Farmářské trhy, kolo a já

Nikdy jsem nebyla vášnivá kuchařka a už vůbec ne sportovec. A přesto jsem se jednou přistihla, kterak jedu na kole nakoupit na trh čerstvé ingredience do kuchyně. Co tak drasticky změnilo můj názor? Vlastně nic zásadního. Jen jsem objevila krásu pohodlné jízdy a zároveň objevila úžasnou chuť čerstvého ovoce a zeleniny. A hlavně – objevila jsem krásu nakupování na trhu.

S trhem jsem se poprvé setkala jako dítě na dovolené v Jugoslávii. Skoro každý den jsme chodili mezi stánky, vybírali právě natrhané broskve, ochutnávali nabízené vzorky, licitovali o ceny. A hlavně si povídali. Každý trhovec se usmíval a lidi jim to opětovali. Milovala jsem tu atmosféru. O samotný obchod vlastně ani nešlo, často jsme nakoupili jen pár drobností k jídlu. Doma v té době vládl komunismus. To znamenalo stejné ceny ve všech obchodech, prázdné regály, unavené prodavačky a nemožnost koupit si věc přímo od drobného výrobce. I tak mě svět obchodu lákal a nakonec jsem ho i vystudovala. Pomalu se změnila společnost a smýšlení lidí. První se vrátili zákony trhu, boj o zákazníka a rozdílnost cen. Následovali drobní výrobci a prodejci a nakonec se ve městech objevily zase i tržnice. Ze začátku s padělky známých značek, později specializované (bleší, vánoční) a nakonec i ty nejmilejší – tzv. Farmářské.

Tak jak šel čas a měnilo se mé okolí, promněňoval se i můj přístup k cestování po městě. Nikdy jsem neměla řidičský průkaz, byla jsem tedy odkázána na chůzi nebo MHD. Po svatbě mi ale byl ukázán svět městské cyklistiky a její klady a zápory. Postupně jsem se otrkala a našla své oblíbené trasy. Zvolnila jsem tempo jízdy, přestala se bát. Své kolo jsem si vyšperkovala k obrazu svému. S batohem se mi nikdy nejezdilo dobře (vychyloval mě ke straně), zcela jsem ho tedy zavrhla. Naštěstí se dají sehnat krásné brašny a mojí takřka srdcovou záležitostí jsou košíky na řidítka. Jeden jsem si pořídila i na terénní koloběžku. Jízda s košíkem se dost liší od obvyklého způsobu, jezdec si musí rozmyslet každý hrbol či prudkou zatáčku. Odměnou je mu obdivný pohled okolí a pocit vyjímečnosti. A co teprve tehdy, když z košíku vesele vlají kytky nebo natě mrkve? To si pak člověk připadá jak kdyby se vrátil v čase skoro o století zpátky.

Na trhy jsem začala jezdit pravidelně až po prvním porodu. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu od starostí s dítětem a odreagovat se. Takže jsem v sobotu ráno nakrmila dítě, předala ho manželovi, sedla na kolo a vyrazila směr náplavka. Po pár jízdách jsem přidala do uší i sluchátka s muzikou. Mám na kole boční zrcátko a jezdím dobře známým terénem – jinak bych si to neriskla. Takhle se uzavřu do svého mikrosvěta a nechám hudbu ovlivňovat rychlost jízdy. Nikam nespěchám, cestu si vychutnávám. Není nad ten pocit, když projíždíte ulicemi za zvuků valčíku nebo melodie z baletu. To máte potom pocit, že i auta tančí do rytmu. Při poslechu něčeho rychlejšího (např. Jízdy valkýr, nebo tvrdého rocku) se zase přitvrdí tempo a já se cítím jako pán cesty (silnice, stezky).

S takovou náladou se ocitnu na trhu jedna dvě. Kolo nikam neuvazuji. Pomalu se procházím mezi stánky a nákupy dávám rovnou do tašky nebo košíku. Občas mě někdo zastaví a ptá se po mých zkušenostech. Zapomněla jsem totiž dodat – mé kolo jsem vybavila elektromotorem. Šlapat musím i s ním, nehrozí mi ale zpocení a domů dovezu klidně pořádný nákup i s pětilitrovou krabicí moštu. A že je kolo těžší než módní sportovní typy? No a? Po schodech ho nenosím a do kopce mi pomůže motor. Občas vyplýtvám baterii. To potom u nejprudších kopců prostě sesednu a bez zbytečného patosu kolo vytlačím. A menší kopce vyjedu i tak :o).

Nezvyklé kolo mi dává možnost poznávat své okolí. Nejen ve smyslu prostoru, ale i lidí. Na trhu se často zapovídám i s úplně cizím člověkem – kolo přitáhne pozornost a já ho chválím – jak kdybych za to měla dostat provizi. Kdo ví, kolik lidí jsem takhle už přiměla ke koupi podobného typu. Zároveň jsem proslavená po celém sídlišti. Nedávno jsem zjistila, že naše rodina tu má silnou fanouškovskou základnu. Každý ví, že my jsme ti blázni, kteří jezdí všude na kole a vozí děti ve vozíku. Většina z nich nám upřímně fandí a drží nám palce. Ostatně – sídliště bojuje s přeplněností auty a my tak působíme jako závan svěžího vzduchu.

Tohle kolo jsem měla pouze půjčený - proto chybí můj obvyklý košík :o)

K vaření se můj přístup zas tak dramaticky nepromněnil. Nakoupené zásoby většinou předám manželovi a on už z nich něco vykouzlí. Občas se mi dokonce stane, že si při zpáteční cestě teprve uvědomím, že jsem vlastně nic nekoupila. Prostě mi k odpočinku a nabrání sil zcela stačilo to, že jsem dojela na trh, prošla si ho a popovídala si, a zase dojela domů. Po pár měsících začala i naše radnice pořádat trhy – jen pár minut od našeho baráku. Ráda chodím i tam, jejich atmosféře ale ještě pořád něco chybí. Je na nich příliš komerce a málo srdce. Proto si vždy najdu čas zajet nakoupit raději i na trh k řece. Trhy na náplavce všem doporučuji a doufám, že na ně budu jezdit i nadále. A ani má peněženka si zas tolik nestěžuje. Takže šup na kolo a hurá na výpravu za českým česnekem a slaďoučkou mrkví!