Jupííí... po dlouhé době jsem konečně osedlala svého elektrického oře. Během zimy jsem byla donucena přestat jezdit. Bříško s ukrytou Josífkou už kapku překáželo a každý pád by mohl dopadnout velice špatně. S prvním ledem jsem tedy schovala kolo a jen na něj smutně koukala. Po porodu jsem se cítila výborně... bohužel mé kolo už ne. Po několika jízdách mého muže bylo zralé na servis. Musela jsem si tedy počkat, až bude ve stejné kondici jako já.
A ani to nestačilo. Musela jsem ještě počkat, až mé sladké novorozeně vydrží nepít alespoň tři hodiny v kuse. Po osmi týdnech od porodu jsem to už nevydržela. Nakrmila jsem Josífku tak, že jí až teklo mléko po bradě. Rychle jsem sedla na kolo, mobil dala pro jistotu do kapsy u bundy a vyrazila jsem.
Trochu jsem měla obavy, že se změní můj styl jízdy. V první zatáčce jsem se ještě bála. Z kopce jsem se ale pustila mnohem rychleji, než jsem byla zvyklá. Cesta byla nádherná. Počasí mi přálo, bylo chladněji, ale alespoň nebyl nával na stezce. Cestou jsem míjela "svojí" porodnici. S dojetím jsem se dívala na tu starou budovu a přemýšlela, jak jsem se cítila před těmi osmy týdny. Uteklo to rychle. Příjezd na trh mi skoro vehnal slzy do očí. Pomalu jsem brouzdala mezi stánky a vybírala jsem mlsy. Pro jistotu jsem zavolala domů - z telefonu sice byl slyšet pláč, Vráťa však hlásil, že má vše pod kontrolou.
Cestou zpátky jsem už cítila, že se blíží čas kojení. Šlápla jsem tedy do pedálů a jela jako blesk. Zoufalý pláč jsem slyšela už na chodbě. Prý ale spustila teprve pár minut před mým příjezdem - jinak byla po většinu času klidná. Zkouška tedy proběhla v pohodě a nic nebrání tomu, abych tento týden jela zase.
Žádné komentáře:
Okomentovat