I tak jsem byla zvědavá, jakou pozornost vzbudíme tentokrát při našem rodinném výletě. Za mé elegantní elektrokolo byl připojen fungl nový vozík. Vráťa mě však trumfnul. Přední kolo má odmontováno a místo něj je nainstalován vozík pro dítě. Máme ho jen zapůjčený na testování, Fanynka ho ale zbožňuje. Docela se děsím okamžiku až ho budeme muset vrátit.
Tohle krásné nedělní ráno jsme vypravili oba vozíky a vyrazili směr Řež. Ze začátku jsem jela těsně za Vráťou. Brzo jsem ale musela odstup zvětšit. Neexistoval téměř nikdo, kdo by se za mým mužem neohlédl. A takový rozjetý cyklista, který se ohlídne, je docela nebezpečný pro své okolí. Automaticky stočí řídítka směrem do středu cesty a přestane vnímat okolí. Ještěže jsme se (až na výjimky) vyhýbali silnicím. Se zmateným protijedoucím řidičem bych asi měla více potíží. Takhle jsem jen přibrzdila, usmála se na kolegu cyklistu a jela dál. Šok protijedoucích byl občas umocněn tím, že krásné počasí vytáhlo ven i spoustu dalších vozíků - občas se tvořila až kolona. Vráťa si zvýšeného zájmu ani nevšiml. Jen jednou jsem získala více pozornosti já. Při vjezdu na náplavku jsme se nachomýtli k focení nějaké reklamy. Zcela nahá kráska se producírovala u řeky. Fotograf zuřivě fotil až do okamžiku mého příjezdu. Z nejasného důvodu jsem ho zaujala a začala fotit mně. Potěšilo mně to, ale radši jsem ani nezpomalila.
Městem jsme nakonec projeli bez větších incidentů a dojeli až k nejhoršímu úseku cesty - kamenité cestě mezi Bohnicemi a Řeží (pro upřesnění se obracejte na mého muže). Můj vozík byl značně nevyvážený a začal poskakovat. Po chvilce jsme tedy zastavili a dali obě holky do jednoho vozíku. Tím se sice zvětšila jeho hmotnost, ale zlepšila stabilita. Minovým polem jsem nakonec prokličkovala o dost rychleji než manžel. U přívozu jsme si dali pauzu a pozorovali chvíli řeku. Zbytek cesty už byl zcela poklidný.
Po přátelské návštěvě u prarodičů jsme se vydali zpátky. Během návštěvy jsem nabíjela baterii ke kolu a tak jsem měla optimistickou náladu. Cestou tam jsem vyplýtvala ani ne polovinu šťávy, co by se tedy mohlo stát? Nějak jsem zapomněla, že jsme jeli hlavně z kopce a s větrem v zádech. Teď nás čekalo hlavně stoupání (jako bonus trhák v Krčském lese) a silný protivítr. Baterie začala varovně poblikávat nečekaně brzy. Dokonce i mladší dcera se najednou začala bouřit a dávala velice hlasitě najevo, že už chce být doma. Nepomohla ani krátká kojící přestávka. Blížící se krčský trhák jsem začala vidět jako velký problém.
Celý kopec má tři etapy - první prudké stoupání, po krátké rovince o něco méně prudké a poté dlouhé pozvolné. První část jsem vyjela skoro celou. Těsně před rovinkou se se mnou motor rozloučil. Smutně jsem koukala na baterii. A Vráťa koukal smutně na mne. Nakonec se ustrnul, připojil si za své kolo i vozík s Josífkou a že prý to vezme oklikou. Stoupání se nevyhne, ale je méně prudké. Já jsem zkusila vyjet vlastní silou i další část kopce, tři převody mi ale nestačili a já šla z kola dolů. Po pár minutách tlačení mě bolelo tělo víc, jak po celodenním výletu. Poslední část už jsem nasedla a horko těžko i dojela. Na kopci stačil jediný pohled do mé tváře a manžel se ani nepokoušel mi vozík zpátky připojit. Domů už naštěstí zbývala sotva půl hodina jízdy. Tentokrát jsem musela odstup ještě zvětšit. Jestli předtím budil zájem, tak tohle už bylo moc na všechny. Za jízdy člověk chytne tak dvě slova z protijedoucího směru. Už předtím jsem slyšela hlavně: "co to je; přední kolo; to vidím poprvý; smí se to?". Nyní se rétorika trochu změnila a znělo spíše obdivné: "to bych nedokázal; co to má znamenat; blázen?". A na mně se snášely až nepřátelské pohledy - proč proboha nechám svého muže všechno oddřít a sama si nevezmu jedno dítě k sobě? Nechala jsem je při tom a snažila se nemyslet na bolavé tělo.
Po dojezdu domů děti usnuly skoro okamžitě. Využila jsem toho a skoro na hodinu se naložila do vany. Bolelo mě skoro všechno, ale duše jásala. Nový typ vozíku před kolo mě nenadchl (spíše jsem se utvrdila v názoru, že jsme dobře pořídili náš dvojvozík), nedělní jízda mi ale znovu připomněla, jak moc je kolo lepší než auto. Holky se cestou úžasně zabavily, já s mužem jsme se pokochali krajinou i obdivem lidí, našemu zdraví cesta taky prospěla a udělali jsme radost pra i praprarodičům. Po pár dnech jsem dokonce zjistila, že máme na sídlišti slušnou fanouškovskou základnu a fandí nám lidé úplně všech generací (a trochu i závidí). A to je přece hezký pocit, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat