pondělí 12. listopadu 2012

A proč si proboha jela ve vánici? Když ono jen pršelo...

Téměř všichni už o mě ví, že jezdím každou sobotu dopoledne na Farmářský trh. Nejinak tomu mělo být i osudnou sobotu. Ráno jsem se nachystala a jen tak letmo koukla z okna. Venku mírně poprchávalo a šedivá obloha dávala tušit, že se stav moc nezlepší. Předpověď hlásila sníh - ten se ale dal očekávat někde na horách - a ne v Praze. Přesto jsem si raději vzala podkolenky, teplou čepici a i dlouhoprsté rukavice na kolo.
Už cestou k řece se situace začala zhoršovat. Déšť sílil a já měla díky nevhodným teniskám brzo nohy celé promáčené. Taky rukavice se ukázaly zcela nevhodné. Kupovala jsem je jako speciální cyklistické - zimní. Tak to alespoň uváděl výrobce. No, od toho dne letěly do kouta a vyzvednu je asi až na jaře. Cestou se totiž zcela promočily a já začala mít potíže se řízením. Foukal silný protivítr a déšť se pomalu začal měnit ve sníh.
Na trh jsem přijela ve zbědovaném stavu. Po sundání rukavic jsem měla prsty jasně červené a ani jsem nemohla odpočítat drobné. Džínovina kalhot zmrzla a já si nemohla ani dřepnout. V botách čvachtalo. Co teď? Rychle jsem nakoupila vše potřebné, zhluboka se nadechla a vyrazila zpátky. Jiné řešení ani nebylo možné. Nevzala jsem si s sebou ani zámek, nemohla jsem tedy kolo někde přivázat a jet zpátky MHD. Vzít kolo s sebou mohu jen do metra a to by obnášelo kličkování městem k nejbližší zastávce a tam manipulaci s těžkým kolem a nákladem. Nejjednodušší tedy doopravdy bylo sednout zase na kolo a spolehnout se na pomoc motoru.
Na trhu jsem si mohla vyfotit i jednoho krasavce.

Už jsem měla skoro polovinu zpáteční cesty před sebou a s vidinou blížícího se krpálu jsem se letmo podívala na ukazatel stavu baterie. Málem jsem spadla z kola. Vlivem silného protivětru a mrazu se baterie téměř vyčerpala už na cestě tam. Pesimisticky mi zrovna zmizela další čárka. Únava mi už brala poslední síly a já se jen tiše modlila, abych si domů neplánovaně nepřivezla i suvenýr v podobě omrzlin. V prostřed největšího kopce motor na chvíli vynechal, naštěstí se po chvilce vrátil. Už už jsem si nahoře chtěla vydechnout - když tu najednou kolo pode mnou začalo tancovat. Čerstvý sníh zasypal spadané listí a já teď sotva držela balanc. Má stopa na cestě musela vypadat velice zajímavě. Nakonec mě kolo začalo zase poslouchat a já mohla jet dál. Mé schopnosti byly vyzkoušeny ještě jednou. Za hustého sněžení jsem dojela pod poslední strmý kopeček. Na jeho vrcholu mé kolo začalo zase jankovatět. Tentokrát už za to mohlo regulérní náledí pod sněhem. Místo na manévrování bylo o dost menší a já nakonec potupně najela na hlubší sníh v místě, kde bývala ještě před hodinou tráva. Podařilo se mi nespadnout a dojela jsem až ke dveřím paneláku.
Takhle vypadalo moje kolo už před dveřmi bytu.

Z vestibulu na mě zírala překvapená sousedka. Otevřela mi dveře a řekla, že ona sama vůbec netuší, jestli má jít v tomhle ven. Poněkud nelogicky jsem jí odpověděla: "Sněhulák se vrátil." a vsoukala jsem se do výtahu. Tam jsem stála přímo proti velikému zrcadlu. Začala jsem se smát. Byla jsem celá zasněžená a evidentně zrmzlá. Doma jsem ze sebe začala strhávat mokré oblečení. Suché jsem měla jen záda a část hrudníku. Vše ostatní promoklo. Chtěla jsem se ohřát ve sprše. Voda mi však přišla ledová (i když zrcadlo se už dávno zamžilo párou) a bodala mi do nohou jak jehličky. Rychle jsem tedy vylezla ven, převlékla se do suchého a zabalila do deky. Zuby se mi rozjektaly a celá jsem se rozklepala. Připravený oběd jsem musela jíst těsně nad talířem - jinak bych do úst nic nedonesla. Klepala jsem se jak drahej pes ještě víc jak půl hodiny. Po pár hodinách jsem se odvážila podívat se pořádně na prsty u rukou a na nohou. Vše bylo naštěstí v pořádku. Druhý den mě rozbolely stehna. Přičítala jsem to námaze při balancování. Až poté jsem si všimla, že mám stehna celá rudá a na dotek silně bolestivá. Ještě víc jak týden mi připomínala, že se mám více teple oblékat.
A co ten nadpis článku? Je to totiž nejčastější reakce na moje sobotní povyražení. Když jsem někomu řekla, že jsem jela na kole, tak jsem dostala vynadáno, že za vánice se nejezdí. Ale ona nebyla! Já jsem vyjížděla za mírného deště (spíš mrholení) a upřímně - čekal by někdo z vás na začátku Listopadu sníh uprostřed Prahy?

2 komentáře:

  1. Palec nahoru Markéto. Snad ty okurky cestou také nezamrzly :-)

    Jízda v zimě na kole problém není, ale chce to investovat do speciálního (funkčního) oblečení. A samozřejmě trochu ubrat tempo.

    Včera večer bylo lehce pod nulou a bez problému jsem jel na kole (na skvělý koncert Blue Effect) z Černého Mostu na Stodůlky a poté zpět. A užil jsem si koncert i cestu. V běžném oblečení si to nedovedu představit. To by byl asi hazard se zdravím. Mě podržela reflexní větrovka na kvalitní zimní cyklo bundě, pod ní vestička (no-wind) a jako spodní vrstva teplé funkční triko. No nohách zapteplené cyklo kalhoty, návleky na botky a no-wind rukavice. Samozřejmě čelenka a čepička pod helmu. Super tepelná pohoda a komfort. Jenže taková výbava vyjde na cca 10 000,- Kč. Pro mě dobrá investice - nerad cestuji MHD a auto nemám, takže moje kolo je v provozu celoročně. Navíc v zimě je tak krásně voňavý vzduch...

    Arktickému cyklování třikrát ZDAR! :-)

    Andy

    OdpovědětVymazat
  2. Už chápete, proč dávají lidé přednost autům?
    Oni totiž většinou chtějí, aby nákup byl jednoduchý úkon, ne poukázka na nachlazení a námět na článek.

    OdpovědětVymazat