Představte si, že žijete jednotvárný život ženy v domácnosti. Ráno se postaráte o dvě děti, během dne uvaříte jídlo, poklidíte byt, vyzvednete děti ve škole a odvezete na kroužky (hlavně fotbalový trénink) a rychle na nákup a zase vaření. Do toho ostatní povinnosti okolo domu. Peněz pořád málo, práce nad hlavu, uznání žádné (vždyť se přece jen flákáte doma, ne?). A tak vás napadne, že se přihlásíte do úplně bláznivý japonský soutěže. Šance na to, že vás vyberou, je minimální - myšlenka na výhru čtvrt milionu dolarů vás však příjemně vyruší z každodenního shonu.
A pak jednoho dne u vás zazvoní potrhlý japonský moderátor. Vám i vaší užaslé rodině sdělí, že za pár dní odlétáte do Tokya. Manžel je trochu v šoku, ale postaví se k tomu čelem a ujistí vás, že to mezitím bez vás nějak zvládnou. Nejistě tedy nasednete do letadla a už jsou tu vaši soupeři.
To, o čem tu píši, se jmenuje I survived a japanese game show! (a.k.a. Majide), která bohužel běžela jen dvě sezóny. První sezóna byla zvláštní tím, že soutěžící si mysleli, že půjde jen o obyčejnou reality show ve stylu Big brother. Až teprve v Japonsku zjistili, co je vlastně čeká. Druhá sezóna (o které se rozepisuji) už jela podle zaběhlých pravidel a všichni věděli, že ze sebe vlastně udělají šašky. I tak do toho všichni šli. Důvody byly různé, touha po penězích však převládala. My se však vrátíme k oné fotbalové mámě z úvodu.
Její role byla vyjímečná. Byla nejstarší účastnicí (36 let), neměla za sebou atletický výcvik (na rozdíl od většiny - byla tam i účastnice juniorské olympiády). Byla malinká (evidentně měla asijské předky). Nevyvolávala konflikty. Na první pohled outsider. Sázkové kanceláře tipovaly zcela jiné favority. Jedinou stejně podceňovanou hráčkou byla ještě jedna třicátnice z Ohia - obyčejná prodavačka knoflíků.
Účastníci byly rozděleni do dvou týmů. Zelení tygři versus Červení roboti. První soutěže vyhrál tým s naší hrdinkou - Zelení tygři. Výherní tým získal vždy nějakou lákavou cenu (zážitek) zatímco poražení umývali metro, vařili pro zápasníky sumo nebo umývali auta v myčce. Navíc vždy jeden z poraženého týmu musel odjet zpátky do Ameriky (po vyřazovacím zápase). Po nějaké době značně ubylo členů v týmu Červených robotů. Hrdinčin tým byl donucen pořadateli k tomu, aby ze svého středu vybrali někoho, kdo odejde do týmu soupeře. Volba padla na naši maminu. Vždyť to byla jen máma, nikdo významný. A ejhle. Od tohoto okamžiku se štěstěna obrátila a začal vyhrávat tým Robotů. A milá máma si opět užívala příjemných zážitků a její bývalí kolegové pykali. Po pár dalších kolech to byl červený tým, který musel věnoval svého hráče soupeři. Zcela nepochopitelně se rozhodli pro naši mámu. Těžká chyba. Štěstí se opět otočilo a zelení začali zase vítězit. O tom, že máma nosí štěstí už nikdo nepochyboval (snad jen mužské části hráčů to ještě nedocházelo).
Abych to zkrátila. Naše máma od dvou dětí prošla všemi koly soutěže až do finále - aniž by jednou jedinkrát okusila potupu trestu! Vždy byla v týmu, který zvítězil a ona si tak užívala pouze krásnou tvář Japonska. To už si toho všímala i místní média a dokonce byla pozvaná i do místní ranní show. Ve finále zůstaly pouze dvě ženy - máma od rodiny a - světe div se - ona nevýrazná prodavačka knoflíků! Porazily všechny atlety, sportovce, vysokoškolské studenty, drsné chlapy i svalnaté ženy. Japonsko bylo nadšené.
Jejich poslední souboj byl velice vyrovnaný. O pár vteřin nakonec vyhrála máma. Když jsem si tak pouštěla na internetu starší díly, všimla jsem si pár věcí. Hlavní byla ta, že u většiny soutěží se hrálo o to, udržet pozornost na více podnětů (sbírání předmětů s určitou barvou, koordinace běhu na běžícím pásu, hluk okolí, atd.)... všichni vymýšleli strategii... máma se jen zamyslela a řekla: "A to je soutěž? Jsem máma od dvou dětí, tohle je moje každodenní realita." Z toho plyne, že mateřství vás nepřipraví na prestižní atletické soutěže. Zato z vás udělá člověka, kterého nerozhodí náhlá nutnost improvizace, bojové podmínky, nechutné požadavky, práce rozdělená na vteřiny, přeskakování z tématu na téma. Jako máma (zvlášť od více dětí) víte, že na světě není nic jisté - ani obsah nejbližších minut. Plánování? Proč ne, ale v příští vteřině už může být vše zcela jinak, tak počítejte i s tím. Důležité je neskuhrat, usmívat se a bojovat. Peníze vás zato sice asi nečekají (asi ani vděčnost rodiny nebo okolí), ale vaše duše bude vyrovnaná. A občas (třeba při sledování show jako byla tato) si můžete s úsměvem říct: "Nikdy nepodceňujte mámy od dětí!"
