o vozíku začala uvažovat krátce před narozením naší prvorozené dcery. První krok byla ovšem koupě elektrokola, nedokázala jsem si představit, že bych tahala tolik kilo po Praze. Podařilo se mi ho koupit chvíli před porodem. Nacvičila jsem si tedy jízdu bez zátěže a teprve poté jsem začala hledat ideální typ vozíku. Od složitého výběru jsem byla nakonec zachráněna – dostali jsme s manželem nabídku, která se neodmítá. Výměnou za otestování několika kol jsme si mohli vybrat vozík zdarma – buď pro jedno dítě nebo pro dvojčata. Ze začátku jsem chtěla větší vozík (kvůli prostoru), stačilo ale jediné přeměření dveří od bytu a bylo rozhodnuto. Do baráku se bez problémů dostal pouze užší typ. A tak jsme získali náš vozík.
Dceři byly tři měsíce, ze silnic už zmizel i sníh a byl tedy čas vyrazit na první jízdu. Takhle malé dítě ještě neumí sedět, upevnili jsme tedy do vozíku autosedačku typu vajíčko. Řešení to bylo nouzové – autosedačka je tvrdá a chudák holka cítila každý otřes. Naštěstí opět zasáhla vyšší moc a po pár týdnech jsme získali i speciální miminkovník – vložku do vozíku pro malé děti. Upevňuje se do vozíku za popruhy a dcerka v ní byla jako v houpačce. Byla spokojená a jízdu ve vozíku si doslova zamilovala. Jediným problémem byla její hlava – během jízdy jí padala do strany. Vyřešil to nafukovací polštářek.
A tady se dostávám k praktickým radám. S vozíkem už jezdíme skoro dva roky. Za tu dobu jsme projeli velká města, lesní pěšinky, cyklostezky a (nerada to přiznávám) i chodníky. Po koupi vozíku je tedy vhodné kolo (i samotný vozík) trochu upravit. Do vozíku přišel už zmiňovaný miminkovním a polštářek. Ze zákona je povinný praporek nad vozík – pro lepší viditelnost jsem na jeho tyčku připevnila i veliký větrník – na první pohled zaujme a řidiči si nás lépe všimnou. Pro lepší efekt jsme také připevnili stejný praporek i na levou stranu vozíku. Tyčka s praporkem nepřesahovala příliš přes levé kolo, psychologický efekt byl ale neocenitelný. Po roce jsme sice boční praporek ztratili, to už jsem ale byla při jízdě sebejistější a nepotřebovala jsem ho. Další přidanou hodnotou byl šátek proti sluníčku. Vozík sám o sobě nemá dobré stínění a uvnitř se dokáže udělat pořádné horko. Poslední tečkou při tuningu vozíku bylo osvětlení. Na zadní plachtu jsme dali několik odrazek. Na levé kolo jsme upevnili speciální červené světlo. Funguje bez nutnosti baterií a bliká ještě několik vteřin po zastavení – ideální při stání na semaforech.
Po úpravě vozíku přišlo na řadu kolo. Nejdůležitější bylo boční zrcátko. Upevnila jsem ho na levou stranu řídítek. Je lepší koupit větší typ, který zabírá nejen dění na silnici, ale i část vnitřku vozíku. Občas je totiž vhodné vidět i na činnost dítěte. Další důležitou věcí bylo prodloužení zadního blatníku. Od kola totiž jinak vše lítá přímo do vozíku.
Jízda s vozíkem má i další specifika. Je důležité mít neustále seřízené brzdy. Při jízdě z kopce totiž vozík tlačí kolo před sebou a tím se citelně prodlužuje brzdná dráha. Opatrnost je také potřeba při najíždění na hrboly a výmoly. Většina vozíků se nepřeváží (za dva roky jsme Croozer „vyklopili“ jen dvakrát), prudký manévr ale dokáže vyhodit ze sedla jezdce na kole. Dítě je ve vozíku bezpečně připoutané a konstrukce ho také dobře chrání. Do vozíku nedoporučuji přilbu – při případném nárazu by mohla způsobit komplikovaný otřes mozku. Důležitou věcí však je dítě na cestě zabavit. Do vozíku se vždycky musí vejít i několik hraček a láhev s vodou. Je také nutné často stavět a nechat dítě se proběhnout. Jinak se začne nudit, vyvlékat se z popruhů a sahat kam nemá (jednou jsem jen tak tak zastavila její ručku pár centimetrů od ujíždějícího asfaltu).
Za zmínku stojí také specifika jízdy ve městě. Pražské cyklostezky nejsou příliš na vozíky stavěné. Pokud se tedy chystáte vozit své dítě do školky (popř. na další místa), je dobré si trasu předem ověřit. Problémem jsou úzká místa, schody (i větší obrubníky), silný provoz, křížení tramvajových kolejí a další. Vozík se stává problémem i při využívání přechodů pro chodce. Při zastavení na ostrůvku uprostřed silnice se může stát, že vozík doslova trčí do silnice a řidič ho může snadno přehlédnout (momentálně běžná situace na nábřeží Kapitána Jaroše). Také je nutné si promyslet, co s vozíkem po dojezdu na místo určení. Většina vozíků nemá domyšlené připoutání ke stojanu. Jeho kola se dají až příliš snadno odepnout a vlastně celý vozík lze během několika minut rozebrat a odnést. Je tedy lepší si domluvit úschovu někde na vrátnici nebo v kanceláři. Nouzové řešení jsou „ječící“ zámky. Sama jsem si jeden takový pořídila. Vypadá jako obyčejný zámek na kolo (vyrábí se typ podkova i lanková varianta) – při sebemenším pohybu se ale rozezní siréna. Případného zloděje může vyděsit a vyvolá zájem celého okolí.
Snadné rozložení vozíku se ovšem hodí při jeho skladování v bytě. Po rozložení zabere tak málo místa, že by se dal zasunout i pod postel (kdyby nebyla většina cest od bláta). Jeho praktičnost oceníte i bez připoutaného jízdního kola. Já osobně jsem byla velice šťastná, že ho mám – to když mi u normálního kočárku najednou uletělo kolečko a já se potřebovala nějak dostat s dítětem k doktorce. Do MHD může vozík zadarmo a je brán jako kočárek. U jízdy vlakem je to takový lístek do loterie – některý průvodčí vám ho naúčtuje jako kolo, jiný vás nechá jet zadarmo – je to přeci kočárek. Jen ty pohledy některých lidí mi vadily. Občas se objevil komentář, že vozit v tom dítě je nezodpovědné a že má určitě málo pohodlí (a trpí). No, radostné výskání naší dcerky mi říká opak. Jakmile začneme vozík skládat, tak už nosí hračky na hromádku a vybírá, který plyšák tentokrát pojede na výlet s ní :o)... a to je pro mne nejdůležitější.
