Tak nám skončil jeden experiment. Na odborné expertízy bude nutno ještě počkat, malý osobní pohled zpátky si však už dovolit můžu. Začalo to krásnou myšlenkou - co by tak zlepšilo životní a kulturní úroveň mého milovaného města a trochu nás přiblížilo k městům typu Paříže nebo Vídně. V obou těchto městech jsem byla jakožto turista a byla jsem naprosto unešená jednou věcí (teda, mimo jiné) - a to tím, že ačkoli jsou obě města doslova přecpaná auty, jsou zde také zóny, kde se dá v klidu procházet, kochat se památkami, dělat fotky (bez uskakování po výhružném klaksonu) a dokonce i vypustit své děti a nechat je se pořádně proběhnout. A to vše nikoli někde na periférii, ale hezky v historickém centru (v Paříži ještě v celá moderní část plná prosklených budov - La Defanse).
Když jsem přijela do Vídně, byl šok o dost větší. Vystoupila jsem v neděli dopoledne z vlaku, ubytovala se v hotelu a vyrazila na výlet - a ejhle - celá podstatná část centra byla zcela bez aut - jen občas projel historický vůz pro turisty. Všude bylo ticho, příjemně, nekonal se žádný festival nebo společenská akce. Prostě tu jen chyběla auta. Jen jsem nahlas politovala místní, že tu tak musí mít docela potíže s bydlením. Můj muž mě vyvedl z omylu - takhle vypadá centrum pouze o víkendu - hned v pondělí je to město jako každé jiné. Skoro mi spadla čelist - ono to takhle jde? A nikomu to nevadí? Ne, všichni vypadali v pohodě, na současný stav už byli dávno adaptovaní.
Paříž své problémy vyřešila dvěma způsoby - okolo řeky vyhradila jednu stranu pro pěší a druhou pro auta. V oné moderní čtvrti se doprava vedla zásadně pod zemí. Ani tuhle variantu jsem si v Praze nedokázala představit. Hlavně proto, že v obou městech se všichni přizpůsobili a nikdo se nesnažil zákazy obejít nebo na ně jinak vyzrát. U čecháčků věc skoro nemožná.
Uplynulo pár let a i v Praze se začaly ozývat hlasy, o vytvoření reprezentativní pěší zóny. Současný stav opravdu neodpovídal světovému proudu. K mé radosti padla volba na Smetanovo nábřeží. Jedná se o nádherný prostor, který přímo svádí k zastavení a kochání se výhledem. Začaly se vytvářet plány, možnosti, alternativy. Vyjednávání s politiky nebralo konce. Politická situace v zemi byla natolik nestabilní, že sliby jednoho radního skončily s jeho předčasným odchodem z politiky a další radní vydržel sotva pár měsíců... a tak pořád dokola a dokola. Až konečně se stalo téměř nemožné. Vytvořil se plán na vytvoření dočasné pěší zóny, která bude několik podzimních sobot - na zkušenou. Jenom vyhnat auta nestačilo, to se zdálo všem málo. Aby existoval nějaký "rozumný" důvod uzavírky, musel se vytvořit cosi jako festival. Když už tam nebudou auta, ať si aspoň někdo namastí kapsu. (No, pořadatel to nebyl.) Každý den měl mít své téma, svou náplň.
Právně a organizačně tedy bylo vše podchyceno a mohlo se začít jednat. Nábřeží bylo ohraničeno, na krajích stála policie, odpůrci i propagátoři si připravili letáky s argumenty. Hlasité střety obou táborů se ozvaly hned první sobotu. Veřejné diskuze byly trochu rozpačité zato veřejnost sama byla nadšená. Ze všeho nejvíc samozřejmě děti. Provizorní hřiště bylo neustále plné, u zábradlí se tísnilo hned několik budoucích námořníků. Tramvaje musely občas zazvonit, ke střetům však nedošlo. Můj muž se celé akce zúčastnil jako pořadatel, já a děti jsme to vzaly čistě návštěvnicky. Prozkoumaly jsme stánky, ochutnaly pití a jídlo, fotily lodě a šlapadla. Navzdory počasí jsme se dokonce všechny trochu spálily.
To vše nyní skončilo - takže co dál? Teď už je to v rukou politiků (chtělo by se napsat "odborníků", ale upřímně - kdo z nich je opravdu odborník v dopravní oblasti?). Příslib Prahy je, že v okamžiku otevření tunelu Blanka, se takovéto soboty stanou tradicí - možná dokonce celé víkendy. Hm.... hezké sliby, jen aby to nebyla jen hezká předvolební agitka. Já jsem však optimistka. Nechci se stěhovat za krásou do jiného města - chci, aby mé město bylo krásné. A nikdo to za nás neudělá, město je takové, jací jsou jeho obyvatelé.
Žádné komentáře:
Okomentovat