Ke své lásce k různým spanilým jízdám jsem se již před nedávnem vyznala i zde na blogu. Ráda si je užívám v pozici diváka i účinkujícího – zvlášť, když se mám čím pochlubit. Proto jsem se skoro nemohla dočkat letošní Velké jarní cyklojízdy Prahou. Mé obvyklé elektrokolo bylo již několik měsíců u kamaráda na speciálním servisu – přislíbil upgrade na extracycle – aneb na nákladní rodinné kolo. Přislíbil, že do jízdy to určitě stihne.
Jaké tedy bylo mé zděšení, když mi najednou přišla pozvánka na přijímačky na vysokou a ejhle – konaly se stejný den. Cyklojízda začínala ve tři hodiny odpoledne a přijímačky ve čtvrt na dvě. Navíc se kamarád ozval, že je mu líto, ale kolo včas nebude. Jízdu bez pomoci elektriky jsem nejela už léta. Začala jsem se tedy připravovat na to, že se přijedu podívat až na dojezdové místo a to kombinací metro + zrenovovaný Sobík (Sobi 20).
Den před přijímačkami jsem si ještě udělala speciální playlist do mp3 přehrávače (zkoušky se skládaly z překladu odborného textu z cizího jazyka do češtiny + pár doplňujících otázek). Našla jsem tedy hned několik giga písniček v ukázkové angličtině a celou noc je pečlivě přehrávala do aparátu. Na poslední chvíli jsme ještě přemluvili babičku k hlídání dětí a mohla jsem s klidným srdcem usnout.
Dopoledne bylo hektické a já se několikrát vracela pro zapomenuté věci. Stejně jsem si potom až v půli cesty uvědomila, že přehrávač zůstal ležet v nabíječce. Manžel slíbil, že ho vezme s sebou a já si ho potom vezmu až na cestu domů. Místo motivačních písniček jsem se tudíž oddávala tiché meditaci. Takřka s úsměvem jsem vystoupila na Vyšehradě a chtěla někam uvázat svého Sobíka. Ajajaj... už jste to někdy zkoušeli? Stanice Vyšehrad je nejen těžce bariérová, ale také zcela postrádá jakékoli stojany. Dokonce tu chybí i obvyklé (leč nelegální) možnosti – lampy, reklamní poutače apod. Nakonec jsem to vzdala, kolo vynesla jedny schody nahoru a tam ho zamkla k zábradlí. Pro jistotu jsem odebrala zadní košík (případný zloděj by s ním neměl žádnou práci) a šla se pokusit se dostat na vysokou školu. Můj nákladní košík a cyklistická bunda sice budila trochu pozornosti, nikdo se ale na nic neptal. Díky velkému zájmu o školu a obvyklým organizačním potížím, začala zkouška až ve dvě hodiny. Na překlad jsme měli tři hodiny a ze zkušenosti vím, že je to doba adekvátní. Peloton ale vyrážel už ve tři! Spočítala jsem si, že když skončím chvíli po třetí, mohla bych je ještě chytit na Václaváku. To by ale znamenalo překládat ultra rychle a přitom psát extra čitelně. Text byl těžký a nezáživný, zakousla jsem se do něj ale jak buldog a vše odevzdala přesně v 15:30. Zapnula jsem telefon a tam sms: „Právě jsme vyjeli.“ To byla dobrá zpráva – stále mám ještě šanci je pod koněm chytit.
Měla jsem pravdu. Sotva jsem kolo vynesla z metra, už jsem viděla přijíždět policejní doprovod. Postavila jsem se ke kraji vozovky a začala natáčet na kameru. Po pár minutách se objevil manžel a já sedla na kolo. Plynule jsem se zapojila do pelotonu a konečně jsem mohla vypnout mozek a jen se tak kochat. Jízda byla uvolněná. Lidé se usmívali, kdesi hrála muzika, diváci mávali a povzbuzovali. I se svým prastarým kolem jsem bez problémů stačila tempu a jen kočičí hlavy mi mírně znecitlivěly ruce. Cestou jsem zaregistrovala hned několik potencionálních králů Majálesu – v nádherných kostýmech – vždy barevně sladění s družinou. Má fakulta se kupodivu nepřipojila. K vidění byla i družina taťky Šmouly, který se tužil na dvojkole (teda... spíš s ním bojoval, ale nakonec ho zvládl – na rozdíl od Šmoulinky, která se nechala vézt od jiného šmouly). V davu bylo i několik masek, koloběžek, speciálních kol a jeden malý klučina odvážně jel na odrážedle. Počasí původně slibovalo déšť – ve výsledku jsme však byli spíše spálení od pražícího sluníčka.
Těsně před koncem jízdy se od nás odpojil Vráťa, který spěchal do Stromovky připravit stánek. Přišel tak o pohled na snad jedinou negativní příhodu jízdy – na jednom z mostů vznikla skrumáž a z toho následná kolize dítěte a tatínka. Dítěti se nic nestalo, zato tatínek vypadal „na odpis“. Nějaká dobrá duše ho odvedla na chodník, kde se posadil k zábradlí. Od pohledu to vypadalo, že to odnesl hlavně obličej. Dítě bylo naštěstí v pořádku a další škody jsem neviděla. Snad se to tedy obešlo bez tragických následků – ostatně – zůstalo u nich dostatek lidí na pomoc a vše nasvědčovalo tomu, že je o ně dobře postaráno. Trochu mi to ale zkazilo zbytek jízdy, jakožto rodič jsem musela pořád na ně myslet, a v duchu jsem si představovala, co všechno se mohlo stát.
Přesto jsme plynule dojeli až k cíli cesty. Hned na začátku Stromovky se však situace začala komplikovat. Po chvilce jsme totiž míjeli připravené stojany na kola, která byla přímo evidentně určená pro peloton. Jízda jela dál. Jen pár jednotlivců sesedlo. O kus dál jsme zase projížděli nějakou akcí pro děti (stánky s odrážedly, komentátor, balonky, atrakce). I tady pár lidí zůstalo a hlavní část jízdy pokračovala dál. Konečně to vypadalo, že jsme dojeli do cíle. Louka byla plná lidí na kolech, organizátor cosi hlásil do mikrofonu. Jen manžela a jeho stánek jsem nikde neviděla. Telefon mi položil a tak jsem začala klábosit s ostatními a čekala, co se bude dít. Obvyklé zvedání kol jsem si odpustila. Ruku jsem měla namoženou už z přijímaček a necítila jsem se na velké fyzické výkony.
Organizační zmatek se brzy vyjasnil – zmiňovaný stánek byl u vjezdu do Stromovky, kam jsme se měli všichni vrátit. V ten moment se spustil dlouho očekávaný déšť, navíc mě už tlačil čas – vyzvedla jsem si tedy jen přehrávač a rychle vyrazila směr metro Holešovice. Na kole jsem tudy snad ještě nejela. Až mě udivilo, jak to bylo snadné. Posílena cyklojízdou jsem si snesla kolo ze schodů, jako by to bylo pírko. I jsem vystoupila o stanici dřív, než jsem zvyklá – jen proto, abych se mohla ještě chvíli projet. Domů jsem přijela přesně k večeři (není nad to, když hlídá ochotná babička). Vráťa přijel domů až k půlnoci – metrem a ve veselé a společensky unavené náladě. Povídali jsme si až do dalšího dne a oba zhodnotili jízdu jako velice vydařenou. Druhý den jsem zjistila, že nohy mě kupodivu vůbec nebolí (čekala jsem nejhorší – na kole s třemi převody nejezdím moc často), zato pravá ruka se skoro odmítala pohnout.
Zpětně jsem docela ráda, že mé obvyklé kolo ještě nebylo ze servisu zpátky. Jela bych sice s motorem, zato v metru bych měla velké potíže. I Sobík mi dal na schodech zabrat, co bych si asi tak počala s dvojnásobně těžkým (a také delším) kolem? To bych si musela dát rychlou jízdu po svých už na zkoušky a potom z Holešovic až na Opatov. Takže se omlouvám za smutné smajlíky posílané kamarádovi – zpoždění v dodávce je mu prominuto... ehm... to ale neznamená, že své kolo nepostrádám a na dovolenou už ho opravdu (ale opravdu) chci mít u sebe! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat