Před
několika měsíci se kamarád nabídl, že za menší obnos dodá
mému kolu nový rozměr. A to doslova. Z mého malého měšťáčka
se stane kolo nákladní. Nosič prý zvládne až padesát kilo a je
na něm možnost vozit jak náklad, tak hned dvě děti najednou.
Trochu jsem váhala, ale pak si řekla: „Proč ne?“ Ráda razím
nové trendy a takhle divokou kombinaci určitě v Praze nikdo jiný
nemá. Není nad to, být unikát. Slovo tedy dalo slovo a já
svěřila svého miláčka do cizích rukou. Přeměna trvala dlouho,
stála však zato.
|
Tady ještě nebylo vše hotovo |
Předělané
kolo jsem si převzala těsně před začátkem prázdnin. Zkušební
provoz bohužel skončil fiaskem a mě se podařilo zcela spálit
nějaké dráty od elektrické baterie. Zmínila jsem se už, že je
mé kolo nejen ¾ měšťák, ale ještě ke všemu na elektriku? To
vše jeho předělání na nákladní extracycle kapku komplikovalo.
Závada se naštěstí podařila opravit ještě před začátkem
letní dovolené. Pouhý den před odjezdem mi Vráťa přivezl kolo
z opravy. Tak trochu se tedy opakoval scénář z mé první
projížďky na něm. I tehdy, před lety, jsme si totiž kolo
vyzvedávali až den před odjezdem a ještě v den odjezdu řešili
zapomenuté klíčky od baterie a narychlo jeli do obchodu. Tentokrát
nic nechybělo – nýbrž přebývalo! Při pakování kola (v
sobotu cca v půl sedmé ráno – těsně před odjezdem na vlak)
jsem najednou napočítala tři baterie – a já mám přitom
stabilně jen dvě. Nějak se nám podařilo při servisu jednu
baterii „ukrást“. Neměli jsme ani tušení, která je ta
nepravá. Nebyl čas s tím něco dělat. Namátkově jsme tudíž
dvě vybrali a pakovalo se dál.
Nakládání
bagáže na kola jsem nechala na Vráťovi. Sama jsem se starala o
děti a další nezbytnosti. Vráťa se snažil a před panelákem už
na mě čekal plně naložený extracycle. Vráťa si připojil vozík
a vyrazil. Já chytla kolo, odkopla stojánek a chtěla nasednout.
Zadek kola však sebou smýkl a zcela mě strhl k zemi. Vráťa si
tak nějak neuvědomil, že nasedám z druhé strany než on – a
levá strana kola byla o dost těžší. Ani po narovnání kola a
nasednutí jsem však nebyla schopna jet rovně. Všechno mě táhlo
nalevo. Po takřka nabourání do (stojící) dodávky, Vráťa
uznal, že tohle je na mě moc a nejtěžší taška šla k němu do
vozíku a já dostala lehčí variantu. To už jakžtakž šlo a jelo
se k vlaku. Celkem nás čekalo v Praze cca 15 km.
Jelo
se mi opravdu špatně. Kolo bylo nevyvážené - asi nejlépe to
vystihovalo přirovnání k akvárku. Měla jsem pocit, jakoby se na
mém zadním nosiči nacházelo místo kufru obrovské skleněné
akvárium. Při každém zatočení se v něm voda přelévala ze
strany na stranu a brala mi řízení z rukou. Zcela jsem zavrhla
cyklostezky a trvala na cestě po silnici. Zdolání obrubníku bylo
z oblasti sci-fi. Stejně tak prudké brždění, rozjíždění nebo
ostré zatáčky. Míjející auta asi pochopila mou nejistotu a
objížděla mě v přeuctivé vzdálenosti. Některá si raději
zajela zcela do protisměru. Musela jsem vypadat opravdu zvláštně.
Na nádraží jsme dojeli s předstihem, zpocená jsem ale byla až
až. S velikou radostí jsem kolo nechala stát a začala ládovat
děti a zavazadla do kupé. Výskyt dvou nákladních vozů způsobil
nemalé zmatky a ty vedly k tomu, že jsme Hlavní nádraží
opouštěli sice už ve správném kupé, ale bez oné nejtěžší
tašky. Mé vřelé díky patří ochotné paní průvodčí, která
zalarmovala oddělení Ztrát a nálezů (a jejich lidé pak našli
tašku a uschovali ji) a mé kamarádce Ireně, která ji k večeru
vyzvedla a předala mé mámě. Naštěstí v tašce bylo hlavně
jídlo do vlaku, nějaké pití a pár důležitých knih a časopisů.
|
Trocha místa tam ještě zbyla |
Další
etapa cesty na dovolenou začala na nádraží ve Veselém nad
Lužnicí. Trochu jsme přeskupili náklad, jinak utáhli popruhy a
ejhle. Jízda začala být nejen pohodová, ale dokonce i příjemná.
Prudké manévry byly stále tabu, přesto jsem se cítila
podivuhodně lehce. Zvládla jsem jízdu po asfaltu i lesem, po
štěrku i přes kořeny. V cílovém Chlumu u Třeboně jsme byli
raz dva a i baterie u kola ukazovala dostatek šťávy. Byla jsem
nadšená jak malé dítě. Navíc jsem si cestou začala užívat
nezvyklé pozornosti okolí. Zaslechla jsem spoustu obdivných
komentářů, nadšeného hvízdání a pár lidí přišlo o
přestávce i na pokec a výzvědy. Každý chtěl vědět o mém
kolu první a poslední. Cítila jsem se, jak kdybych přijela ve
Ferrari. Dmula jsem se pýchou a přeochotně jsem ukazovala na
všechny vychytávky a doslova se chlubila. Kolo dostalo jméno
Frankie (dle ženské varianty jména Frankenstein) a nebylo hrdější
cyklistky v celých Jižních Čechách.
|
Jupíí :) |
Nastal
čas výletů. Během týdne jsme podnikali kratší i delší trasy.
Místo nákladu jsem za sebou vozila starší dcerku. Za moje sedlo
jsme přidělali další řídítka, pod zadeček si dala polštář,
na hlavu přilbu a mohlo se jet. Její maximum bylo cca sedm
kilometrů. Pak už jí z nerovného terénu bolely ruce a chtěla
zpátky do vozíku. Přesto znovu a znovu žadonila o jízdu za
mámou. Hecovala mě k lepším výkonům, popisovala mi okolí,
bavila se s tátou.
|
Tohle je moje místo! |
V jednom případě jsem si za kolo dokonce
přidala i vozík. Pravda – následky nebyly zrovna dobré.
Konstrukci kola se to moc nelíbilo a chvilku po odpojení vozíku se
ozvalo divné křupnutí a uvolnil se malý plíšek ve středu kola.
Naštěstí ho stačilo jen vrátit do správné polohy a znovu
zafixovat. Ještěže mám šikovného manžela, sama bych byla v
koncích. Další nepříjemnosti se už nekonaly a já si mohla
naplno užívat dovolené. Byl to zvláštní pocit, už dříve bylo
mé kolo zvláštní. Teď to bylo ale o dost výraznější. Lidé
si mě fotili, děti i dospělí na sebe pokřikovali: „Podívej na
to! Tý bláho, co to je? Koukni na to kolo!!!!“ Nebudu nic
předstírat – bylo to příjemné. Každé dítě se chtělo v
koutku duše svézt, každý dospělý si to chtěl vyzkoušet řídit.
A tenhle malý zázrak byl jen můj! Jo, je to hezký pocit. Na to by
si člověk dokázal rychle zvyknout. Bez těžkého nákladu se
navíc kolo nádherně ovládalo a zapovězené mi zůstaly jen
prudké zatáčky. Vše ostatní se dalo zvládnout s elegancí a
grácií. Už nikdy to nebude kolo pro nějaké rychlé závody, to
ale nebylo ani přetím. Je to vytrvalostní běžec, který zvládne
ve svém tempu téměř jakékoliv překážky. Do brašen se vejde
vše nezbytné a ještě pár blbinek navíc. Nečekaný nákup bude
vždy kam dát. Nějaké to místečko pro koloběžku nebo odrážedlo
pro holky se vždycky najde. A že byly u cesty borůvky? No a?
Rychle s nima do nějaké nádoby nebo láhve a jede se dál. V
případě nouze se na nádraží či v metru vejdu do výtahu, ve
vlaku mě berou jako normální kolo a do naší „garáže“ v
bytě se taky ještě vměsná. A náhradní baterie má dokonce
svojí vlastní kapsičku. Co víc si jezdec může přát? Snad jen
pohodlnější povrchy na stezkách a širší zatáčky – ostré
manévry opravdu nejsou nic pro mě a mojí Frankie. Jen já pak
ještě dlouho měla v hlavě písničku od své oblíbené kapely Ty
syčáci:
https://www.youtube.com/watch?v=_jwvu_XVxdY
Žádné komentáře:
Okomentovat