Každý ví, že jsem silný patriot. Jsem rodilý pražák a na svojí „matičku“ nenechám dopustit. Proto jsem byla nadšená, když mi Vráťa řekl, že jeho kolegyně z práce se chce projet městem a poznat ho z trochu jiné stránky. Zkušeně vybral trasu o délce 50 km, která měla město reprezentovat ve všech jeho krásách. Výprava se utěšeně rozrostla na šest kol a jeden dvojvozík. Zvlášť Fanny se těšila – projížďky ve vozíku zbožňuje a ani jí nevadí, že se o něj musí dělit se svojí malou sestřičkou. Přes noc jsem tedy nabila svojí baterii, připravila vše potřebné a ráno skoro nemohla dospat.
Ze začátku jsme vyrazili jen ve
čtyřech. Manžel si připojil vozík, za ním jela jeho kolegyně s
manželem a průvod jsem uzavírala já. Motor by sice mohl moje kolo
učinit nejrychlejším, raději jsem ho ale šetřila. Počasí se
krásně vyčasilo a za chvíli jsme už museli odkládat přebytečné
svršky. Sluníčko nás taky nalákalo na pár zastávek u dětských
hřišť.
Vráťa vybral všechny možné styly
stezek. Ze začátku po pohodlné smíšené cyklostezce, poté
silnice, skoro polní cesty, nesmíšené cyklostezky, lesní
single-track, panelačka a i na kočičí hlavy došlo. Zvládám už
s přehledem vše, co ale nemusím jsou single-tracky. Je to moje
noční můra a i můj muž ví, že bych raději jela podél dálnice
dva kilometry v protisměru, než jeden kilometr neupravenou lesní
pěšinkou (zvláště po vrstevnici v kopci). Že moc dobře vím,
proč to tak je, se ukázalo i dnes. Pěšinka byla neupravená, ve
srázu a s kořeny a pařezy přes cestu. Jeli jsme opatrně a skoro
krokem. Pro větší bezpečnost jsme udržovali i rozestupy. Jela
jsem na dohled od manžela a s obavami sledovala nadskakující
vozík. Zhruba v polovině cesty se to stalo. S mírným zděšením
jsem spatřila, kterak se vozík najednou naklání na jednu stranu,
otáčí se na bok a posléze dokonce na střechu. Zrychlila jsem a
svoje kolo skoro odhodila do nedalekého křoví (ale kdepak,
bezpečně jsem ho zajistila stojánkem – zcela automaticky). Z
vozíku se už ozýval stereo pláč. Otvírali jsme ho s manželem
oba najednou a každý si vzal do náruče jednu dceru. Já jsem
čapla Josífku (byla blíž a je na mámu víc fixovaná) a Vráťa
se jal utěšovat Fanynku. Josífka přestala plakat skoro hned a
překvapeně se rozhlížela, kdeže to jsme a proč jsme zastavili.
Zato Fanny se nemohla uklidnit. Prohodili jsme si děti v náručí a
já se snažila jí rozptýlit. Nic nepomáhalo, slzy se kutálely
dál... dokud nedaleko od nás nezačal projíždět vlak. Najednou
na všechno zapomněla a jen volala: „Vláček, vláček!“
Ostatní zatím postavili vozík zpátky na kola a mohli jsme opět
posadit děti a zkontrolovat škody. Holky se usazení kupodivu
nebránily. Škoda vznikla jen na straně u Fanny – větve roztrhly
plášť těsně pod okýnkem ze slídy. I v ní byla malinká dírka.
Po chvilce jsme tedy vyrazili dál. Naši souputníci se divili, že
nedělám manželovi hysterickou scénu – vždyť se holkám mohlo
něco stát. Proč bych ale na něj měla křičet? Sama jsem viděla,
že dělal vše proto, aby se taková situace nestala. Byla to souhra
nešťastných náhod a on byl stejně vyděšený a nešťastný
jako já. I děti v něj měly stále důvěru. Stejně jsme se radši
dohodli, že v nejbližší hezký restauraci zastavíme a šok
zajíme.
Úkol jsme splnili a po menších
potížích jsme našli zajímavou zahrádku. Během jídla se k nám
připojili kamarádi našich hostů a rozšířená skupina mohla
vyrazit směr Trója. Okolí ZOO bylo narvané k prasknutí a skoro s
radostí jsme se odtamtud vymotali zase do centra města. I kočičí
hlavy mi jsou milejší než kombinace chodců, cyklistů, bruslařů
a pejskařů. Děti už usínaly a my jsme se zastavili na letmé
osvěžení na náplavce. Před námi byla nejhorší zkouška našeho
dne – výstup krčským lesem. Vráťa se pokoušel udat mi děti,
já byla ale zásadně proti. Baterie kola hlásila, že by to
nevydržela a já se necítila na heroické výkony (to jsem si užila
den předem, kdy jsem ty děti nahoru vyvážela). Jeden ze
sportovních cyklistů se však rozhodl výzvu přijmout a prohodil
si s Vráťou kolo. Statečně vyvezl obě neprotestující slečny
až nahoru. Vlastně nám je potom dovezl až domů – prý to nemá
cenu měnit kola zpátky na tak krátkou dobu.
Celý výlet jsme završili v místní
hospůdce. Holky doma usnuly během okamžiku a zatím to vypadá, že
na vozík nezanevřely a budou se v něm chtít vozit i nadále. Jen
musíme vymyslet, jak ho opravit – dřív, než pojedeme na
dovolenou. Cestou od vlaku do penzionu nás totiž vždycky chytí
déšť a to by s neustále otevřeným bočním okénkem nebylo
zrovna příjemné.