neděle 2. září 2012

Druhá várka zážitků z Kodaně

Druhý den byl ve znamení odpočinku. Teda... hlavně pro Josífku. Zatímco se Vráťa vzdělával, kterak Prahu trochu více přiblížit cyklistickému ráji, já s holkou jsme zůstaly v hostelu. Původní plán byl, že dopoledne se budeme poflakovat na pokoji (aspoň napíšu nějaký článek) a po obědě vyrazíme na krátkou procházku po okolí. Tak to bohužel nějak nevyšlo. Josífka plán sabotovala hned okolo desáté dopoledne, kdy poprvé usnula. S menší přestávkou na krmení spala až do čtyř hodin odpoledne. Asi to byla jen únava a vyčerpání z předchozí dlouhé cesty vlakem. Pohled na to malé rozpálené tělíčko mi dělal docela starost. K večeru se už ale začala smát a po rychlém snědení svačiny se sama snažila dostat ven z postýlky.
To už byl čas na rychlý úprk směr půjčovna speciálních kol. Vyzbrojena mapou a trochou peněz jsem se vydala na místní stanici metra. Získání lístku bylo tentokrát jednoduché – jen jsem se pak dozvěděla, že jsem si na automatu navolila špatné pásmo – no, naštěstí jsem nepotkala žádného revizora. Podle mapy to vypadalo, že další cesta bude velice jednoduchá. Zabloudit se ale dá všude a já najednou zjistila, že mi tak nějak schází hřbitov, který měl být přímo přede mnou. Chvilková panika naštěstí rychle odezněla a já byla sice až za okrajem mapy, ale rychle jsem našla cestu zpátky. Místní se mi taky snažili pomoci a tak jsem jen s malou časovou ztrátou stála na Pražském bulváru. Ehm, hodně nadnesený výraz pro ulici mezi tělocvičnou a jakýmsi skladištěm. 

A tam, v kontejnerové buňce, sídlila opěvovaná laboratoř a půjčovna v jednom. Ona to vlastně ani nebyla půjčovna jako taková. Jedná se o partičku nadšenců, kteří získali od města grant. Na jeho základě mají laboratoř na vývoj nových typů kol. Snaží se vytvořit tříkolky, nákladní kola, kola krytá proti dešti etc. Jejich výtvory „testují“ dobrovolníci. Takže si nechají složit kauci a po odevzdání kola ji zase vrátí. Luxusem navíc je to, že člověk si na pár dní vyzkouší kolo, které je svého typu unikát. To naše bylo nákladní a jeho výjímečností bylo otáčivé zadní kolo. Většina nákladních kol to má naopak – pohyblivé jsou ty přední – resp. vozík před kolem. Trochu jsme si prohlédli a váhavě vložili Josí do korbičky – protože neumí sama sedět, ležela v autosedačce. Po chvilce se manžel do řízení vpravil a mohlo se jet směr hostel.

Tam už se pomalu formoval dav aktivistů a mohlo se jet na prohlídku speciální Kodaňské čtvrti Christiania a následnou večeři. Příjezd nákladního kola je udivil. Vráťa se nějak opomněl zmínit, že kromě manželky (kterou někteří letmo viděli večer předem) s ním z Prahy přijela i mladší dcerka. Půlroční smíšek si ale brzo získal srdce všech účastníků a od té doby byla suveréně nejfotografovanějším členem výpravy. Josífka byla nadšená. Tolik obdivovatelů už dlouho neměla a pozornost si náležitě užívala. Za družného rozhovoru jsme dojeli do čtvrti, která měla stejný název jako naše vozítko.
Víte, co je to artistické mučení? To přivedete milovníka umění do čtvrti, kde je pomalu každý centimetr pomalován nádhernými motivy, kde se toulají lidé v maskách, kde jsou sochy na každém rohu... a řeknete mu, že nesmí nic z toho vyfotit! Ajajaj... prst mě svrběl, kolikrát jsem už už sahala do tašky po foťáku. Všude přítomný znak přeškrtnutého aparátu mě ale vždycky vrátil do reality. Všechny choutky na focení taky dokázali zchladit potetovaný svalovci, kteří si chránili své rostlinky a stánky s kuřivem (teda doufám, že to bylo jen ke kouření).
Celkový dojem z krásného výletu lehce kazila večeře. Moje přítomnost byla pro hostitele novinkou a na první pohled to vypadalo, že to vzali sportovně. Nic nebylo problém, jedna porce navíc se udělala během chvilky, každý se rozplýval nad dcerkou a všichni se ptali, jestli zítra pojedeme taky. Jen jeden organizátor se mračil. Do očí nám ale neřekl nic. Po dobrém jídle se většina vydala na prohlídku čtvrti. Já jsem se tam necítila přiliš dobře (za to mohl i odér kouřené marihuany všude okolo) a tak jsme to zabalili a zamířili rovnou k domovu.
Josífka tentokrát usnula ihned a krmení v noci dokonce lehce odbývala. Ráno jsme ji skoro nemohli dostat z postele. Nakonec však docela natěšeně seděla v sedačce a dobře jí tak. Čekal nás perný výletní den. Ten dnešní nám ukázal, že se dokáži docela dobře orientovat v mapách i v momentech, kdy se dostanu mimo jejich okraj. A že takové malé bloudění dokáže člověka dovést tam, kde sice nechtěl být, ale kde by rozhodně být měl. Při cestě jsem našla ulici, kde dali na pouliční lampy stíníka jako z obýváku. Takže všechno špatné bylo k něčemu dobré. Taky jsem hodně začala litovat, že v Praze nemáme takové hezké metro. Jezdily sice jen dva vagony, zato však často. Díky absenci řidiče bylo čelo vagonu zcela průhledné a poskytovalo nádherný výhled na trasu před i za námi. Znám lidi, kteří by dokázali celou dovolenou strávit nalepení na přední sedačce :o). A ty nástupní stanice... o plexiskle jsem se už zmiňovala. Dnes jsem si navíc všimla, že několik vrat bylo označeno symbolem přeškrtnutého kola. Cyklisté tedy přesně vědí, kde se mohou štosovat. Při výstupu z metra mohou bez potíží použít výtah. Ikonické samolepky je dokonce staví na úroveň kočárků a invalidů – tj. při použití mají přednost. Příjemná změna oproti nesmyslným plošným zákazům v Praze. U každé stanice bylo také spousta zaparkovaných kol, až ani stojany nestačily. Už jsem se nemohla dočkat dalšího poznávacího výletu.

Žádné komentáře:

Okomentovat