Druhý den byl ve znamení odpočinku.
Teda... hlavně pro Josífku. Zatímco se Vráťa vzdělával, kterak
Prahu trochu více přiblížit cyklistickému ráji, já s holkou
jsme zůstaly v hostelu. Původní plán byl, že dopoledne se budeme
poflakovat na pokoji (aspoň napíšu nějaký článek) a po obědě
vyrazíme na krátkou procházku po okolí. Tak to bohužel nějak
nevyšlo. Josífka plán sabotovala hned okolo desáté dopoledne,
kdy poprvé usnula. S menší přestávkou na krmení spala až do
čtyř hodin odpoledne. Asi to byla jen únava a vyčerpání z
předchozí dlouhé cesty vlakem. Pohled na to malé rozpálené
tělíčko mi dělal docela starost. K večeru se už ale začala
smát a po rychlém snědení svačiny se sama snažila dostat ven z
postýlky.
To už byl čas na rychlý úprk směr
půjčovna speciálních kol. Vyzbrojena mapou a trochou peněz jsem
se vydala na místní stanici metra. Získání lístku bylo
tentokrát jednoduché – jen jsem se pak dozvěděla, že jsem si
na automatu navolila špatné pásmo – no, naštěstí jsem
nepotkala žádného revizora. Podle mapy to vypadalo, že další
cesta bude velice jednoduchá. Zabloudit se ale dá všude a já
najednou zjistila, že mi tak nějak schází hřbitov, který měl
být přímo přede mnou. Chvilková panika naštěstí rychle
odezněla a já byla sice až za okrajem mapy, ale rychle jsem našla
cestu zpátky. Místní se mi taky snažili pomoci a tak jsem jen s
malou časovou ztrátou stála na Pražském bulváru. Ehm, hodně
nadnesený výraz pro ulici mezi tělocvičnou a jakýmsi skladištěm.
A tam, v kontejnerové buňce, sídlila
opěvovaná laboratoř a půjčovna v jednom. Ona to vlastně ani
nebyla půjčovna jako taková. Jedná se o partičku nadšenců,
kteří získali od města grant. Na jeho základě mají laboratoř
na vývoj nových typů kol. Snaží se vytvořit tříkolky,
nákladní kola, kola krytá proti dešti etc. Jejich výtvory
„testují“ dobrovolníci. Takže si nechají složit kauci a po
odevzdání kola ji zase vrátí. Luxusem navíc je to, že člověk
si na pár dní vyzkouší kolo, které je svého typu unikát. To
naše bylo nákladní a jeho výjímečností bylo otáčivé zadní
kolo. Většina nákladních kol to má naopak – pohyblivé jsou ty
přední – resp. vozík před kolem. Trochu jsme si prohlédli a
váhavě vložili Josí do korbičky – protože neumí sama sedět,
ležela v autosedačce. Po chvilce se manžel do řízení vpravil a
mohlo se jet směr hostel.
Tam už se pomalu formoval dav
aktivistů a mohlo se jet na prohlídku speciální Kodaňské čtvrti
Christiania a následnou večeři. Příjezd nákladního kola je
udivil. Vráťa se nějak opomněl zmínit, že kromě manželky
(kterou někteří letmo viděli večer předem) s ním z Prahy
přijela i mladší dcerka. Půlroční smíšek si ale brzo získal
srdce všech účastníků a od té doby byla suveréně
nejfotografovanějším členem výpravy. Josífka byla nadšená.
Tolik obdivovatelů už dlouho neměla a pozornost si náležitě
užívala. Za družného rozhovoru jsme dojeli do čtvrti, která
měla stejný název jako naše vozítko.
Víte, co je to artistické mučení?
To přivedete milovníka umění do čtvrti, kde je pomalu každý
centimetr pomalován nádhernými motivy, kde se toulají lidé v
maskách, kde jsou sochy na každém rohu... a řeknete mu, že nesmí
nic z toho vyfotit! Ajajaj... prst mě svrběl, kolikrát jsem už
už sahala do tašky po foťáku. Všude přítomný znak
přeškrtnutého aparátu mě ale vždycky vrátil do reality.
Všechny choutky na focení taky dokázali zchladit potetovaný
svalovci, kteří si chránili své rostlinky a stánky s kuřivem
(teda doufám, že to bylo jen ke kouření).
Celkový dojem z krásného výletu
lehce kazila večeře. Moje přítomnost byla pro hostitele novinkou
a na první pohled to vypadalo, že to vzali sportovně. Nic nebylo
problém, jedna porce navíc se udělala během chvilky, každý se
rozplýval nad dcerkou a všichni se ptali, jestli zítra pojedeme
taky. Jen jeden organizátor se mračil. Do očí nám ale neřekl
nic. Po dobrém jídle se většina vydala na prohlídku čtvrti. Já
jsem se tam necítila přiliš dobře (za to mohl i odér kouřené
marihuany všude okolo) a tak jsme to zabalili a zamířili rovnou k
domovu.
Josífka tentokrát usnula ihned a
krmení v noci dokonce lehce odbývala. Ráno jsme ji skoro nemohli
dostat z postele. Nakonec však docela natěšeně seděla v sedačce
a dobře jí tak. Čekal nás perný výletní den. Ten dnešní nám
ukázal, že se dokáži docela dobře orientovat v mapách i v
momentech, kdy se dostanu mimo jejich okraj. A že takové malé
bloudění dokáže člověka dovést tam, kde sice nechtěl být,
ale kde by rozhodně být měl. Při cestě jsem našla ulici, kde
dali na pouliční lampy stíníka jako z obýváku. Takže všechno
špatné bylo k něčemu dobré. Taky jsem hodně začala litovat, že
v Praze nemáme takové hezké metro. Jezdily sice jen dva vagony,
zato však často. Díky absenci řidiče bylo čelo vagonu zcela
průhledné a poskytovalo nádherný výhled na trasu před i za
námi. Znám lidi, kteří by dokázali celou dovolenou strávit
nalepení na přední sedačce :o). A ty nástupní stanice... o
plexiskle jsem se už zmiňovala. Dnes jsem si navíc všimla, že
několik vrat bylo označeno symbolem přeškrtnutého kola. Cyklisté
tedy přesně vědí, kde se mohou štosovat. Při výstupu z metra
mohou bez potíží použít výtah. Ikonické samolepky je dokonce
staví na úroveň kočárků a invalidů – tj. při použití mají
přednost. Příjemná změna oproti nesmyslným plošným zákazům
v Praze. U každé stanice bylo také spousta zaparkovaných kol, až
ani stojany nestačily. Už jsem se nemohla dočkat dalšího
poznávacího výletu.
Žádné komentáře:
Okomentovat