neděle 19. května 2013

Kolo jako antidepresivum

Tak jsem zase ve víru zkoušek a skoro nevystrkuji nos z učebnic. Nějak se to sešlo a učím se hned několik předmětů najednou. Hlava mi už šla ze všeho kolem a pomalu jsem přestávala vnímat svět. Zoufale jsem potřebovala odpočinek. Navíc jedna ze zkoušek vycházela na sobotu - to mě zrovna moc nepotěšilo. V sobotu se totiž na nábřeží koná trh a mě už docházely suroviny k vaření. Rozhodla jsem se tedy, že navzdory mé přirozené lenosti pojedu do školy na kole.
Večer před zkouškou jsem si nervózně pročítala poznámky a do postele se dostala až okolo půlnoci. Budík jsem si nastavila na vražednou půl osmou a zalezla spát. Díky dcerce jsem se vzbudila už okolo šesté a definitivně vylezla chvilku po sedmé. Vím, že nejsem na kole příliš rychlá a výstup od Vltavy do Jinonic mi dělal vrásky už předem. O to víc jsem v duchu panikařila, když jsem nakonec vyjela až v osm. A to do prudkého deště. Ještě den předtím byl poměrně příjemný, ale v noci se přihnal déšť a nechtěl přestat. Do tašky jsem si tedy přibalila náhradní oblečení (radši i boty), vytáhla zářivě žlutou bundu, pláštěnku a nepromokavý kovbojský klobouk. Člověk nikdy neví... Vyčasit se mělo, jak na potvoru, až v devět dopoledně - a to už jsem měla být ve škole. Hrdinně jsem tedy vyrazila.
Cestou jsem potkala jen velice málo dalších cyklistů. Většina z nich se choulila v úkrytu a pozorovala šedou oblohu - a třeštila oči při mém průjezdu okolo.  Díky tomu se ovšem jelo krásně rychle. Vlastně jsem zpomalila až v okamžiku, kdy mi začal z hlavy odlétat klobouk. Jak jsem tak svištěla z kopce, přestala jsem si po chvíli všímat louží - a najednou jsem byla mokrá až ke kolenům. No co, hlavně, že budu ve škole včas. Ze strachu jsem se ani neodvážila podívat na hodinky.  Ani jsem se nenadála a byla jsem v Prokopském údolí. S mírným děsem jsem se dívala na kopec. Tudy jezdím nerada i dolů, natož pak stoupat. Zhluboka jsem se nadechla, zařadila jedničku, zapnula motor a vyrazila. Cestou mě míjel jakýsi sportovec, málem spadl z kola - náhlé zjevení měšťáka bylo na něj trochu moc. Pomalým tempem jsem se nakonec dostala až nahoru. Zastavila jsem se na vydýchání (i s pomocí motoru to byl výkon) a s děsem se podívala na hodinky. Cože? Ono je teprve devět??? Jupííííí!!! Málem jsem zařvala radostí. Do školy jsem dojela s takřka maniakálním výrazem na tváři.
Rázem jsem zapomněla na nějakou zkoušku. Přijela jsem klidná, uvolněná a připravená na cokoliv. Jedinou skrvnkou na štěstí bylo zjištění, že jsem doma zapomněla zámek od kola. Stačilo však hezky se usmát, mile poprosit a vrátný se sám nabídl, že mi kolo pohlídá. V kopírovací místnosti jsem si dala nabíjet baterii od kola a přes židly přehodila mokré kalhoty (ponožky jsem radši schovala do tašky). V suchém oblečení jsem se na zkoušku už docela těšila. Zcela v klidu jsem otevřela test, vyplnila otázky (dobře i špatně) a odešla jsem relaxovat do haly. Nebylo kam spěchat - baterie se ještě nabíjela a mě čekala zpáteční cesta zpestřená výletem na trh.
Cesta zpátky k řece byla nádherná. Počasí se umoudřilo, sluníčko sušilo cesty a nádherně osvětlovalo baráky na protějším kopci. Škoda, že je cesta z Jinonic dolů tak klikatá a prudká, tohle si říkalo o pomalé vychutnání. Jak jsem tak jela, tak jsem si uvědomila velice zvláštní věc. Po zkoušce jsem vždycky nervózni a čekám na výsledky jak uzlíček nervů. Teď jsem si ale vychutnávala výhled do krajiny, poslouchala muziku ve sluchátkách a prostě jela. Žádné speciální myšlenky. Dalo se říct, že jsem vlastně praktikovala meditaci v pohybu (většinu cesty to bylo i bezpečné - takřka jsem neopustila cyklostezku a jen na velice krátkou dobu jsem jela po pusté silnici). Díky předchozímu dešti jsem i na cyklostezce jela prakticky sama a jen zbloudilý pejskař mě občas probudil ze sna.
Za mostem jsem se připojila ke zbytku rodiny, na trhu jsme nakoupili všechno možný a po krátké debatě jsme se ještě jeli podívat na sousedskou akci do Vršovic. Už jsem byla unavená, ale taky zvědavá. Přijeli jsme tam moc brzy, ale i tak to na mě dýchlo příjemnou atmosférou. Jednotlivé kavárny a obchody (a řekla bych, že časem i obyčejní obyvatelé) vyndaly na chodník sedačky, židle, stoly a připravily pro své okolí pohoštění. Voněly dortíky i grilované maso, šumělo pivo i limonáda. U většiny pamlsků byl navíc nápis: "Cena dobrovolná." Kdo by odolal. Na nedaleké louce se konal improvizovaný blešák a přidaly se i akce pro děti. Oživit takhle náš Central park na Jižňáku, to by bylo něco.
Po nikterak uspěchané jízdě domů jsem se svalila do křesla. Když jsem se tak ohlédla za dnem, přistihla jsem se zase u úsměvu. Byla jsem šťastná, že jsem ráno překonala únavu, nastupující nervy ze zkoušky, nepřející živly a nechápavý přístup okolí. Takhle příjemný zkouškový den jsem snad ještě nezažila. Teď jen doufám, že jsem test vyplnila dobře a nebudu si ho muset zopakovat. I když... zrovna učení antropologie se mi líbilo a dost možná tímto směrem namířím své budoucí studium.

Žádné komentáře:

Okomentovat