Už od dětství se každý z nás ocitl někdy ocitl doma v době, kdy tam být neměl. Většinou se jednalo o nemoc, občas nějaké to záškoláctví, v dospělosti doba dovolené. Pokaždé je to zvláštní pocit - jste doma, zpravidla o samotě, v televizi nic neběží, uklízet se vám nechce (v případě chození za školu se dokonce i trochu bojíte každého zazvonění u dvěří nebo telefonu).
Jako dítě jsem se nechovala zrovna ukázkově a občas se ze školy "ulila". Byl to zvláštní pocit. Víte, že děláte něco špatně, snažíte se chovat tiše a neupozornit na sebe sousedy. Černé svědomí zaviní, že vás to volno vlastně ani netěší, zpátky do školy se skoro až těšíte. Velice podobně jsem se cítila i při úplně první dovolené. Bylo to po dlouhém období náročných směn a já najednou zcela vypadla z pracovního procesu a vlastně se i bála, že se beze mne v kanceláři neobejdou (ach, jak naivní). Nadskakovala jsem při každém zazvonění telefonu a po týdnu se vrátila celá nervózní do práce. Opravdovou dovolenou jsem si vychutnala až na druhý pokus.
Léta plynula a já se najednou zase ocitla sama doma. Bylo to při prvním těhotenství. Ze začátku jsem ho špatně snášela a lékař mě dlouho přemlouval na podepsání žádosti o rizikové. Jenže to by znamenalo, že bych byla doslova zavřená doma - s pouze dvěma povolenýma vycházkama denně. A to v přesně určených časech. Jen si to představte - v parném létě nemůžete do bazénu, do kina ani na festival. Natož nějaká dovolená - a to se vám jen houpe žaludek, jinak jste zcela zdravá osoba. S díky jsem tedy odmítla. Nakonec jsem odešla z práce v normálním termínu - tj. cca měsíc před porodem. Seděla jsem doma, koukala do zdi a přemýšlela. Po týdnu byl byt uklizený jak klícka. Všechno pro dítě a k porodu bylo připraveno. Oblíbené filmy shlédnuty snad třikrát za sebou. A já měla neustále ten pocit, že bych měla být v práci a dělat něco pořádného - a ne se tady jen tak povalovat a čekat. Kdybych tak tušila, jaký frmol mě čeká. S malým dítětem se už člověk na víc než pár hodin nezastaví (a to jen když dítě spinká).
Když se vše ustálilo a nastal zase klid, podařilo se mi začít dálkově studovat vysokou školu. Do toho přišlo ještě druhé dítě. Najednou už nebyl na nějakou zahálku čas. Brzo ráno vstát, postarat se o děti, jedno vypravit do školky, s druhým jít nakoupit a rychle zase domů. Tam se věnovat dítěti, připravit si věci k učení a uvařit oběd. Po jídle dát dítě spinkat, celý byt vrátit do použitelného stavu a rychle sednout k učení. Mé druhé dítě je zlaté - hezky spinká od poledne do zhruba tří hodin. Takže mám spoustu času na učení, psaní referátů, překládání apod. Na přednášky chodím o víkendu, všechnu látku se tudíž musím doučit samostudiem. Nejpozději v půl čtvrté už ale musím holku probudit a rychle do školky vyzvednout tu starší. Tím učení končí. Starší dcerka je ve věku věčných otázek: "Mamí, proč to tak je? Mamí, co to je? Mamí, jak to funguje? Podívej mamí, to jsem nakreslila!" Pusa se jí zavře jen na pár minut během svačiny. Do toho se občas holky poperou o nějakou hračku a tak je tu pořád živo. Naštěstí obě odpadnou okolo sedmé a nejpozději v osm obě tvrdě spí. Na nějaké velké učení to už ale není. Byt se musí znovu poklidit, nádobí umýt a ani manžela není radno zanedbávat. Okolo desáté si obvykle sednu v klidu k počítači a dělám už jen lehčí věci.
Je to věčný kolotoč a já mám občas pocit, že se z toho zblázním. Těžko potom snáším, když mi někdo vyčte, že jsem vůbec dala starší dcerku do školky - "Vždyť jsi stejně doma s mladší. Jen zabíráš místo někomu, kdo chodí do práce." Není to fér vůči mojí snaze vystudovat a už vůbec to není fér vůči té mladší holčičce. Ta si přeci taky zaslouží, aby měla aspoň půl dne mámu jen sama pro sebe. Podobnou příležitost už nikdy mít nebude. Jakmile se vrátím do práce a ona začne chodit do školky, už celé své dětství bude mít sestru po boku. Přitom ta starší si užívala mé plné pozornosti celé dva roky. Školka jí taky ohromně prospívá a rychlostí blesku se učí malovat, zpívat, tancovat a hlavně se chovat v kolektivu. To jí prostě doma nezařídím.
Abych to ale nepsala jen z mého úhlu pohledu - i nestudující matky se doma jen tak neflákají. Většina z nich chodí s dítětem na různé kroužky nebo do mateřských center. Také se snaží rekvalifikovat nebo dokonce během rodičovské alespoň částečně pracují. Jen mizivé procento z nich si opravdu užívá dovolenou. Veřejnost se však staví ke všem stejně. Vidí jednu matku popíjející kafíčko v kavárně a v jejich očích tam sedí všechny. Přečtou si o zanedbávání péče a už vidí davy týraných dětí. Ale běda, když některá matka otevřeně přizná, že se vrátila z rodičovské dovolené do práce o něco dříve. Už je z ní krkavčí matka, která se o své dítě nestará a při první příležitosti ho vrazí do jeslí nebo školky. Ta, která naopak dá dítě až do školy a do té doby se o jeho vzdělání a potřeby obětavě stará, je zase označena za exentrika a aktivistku. Co teprve, když dítě nedá ani do té školy a učí ho doma. To už musí být v očích veřejnosti asi případ pro psychiatra.
Prosím tedy o porozumění s každou matkou - ať už se vrátí do práce dřív (a potýká se s názory typu: "To nevíš, že dítě potřebuje do tří let neustálou pozornost a blízkost své matky?"), nebo naopak s dítětem je po celou státem určenou dobu ("To ten stát pěkně ždímeš. Co by za to daly matky z jiných zemí."). Nezapomeňte, že i vaše matky musely touto dobou projít a stálo je to mnoho sil. Mějte je v úctě a čas od času jim věnujte trochu svého času - ony ten svůj dávaly vám s láskou.
Žádné komentáře:
Okomentovat