sobota 20. dubna 2013

Že já se nevrátila pro ten foťák

Tak už je tu opět jaro a s ním i Velká Jarní cyklojízda. Letos vyjímečně o víkendu, kdo ví, třebo to tentokrát zavře ústa nepřejícným skupinám (raději nechci jmenovat). Mé počáteční nadšení zchladilo zjištění, že se akce tentokrát nezúčastní můj muž. Sám si ve stejný den užíval cyklojízdu až v daleké Budapešti. Já jsem si nedokázala představit, kterak jedu sama z Opatova až na Jiřího z Poděbrad s kolem a dvojvozíkem s oběma našema holkama. Tohoto dilematu mě naštěstí zbavila babička a já měla před sebou najednou víkend bez manžela i bez dětí.
Ráno bylo deštivé a studené. Nu, co naplat, nejsem přece z cukru. Zhatilo to mé plány na slušivé šatičky a dokonce jsem z poličky sundala svou novou přilbu. Normálně jezdím bez ní, představa mokrých kočičích hlav a spousty popojíždějících nervózních cyklistů okolo mi však naháněla trochu husí kůži. Déšť ustával už cestou na metro. Chtěla jsem šetřit čas a síly a na místo srazu jsem využila MHD. S dětskou radostí jsem se projela nově povoleným výtahem a s mírným úsměvem sledovala slečnu tahající své kolo po eskalátoru. Už na první zastávce jsme takřka zaplnili poslední vagón. Postupně přibývali další a další cyklisté. V soupravě už brzo nebylo k hnutí. To už tu naštěstí bylo Muzeum a všichni jsme vynesli svá kola ven. Mé velké díky patří neznámé matce s dcerou, které mi nezištně přispěchaly na pomoc a pomohly mi vynést kolo ven.
Už cestou na metro jsme si uvědomila, že jsem nechala doma foťák. Měla jsem ale menší zpoždění a tak jsem se bála, že se vyjede beze mne a nevrátila jsem se. Po dojezdu na Jiřího z Poděbrad jsem se v duchu začala rozčilovat nad svou váhavostí. Náměstí bylo plné nádherných kol. Okolo mne projížděly staré skládačky, atypické tandemy, holandská kola, carga, podomácku vytvořené zvláštnosti. A do toho oznamoval pořadatel, že se vyrazí až tak za půl hodiny... kruci, kruci, kruci... vždyť jsem to mohla stihnout! Teď už ale bylo pozdě bycha honit a já se tak mohla jen koukat okolo sebe a doufat, že si ty obrázky vypálím do paměti a hlavně, že někdo jiný udělá nádherné fotky.
Čekalo se dlouho, ale nakonec se had lidí dal do pohybu. Tradičně se k nám připojilo i několik mládenců na skejtu, pár politiků a ekologické organizace. Dokonce i Majáles se objevil - v zastoupení VŠE.
Trochu jsem se bála, že se budu cestou nudit. Jela jsem sama, nebylo s kým si popovídat. Mé obavy byly liché. Už na startu jsem potkala prvního známého a v průběhu jízdy jsem se připojovala a zase odpojovala s dalšími. Občas dokonce nebyl čas ani na pokec - muselo stačit zamávání a úsměv. Jelo se svižně a (co tak mohu říct) i bez konfliktů. Pokud se někde něco odehrálo, tak jsem o tom nevěděla. Pár špuntařů mělo problémy s jednou tramvají a cca dvěma auty. Ale i tam jsem viděla, že nedošlo ani na pořádné zvýšení hlasu. Jen cyklista se soundstémem evidentně trpěl. Mohl si za to ale sám. Reprobedna byla větší než on a prudká stoupání byla prostě nad jeho síly (vždyť ten kluk byl menší než já, a to je co říct). Nakonec i on se ale doškrábal až do našeho cíle. Nákladové nádraží Žižkov nám otevřelo svou náruč a mohlo se slavit.
Mě však čekala ještě soukromá cyklojízda. Nejsem zvyklá jezdit sama v neznámém terénu. Teď jsem ale spěchala zpět na Jižní město. Souběžně s cyklojízdou se konal koncert mé oblíbené kapely a já chtěla aspoň pár písniček slyšet. S trochou potíží jsem našla správné metro a dojela až na Háje. I Hostivařskou přehradu nebylo těžké najít. Zato za lesem jsem byla ztracená. Ptala jsem se několika lidí a motala se pořád v kruhu. Nakonec se nade mnou bohové smilovali a já konečně dojela až do cíle. Koncert ještě trval a já si už v klidu dala i něco k jídlu a pití. Rozesmály mě slečny, které si spletly mojí přilbu na kolo s přilbou na koně. Pravda, je jí trochu podobná. Ani se mi nechtělo jet do prázdného bytu, ale zima už byla dotěrná. Po poslední písničce jsem se tedy rozloučila a už bez potíží dojela až domů.
Teď už mi zbývá jen projít patřičné webové stránky a trpělivě čekat na fotky ostatních. Snad někdo zachytil všechnu tu krásu. Už se těším na další jízdu a tentokrát si kabelku překontroluji několikrát.

neděle 7. dubna 2013

Výlet mezi koly

Nedávno si naše starší dcera usmyslela, že chce nové kolo. Resp. chce kolo se šlapkama. Co na tom, že sotva ovládá odrážedlo a šlapky jí dělají problém i na tříkolce. Naštěstí jsme jí mohli slíbit, že brzy půjdeme na veletrh, kde si může kolo vyzkoušet.
Čekala nás totiž pravidelná návštěva pražského veletrhu For Bikes Praha. V nabitém programu jsme si já i manžel našli volný den, podařilo se nám sehnat dva volňásky a i nachlazení holek ustoupilo. Mohli jsme tedy vyrazit na výstaviště. Původně měla jít i širší rodina, nakonec byla výprava trochu komornější.
Veletrh nás uvítal už před branami. Stánek se zářivými koloběžkami se nedal přehlédnout a stálo nás dost úsilí přemluvit Fanynku, že uvnitř toho bude k vidění mnohem víc. Jako první věc jsme ale neobvykle zamířili k blízké restauraci. Holky se najedly, menší byla přebalena, větší odvedena na toaletu a mohli jsme se jít kochat do areálu. Najednou byla všude okolo nás kola, koloběžky, zářivé oblečení, přilby, zvonky atd. Frontální útok na peněženky na nejlepší úrovni. Zvlášť rodiče od malých dětí si museli dát extra pozor. Vše bylo křiklavě barevné, pro holčičky růžové a s koťátky, pro kluky modré a s motivem pirátů. Holka jezdila mezi stánky na odrážedle a většinu času jsme ji ani neviděli. Naštěstí měla dost rozumu a neopouštěla halu. Dokonce ani nepanikařila a když nás nemohla najít, kroužila halou dokud jsme na ni nenarazili. Jen jsem se trochu bála, že nám ji odvede přítomná policie (či nějaká „hodná“ teta) a pošlou na nás sociálku. Navíc je holka ve fázi, kdy říká, že maminka je Asterix, ona Obelix, sestřička Idefix a tatínek César... to by to hezky znělo z amplionu: „Hledá se maminka slyšící na jméno Asterix!“
Děti jásají, peněženky pláčou

K našemu štěstí jsme šli na veletrh už v pátek před polednem. Mezi stánky tedy korzovalo poměrně málo lidí a občasné nabourání od tříleté holčičky málokomu vadilo. Zhruba v polovině akce se nám podařilo pro ni získat velký červený balónek a ten se jí vznášel vysoko nad hlavou. Dala se tudíž zdálky rozpoznat. V klidu jsme tedy obdivovali vystavená kola. K vidění byla kola extra drahá, sportovní, elektrická, zvláštní a letos i krásně vyleštěné a nabarvené festky. Ohromný prostor získaly zkušební dráhy (několik dětských, pár závodních a jedna na vyzkoušení elektrokol). Fanynka se vrhla hned na první dětskou. Nedočkavě si nechala nasadit přilbu a vybrala si malé růžové kolo. Jednou šlápla a kolo se rozjelo. Zavýskla a ztuhla... ono se to kolo zastavilo?! Ať se snažila jak chtěla, nedokázala pochopit systém šlapání do pedálů. Nedaleko trpělivě čekal pán s kamerou (jedné komerční televize) a chtěl si holku natočit. Po pár minutách se na mě otočil: „Rozjede se?“ „Kdepak“ Tak to radši vzdal a šel hledat jinou nadšenou tvářičku do večerních zpráv. Neúspěch se na náladě Fanynky naštěstí neprojevil a po chvilce se vrátila na své odrážedlo a jelo se dál. U elektrokol jsem se pro změnu zastavila já a dva typy si vyzkoušela.
Zkušební jízdě jsem neodolala

Zvědavě jsem hledala novinky, ale během roku se nic zvláštního neurodilo. No, co naplat... i ty současné stály za pokus a dráha byla poměrně dobře postavená. Víc mi bylo líto, že na blízkou dráhu čtyřkolek pouštěli jen děti – tak ráda bych si šlápla do přistavených modelů závodních aut. Fanynku více zaujal stánek s dětskými vozíky. Prý musíme koupit jeden pro Josífku. Té byl celý veletrh poměrně ukradený a už dobrou hodinu spokojeně spinkala v kočárku. Neprobudila jí ani debata nad speciálně prodlouženým kolem, které už už kupoval Vráťa domů. Prý by se na nosič vešly obě holky. Až v blízkosti stánku cyklistických specialit zbystřila. Líně si prohlédla nové košíky a zase se zabořila do sedačky. 
Mít tak vlastní garáž... už by tam byl

Pak už jsme jen pozdravili starého známého z ďáblického obchůdku a hurá za babičkou na pozdní oběd. Nohy už nás bolely a Fanny vypadala, že snad usne za chůze. Na metru jsem neodolala pokušení a vyfotila si nové samolepky na dveřích výtahu, povolující v něm přepravu kola. Na návštěvě jsme si prohlídli ukořistěné letáky, pochválili množství a kvalitu stánků a pak už rychle domů. Už se těším na podzimní Brno. Tam už se snad šlapky poddají a Fanny si konečně pořádně šlápne do pedálů.