neděle 3. června 2012

Praha cestou necestou


Každý ví, že jsem silný patriot. Jsem rodilý pražák a na svojí „matičku“ nenechám dopustit. Proto jsem byla nadšená, když mi Vráťa řekl, že jeho kolegyně z práce se chce projet městem a poznat ho z trochu jiné stránky. Zkušeně vybral trasu o délce 50 km, která měla město reprezentovat ve všech jeho krásách. Výprava se utěšeně rozrostla na šest kol a jeden dvojvozík. Zvlášť Fanny se těšila – projížďky ve vozíku zbožňuje a ani jí nevadí, že se o něj musí dělit se svojí malou sestřičkou. Přes noc jsem tedy nabila svojí baterii, připravila vše potřebné a ráno skoro nemohla dospat.
Ze začátku jsme vyrazili jen ve čtyřech. Manžel si připojil vozík, za ním jela jeho kolegyně s manželem a průvod jsem uzavírala já. Motor by sice mohl moje kolo učinit nejrychlejším, raději jsem ho ale šetřila. Počasí se krásně vyčasilo a za chvíli jsme už museli odkládat přebytečné svršky. Sluníčko nás taky nalákalo na pár zastávek u dětských hřišť.
Vráťa vybral všechny možné styly stezek. Ze začátku po pohodlné smíšené cyklostezce, poté silnice, skoro polní cesty, nesmíšené cyklostezky, lesní single-track, panelačka a i na kočičí hlavy došlo. Zvládám už s přehledem vše, co ale nemusím jsou single-tracky. Je to moje noční můra a i můj muž ví, že bych raději jela podél dálnice dva kilometry v protisměru, než jeden kilometr neupravenou lesní pěšinkou (zvláště po vrstevnici v kopci). Že moc dobře vím, proč to tak je, se ukázalo i dnes. Pěšinka byla neupravená, ve srázu a s kořeny a pařezy přes cestu. Jeli jsme opatrně a skoro krokem. Pro větší bezpečnost jsme udržovali i rozestupy. Jela jsem na dohled od manžela a s obavami sledovala nadskakující vozík. Zhruba v polovině cesty se to stalo. S mírným zděšením jsem spatřila, kterak se vozík najednou naklání na jednu stranu, otáčí se na bok a posléze dokonce na střechu. Zrychlila jsem a svoje kolo skoro odhodila do nedalekého křoví (ale kdepak, bezpečně jsem ho zajistila stojánkem – zcela automaticky). Z vozíku se už ozýval stereo pláč. Otvírali jsme ho s manželem oba najednou a každý si vzal do náruče jednu dceru. Já jsem čapla Josífku (byla blíž a je na mámu víc fixovaná) a Vráťa se jal utěšovat Fanynku. Josífka přestala plakat skoro hned a překvapeně se rozhlížela, kdeže to jsme a proč jsme zastavili. Zato Fanny se nemohla uklidnit. Prohodili jsme si děti v náručí a já se snažila jí rozptýlit. Nic nepomáhalo, slzy se kutálely dál... dokud nedaleko od nás nezačal projíždět vlak. Najednou na všechno zapomněla a jen volala: „Vláček, vláček!“ Ostatní zatím postavili vozík zpátky na kola a mohli jsme opět posadit děti a zkontrolovat škody. Holky se usazení kupodivu nebránily. Škoda vznikla jen na straně u Fanny – větve roztrhly plášť těsně pod okýnkem ze slídy. I v ní byla malinká dírka. Po chvilce jsme tedy vyrazili dál. Naši souputníci se divili, že nedělám manželovi hysterickou scénu – vždyť se holkám mohlo něco stát. Proč bych ale na něj měla křičet? Sama jsem viděla, že dělal vše proto, aby se taková situace nestala. Byla to souhra nešťastných náhod a on byl stejně vyděšený a nešťastný jako já. I děti v něj měly stále důvěru. Stejně jsme se radši dohodli, že v nejbližší hezký restauraci zastavíme a šok zajíme.
Úkol jsme splnili a po menších potížích jsme našli zajímavou zahrádku. Během jídla se k nám připojili kamarádi našich hostů a rozšířená skupina mohla vyrazit směr Trója. Okolí ZOO bylo narvané k prasknutí a skoro s radostí jsme se odtamtud vymotali zase do centra města. I kočičí hlavy mi jsou milejší než kombinace chodců, cyklistů, bruslařů a pejskařů. Děti už usínaly a my jsme se zastavili na letmé osvěžení na náplavce. Před námi byla nejhorší zkouška našeho dne – výstup krčským lesem. Vráťa se pokoušel udat mi děti, já byla ale zásadně proti. Baterie kola hlásila, že by to nevydržela a já se necítila na heroické výkony (to jsem si užila den předem, kdy jsem ty děti nahoru vyvážela). Jeden ze sportovních cyklistů se však rozhodl výzvu přijmout a prohodil si s Vráťou kolo. Statečně vyvezl obě neprotestující slečny až nahoru. Vlastně nám je potom dovezl až domů – prý to nemá cenu měnit kola zpátky na tak krátkou dobu.
Celý výlet jsme završili v místní hospůdce. Holky doma usnuly během okamžiku a zatím to vypadá, že na vozík nezanevřely a budou se v něm chtít vozit i nadále. Jen musíme vymyslet, jak ho opravit – dřív, než pojedeme na dovolenou. Cestou od vlaku do penzionu nás totiž vždycky chytí déšť a to by s neustále otevřeným bočním okénkem nebylo zrovna příjemné.