úterý 24. prosince 2013

Necháte se snadno vystresovat okolím?

Naše holka je šikovná, jedna věc je pro ní ale nepředstavitelná - nechce se naučit smrkat. Nevím proč, prostě to tak je. Každá rýma se tudíž změní v obrovský problém, zakončený ošklivě znějícím kašlem. Doktorka mě uklidnila, že i takhle kašlající může do školky a dostala jsem dlouhý seznam toho, čeho si mám všímat pro případ komplikací.
Při nachlazení jsem tedy několikrát denně kontrolovala teplotu, jazyk, krk zvenku i zevnitř, výraz očí a případnou skelnost, ospalky... časem už z toho byla poměrně rychlá rutina. Bylo to otravné, ale měla jsem jistotu, že dítě do školky posílám sice kašlající, ale víceméně zdravé.
Byla jsem klidná až do noci ze soboty na neděli. Zhruba v pět ráno mě probudilo nešťastné: "Mami, mě bolí ouško." Manžel zalapal po dechu (má osobní zkušenosti s pícháním uší při zánětu), já nic takového nezažila, tak jsem holce jen dala pusinku a poslala ji ještě spát. Kupodivu usnula a tvrdě spala až skoro do půl deváté. Když jsem se jí pak ptala, jestli ouško pořád bolí, ani si nevzpomněla, které to vlastně bylo. O něco klidnější jsem se tedy vypravila do školy (zrovna tu neděli jsme měli přednášky až do večera) a manžel holku bedlivě hlídal. Další noc už byla v klidu a já zadoufala, že to byl jen planý poplach.
Do nejtěžší zkoušky semestru chyběly už jen dva dny. Hlavou se mi honila historická data, události, politické směry a náboženská hnutí. Těsně před polednem jsem dala spát mladší dcerku, zapnula pračku na dvouhodinový režim a šla se ponořit do učebnic. Najednou telefonát ze školky. Dramatický hlas mi sdělil, že Fanynku bolí ouško a ať si pro ní ihned běžím. Byla jsem zmatená jak včela z jara a tak jsem jen popadla klíče a telefon a vyrazila. Ze zkušenosti vím, že jak Josífka jednou usne, spí nejméně dvě hodiny - spíše tři a půl. Navíc je zvyklá, že po vyspání si ještě sama hraje v postýlce a já do pokoje vejdu až těsně před půl čtvrtou. Školka je jen pět minut od bytu, s trochou štěstí si vůbec nevšimne, že jsem byla pryč.
Ve třídě mě Fanynka čekala už oblečená a se svačinou v ruce. Fňukavě ukazovala přesně na opačné ucho než v neděli. Na první pohled se jevila zdravá, u zánětu je však lepší okamžitá návštěva specialisty. Učitelky se navíc tvářily, jak kdyby měla holka každou chvílí padnout na zem a já sama jsem byla ještě pořád duchem kapku mimo (konkrétně někde mezi vznikem starořeckých polis a politickým systémem Athén). Popadla jsem tedy holku a vyrazila k domovu. Cestou jsme šly kolem ordinace dětské lékařky, napadlo mě tedy zeptat se jí na názor. Ta mě ihned poslala na ORL, které bylo jen o patro výše. Žádanku prý nepotřebuji, stačí když řeknu, že holka chodí zrovna k této dětské doktorce. Nakoukla jsem tedy do čekárny a zjistila, že je před námi jen pět lidí. Rozhodla jsem se tedy počkat. Zavolala jsem sousedce, která bydlí o patro výše a ta slíbila, že dá pozor na případný pláč (a v případě nouze mi okamžitě zavolá). Pak už jsem jen čekala. Fanny si vesele hrála v dětském koutku, snědla si svačinu a pořád na nás nedošla řada. Jak se tak nekonečně vlekly minuty, všimla jsem si upozornění o placení poplatku za návštěvu lékaře. Sakra... teprve v ten moment jsem si uvědomila, že s sebou mám opravdu jen telefon a klíče. Sestřička v recepci mě uklidnila, že platí jen dospělí pacienti a děti to mají zdarma. Nakonec jsme čekaly více jak hodinu. To už jsem byla notně vystresovaná, v rukou svírala telefon a skoro tloukla hlavou o zeď. Kdybych tušila, že pět lidí bude trvat tak dlouho, tak bych přišla až s oběma holkama. Těsně před vstupem do ordinace jsem zapředla rozhovor s další čekající. Bezelstně se mě zeptala "A máte s sebou aspoň doklady?" "Ehm, ne." "A co kartičku pojištěnce?" "Ehm... ani svojí, ani dcery." Došlo mi, že nás vlastně můžou po hodině čekání poslat domů bez vyšetření. Do ordinace jsem tedy vstupovala zpocená hrůzou. Doktorka si můj výraz vysvětlila asi strachem o dítě. Uklidňujícím hlasem se mě zeptala, jestli už jsme u nich někdy byly. Ne. Máte kartičku pojištěnce? Ne. Tak aspoň rodné číslo dítěte? Nepamatuji. Chvíli jsme na sebe koukaly. Pak jsem si uvědomila, že dětská doktorka je hned pod námi a určitě je ještě v ordinaci (nebo aspoň její sestřička). Dohodly jsme se tedy, že doktorka dítě vyšetří a její sestřička zavolá té dětské. Já jsem musela vypadat jako šílená matka... bez dokladů, blábolící cosi o druhém dítěti spícím doma o samotě, přítomné dítě vyděšené z nepříjemné procedury... Vyšetření naštěstí ukázalo, že uši jsou jen mírně zarudlé a budou stačit kapičky. Na rozloučenou je alespoň Fanny rozesmála novým tričkem (na kterém byl žralok s chobotničkou v puse).
Vyzvedla jsem si recept a rychle zamířila k domovu. Cestou jsem zavolala sousedce a ta mě ujistila, že v bytě bylo ticho. Po příchodu ještě běžela pračka a tak jsem opatrně otevřela dveře do dětského pokoje. Josífka ležela v postýlce, mírně chrápala a jen škubla nohou při zaslechnutí nenadálého šramotu. Spala ale dál. Zase jsem tiše zavřela a vrátila se k starší holce. Josífka se nakonec probudila až skoro ve čtyři - vyspinkaná do růžova a rozesmátá. Jen ji udivilo, že je sestřička už doma a nemusíme pro ní do školky. Vzala jsem obě holky na nákup a cestou jsme se konečně stavily v lékárně pro ty kapky. Doma jsem je hned nakapala a Fanynce se to rozhodně nelíbilo. Už ráno ale jásala, že jí ani jedno ouško nebolí.
Hluboko v noci jsem přemýšlela, proč byl dnešek takový zmatený. Jak to, že mě nenapadlo vzít si peněženku s doklady? Proč jsem nešla k doktorce až po vyspinkání mladší holky? Ordinační hodiny přece byly až do večera a já to věděla. Jak to, že jsem nebyla schopná složit jedinou rozumnou větu při rozhovoru s doktorkou? Došlo mi, že to byl souhrn špatných faktorů - blízkost extrémně těžké zkoušky, nenadálé vytržení od učebnic, naléhavý tón učitelek ve školce a obecný strach ze zánětů a píchání oušek. Prostě jsem se nechala strhnout okolím a parádně se vystresovala nad víceméně banální situací. Děje se to i ostatním, nebo jsem bílá vrána? Už se vám někdy stalo, že vám události tak nějak proklouzly mezi prsty a vy na ně měly jen minimální vliv?