Třetí den v Kodani - v pelotonu a s průvodcem

Dnešní den jsem už měla celý zažít po boku Vráti. I s holkou jsme byly připravené ráno u nákladního kola a těšily se na výlet. Ostatní se zase těšili na Josífku. Každý se na ní culil a cvrlikal svým jazykem. Trošku se jí z toho motala hlava, ale úsměvy rozdávala na všechny strany. Organizátoři si na nás dneska vzali malý megafon a pro jistotu před odjezdem zhruba vysvětlili trasu výletu. Cílem bylo seznámit se s infrastrukturou města.

Formální program jsem nechala na starosti manželovi a sama vytáhla foťák a začala dokumentovat. Pár fotek mi trvalo, než jsem se naučila fotit nerozmazaně. Dánové nás navedli na bezproblémovou trasu bez větších překážek. Jen se mi zdála nějaká povědomá... no jo, vždyť tuhle stezku jsem pozorovala včera z metra. Zajásala jsem, dojela Vráťu a začala ho upozorňovat na zajímavosti. Už včera jsem si všimla nádherné školy a hlavně – na jejím parkovišti bylo snad deset cargo kol. Ani dvě nebyly stejné a všechna vypadala nádherně. V okolí nebyla žádná silnice a děti si hrály bez omezení – dokonce ani okolo školky nebyl žádný plot. Připomínalo mi to severskou mentalitu a zvlášť jejich nechuť k záclonám v oknech. Oni přece nemají co schovávat.

parkoviště u školky

Pohodovou jízdou jsme se dostali na první zastávku. Ejhle, naši hostitelé nás dovezli do naší oblíbené laboratoře/půjčovny. Tam už čekal hrdý provozovatel a před ním byly vyrovnané exponáty. Nadšeným aktivistům vysvětlil historii dílny, ukázal interiér, dovolil nám vyzkoušet si pár vybraných modelů a nechal si napsat názor na význam cyklistické dopravy. Část výpravy uchvátila i jejich trička a koruny rychle měnily majitele. Ani se nám nechtělo jet dál.

Jak jsme tak jeli městem, došla mi jedna věc. Během jízdy jsem vesele konverzovala, fotila, kochala se... a vůbec nepřemýšlela nad ostatními účastníky silničního provozu. Nemusela jsem přemýšlet o rychlostech, odbočení, křížení aut, pravidly aj. Všechno bylo krásně plynulé, intuitivní a ohleduplné. Auta jezdila pomaleji než v Praze, semafory byly označeny ikonou kola, pruh pro kola byl dostatečně široký a oddělený travnatým pásem. Průjezd křižovatkou byl modře označen, odbočení bylo vždy nepřímé a všichni byli strašně ohleduplní. Troubil (zvonil) jen málokdo, pro případné chyby měl každý pochopení. Skoro až nuda. Jen bylo občas cyklistů trochu moc a před světly se tvořily dlouhé fronty, které nestihly projet na jeden světelný cyklus. Většina města lze navíc projet na ten samý převod. Kopec se sice skoro nedá najít, kompenzuje to však silný protivítr.

není nad označené semafory

Cesta nás zavedla i na náměstí, kde byl (mimo jiné) automatický sčítač cyklistů – i s displejem. Přijeli jsme dopoledne a číslo bylo okolo čtyř tisíc lidí v jednom směru. Slušné... Jako místní zvláštnost nám taky ukázali obří ukazatel počasí – teploměr a socha panenky na kole a panáčka s deštníkem. Měl být viděn jen jeden z nich, cosi se však pokazilo a my se mohli kochat oběma. Jako třešinka na dortu se jevil vynález u světelné křižovatky. Aby cyklista nemusel sesedat, město mu postavilo speciální zábradlíčko pro opření nohy (nenapadá mě trefnější popis).

To už se blížil čas oběda a my zamířili do místní botanické zahrady. Tam už na nás čekaly sendviče. Počasí bylo zrovna slunečné, každý tedy vytáhl deku a usadil se do trávy. Trochu jsem znejistěla. Minulý večer pro mě sice jídlo zbylo, co ale dneska? Počítá se mnou někdo? Nebo si mám odskočit do stánku a něco si koupit? Vyslala jsem Vráťu pro informace. V krabici se jeden sendvič krčil a jedna z organizátorek mi dala svolení ho sníst. Spokojeně jsem se usadila. Zhruba v polovině jídla jsem si všimla, že manžel oné organizátorky kouká nechápavě do prázdné krabice a ptá se po svém jídle... ajaj... já jím JEHO příděl! Nabídla jsem se, že mu koupím náhradní. Starší pán byl ale gentleman každým coulem a jen se na mě usmál (a odešel si koupit jiný do nedaleké restaurace). Po jídle jsme se vydali na prohlídku zahrady. To už se zase blížil dešťový mrak a my se vydali na cestu.

Před deštěm jsme se schovali na univerzitě. Čekaly nás hned dvě přednášky na téma cyklistiky. Obě byly nesmírně zajímavé a i Josífka se chovala velice slušně. Při odjezdu si na mě počíhal onen mračící se organizátor se včerejška. Že prý mu nevadí, že jsem se přidala do pelotonu, ale jestli prý hodlám taky zaplatit? A co další dny? Trochu mne zaskočil, jeho tón nebyl zrovna příjemný. Nicméně jsem ho ujistila, že za své jídlo hodlám zaplatit a že vše vyřídíme spolu s Vráťou. Stačí, když mi řekne, kolik mu mám dát. To ho trochu zaskočilo a začal koktat cosi o kanceláři. A zmizel. Brzo jsem pochopila, že to není špatný člověk. Jen nemá rád, když mu někdo mění plány. Česká expedice mu je měnila pořád. První člověk navíc (v tom nebyla naše země jediná), potom požadavek speciálního kola kvůli dítěti a před univerzitou mu navíc polovina Čechů řekla, že místo jeho programu radši pojedou na cyklistický festival. Nedokázal se s tím příliš vyrovnat. Korunu tomu nasadilo vrtkavé počasí. Když nám chtěl ukázat vzácnou architekturu a při slovech: „Do této ulice nesmí jezdit auta, pokud nemají speciální povolení.“ se zrovna do této ulice potřebovala dostat dodávka a naše tlupa jí stála v cestě. Ani nedokončil projev a jeli jsme se podívat na další zvláštnost pro cyklisty. Tentokrát to bylo spíš taková raritka. Zkusmo nainstalovali u jedné z cest speciální odpadkový koš. Je nakloněný tak, aby se do něj daly odpadky hodit za jízdy. Místní se dost divili, že si taková tlupa cizinců fotí obyčejný odpadkový koš.

Další zastávkou bylo Rudé náměstí. Bylo tak pojmenované na počet kubánské restaurace, kde se (prý) zastavil na něco dobrého i Castro. Dánové nabarvili celou plochu na červeno, přidali pár rekvizit a zasadili stromy s červeným listím. Malou chybičkou teď je, že červený povrch cyklostezky za deště mírně klouže... a v Kodani prší skoro pořád. Po chvilce duševního boje se náš „vůdce“ rozhodl, že opustí nalinkovaný program a pojedeme se také podívat na onen festival. Po dojezdu nás však čekalo zklamání. Festival se konal jinde a jindy. Z tohoto místa teprve odjížděli účastníci spolu se soundsystémem. Nakoukli jsme tedy aspoň do dílny a vyfotili si nádherné grafitti.

Blížil se večer a s ním prohlídka kanceláří organizátorů, výšlap na točitou věž (s observatoří nahoře) a slavnostní večeře. Celé to ještě obohatil člen irské expedice svým guerillovým zahradničením.

Na dvoře u kanceláří se neplánovanou atrakcí stalo naše nákladní kolo. Za mírného deště si každý chtěl vyzkoušet, jak dobře se řídí (nebo se v něm vozí). My jsme mezitím začali řešit organizační potíže. Christianii jsme měli zapůjčenou do pondělí. My jsme se ale do Prahy vraceli už v neděli večer. Manželovi se podařilo zajistit předání pomocí recepce na hostelu, nějak ale zapomněl na složenou kauci. Co teď? Pětset dánských korun není zrovna málo. Do toho se ještě začínal ozývat organizátor, že by měli všichni (důraz na toto slovo a významný pohled na mou maličkost) vyrovnat své účty, jinak nebude večeře pro nikoho. Vráťa bytostně nesnáší takovéto situace. V nouzi nejvyšší jsem si vyžádala telefon na provozovatele půjčovny a po pár telefonátech bylo vše uspokojivě zařízeno. Kolo předáme jednomu z provozovatelů u něj doma a on nám za něj dá peníze. Teď ještě ta večeře. I to se po chvilce podařilo dojednat a mohli jsme vyrazit.

Po mírném bloudění jsme našli točitou věž. U jejích vhodových dveří se asi natáčel nějaký film. Celé náměstí bylo ponořeno do uměle vytvořené mlhy a my jen ztěží našli naší průvodkyni. Vráťa nesl Josífku, já se ho držela za bundu a krok za krokem jsme se brodili mlhou. Svým způsobem to bylo nesmírně romantické. Výhled na město stál rozhodně za námahu. Věž je vysoká a ani zatažená obloha nedokázala skrýt krásu Kodaně. Na dlouhé rozjímání nebyl čas, žaludek hlásil nutnost večeře. Před restaurací jsme stáli jako první a nervózně podupávali. Bohužel, Josífka už měla výletování plné zuby (které zatím ani nemá). Vynikající večeři jsme tedy do sebe skoro naházeli a potmě vyrazili zpátky do hostelu. Ostatní to sice neviděli rádi, ale věděli, že ráno se zase uvidíme. Společný sobotní výlet jsme měli absolvovat jen zčásti, čekal nás ale nabitý vlastní program.