úterý 16. září 2014

Nejmenší Velká podzimní cyklojízda

V neděli ráno nás probudila mlha, mírný déšť a silný pláč. Starší dcerka si stěžovala na bolest bříška. Já sama jsem zasténala hned po postavení - můj včera naražený kotník se pořádně ozval. V předsíni na nás smutně koukal dětský vozík s píchlou duší u kola. Prostě ideální podmínky pro Velkou podzimní cyklojízdu. Pomalu jsme se tudíž začali připravovat na variantu, že já a Fanny zůstaneme doma a na jízdu pojede jen Vráťa s mladší dcerkou v sedačce.
Cyklisté se scházeli trošku neochotně

Během dopoledne se naštěstí podařilo opravit vozík, bolest bříška ustoupila (viníkem byla spíše psychika) a můj kotník se trochu umoudřil. Počasí taky začalo vypadat o fous líp a tak jsme nakonec vyrazili všichni. Jen jsem pro jistotu opět vytáhla přilbu na kolo. Představa mokrých dlažebních kostek a tramvajových kolejí mě moc netěšila. Déšť nás dohnal zhruba v polovině cesty. Bylo pozdě na návrat, museli jsme jet dál. Na start cyklojízdy jsme dorazili o hodinu dřív. Josífka cestou spokojeně usnula, Vráťa se vrhnul na organizaci a já jsem zaparkovala kolo a spolu s Fanynkou jsme vyrazily na nákupy. Zpátky jsme se vrátily až těsně před odjezdem. Mezitím přestalo pršet a trochu přibylo lidí na náměstí. Z nedaleké cukrárny (a asi i pekárny) přišla obsluha a přinesla vynikající rohlíky a bagetky a dokonce i točenou zmrzlinu. Josífka sáhla po rohlíku, Fanny pokukovala po zmrzlině. Sympatický pán se nabídl, že si může zmrzlinu natočit sama. Za chvíli se vrátila a mě málem spadla brada - místo malého kornoutku si nesla pořádný kornout a ještě posypaný nějakým sypáním. Prý si to takhle natočila sama a taky sama ozdobila. Vše je prý zdarma - jsou to fandové cyklojízd a takhle nám chtějí pomoci.
Šťastná Fanny

Pak už se jen počkalo na formální začátek, Josífka se přesunula do tepla a sucha vozíku a Fanny trvala na tom, že pojede na kole se mnou. Zrovna nepršelo a tak jsem nebyla proti. Dostala nepromokavou bundu, přilbu, nohy jsem jí zapnula do tašek po stranách kola a ještě ji zajistila páskem přes boky. I kdyby se tedy pustila řidítek, z kola by spadnout neměla. Trasa totiž měla nějakých 14 km a její dosavadní rekord byl 7 km. Jen mě mrzelo, že obvykle Velkou jízdu jede několik tisíc cyklistů... ošklivé počasí většinu z nich odradilo a tak nás vyráželo jen několik set (já tipovala okolo tisíce cyklistů, dle Vráti to bylo sotva pět set). Naposledy jsme tedy zamávali fanouškům a pomalu vyrazili.
Po rozpačitém začátku se jízda krásně rozjela. Opět chyběli zastupitelé obchodníků (jen prodejce koloběžek byl hodně viditelný), bylo málo politiků, k mé velké radosti chyběla většina "frajírků" - tj. těch, kteří během jízdy blbnou, mají s sebou motající se psy a vůbec jízdu spíš kazí než vylepšují. Tentokrát jsem si taky nevšimla žádného skateboardisty a ani specialitka nebyla. Počasí však rozhodně nevadilo delegaci Dánů. Asi se cítili jako doma. Jejich veselé barvy a neobvyklý bakefiet jsou milou stálicí jízd. Trochu změnou byl přístup policie k tramvajím - dříve se pouštěly, tentokrát je raději zastavili - asi kvůli malému objemu jízdy - přišlo jim jednodušší je na pět minut zdržet, než trhat peloton. Jedinou výjimkou tak byly sanitky - ty se prostě pouštějí vždy.
Celou dobu jsem se držela vedle Vráti a nějak jsme se dopracovali na konec pelotonu. Celou dobu totiž před námi jela rodina s malými dětmi - hned ze začátku jedno z dětí spadlo na kolejích a to se pak odrazilo na rychlosti a odhodlání k jízdě. Policejní auto hned za zadkem mě trochu znervózňovalo, hlavně proto, že občas bez varování spustilo na pár vteřin houkačku. Až po jízdě se mi Vráťa svěřil, že se Fanny pouštěla řídítek a pořádně si protahovala ruce - policejní řidič se možná bál, že spadne a chtěl mě tak varovat. Veškeré pouštění Fanny naštěstí přešlo hned jak jsme najeli na kočičí hlavy. To jsem ostatně i já kontrolovala, že se pevně drží.
Při průjezdu Václavským náměstím na mě varovně blikla kontrolka proudu a ejhle - byla jsem bez elektřiny. Podařilo se mi rychle přeřadit, ale i tak jsem cítila, že zbytek jízdy takhle prostě nedojedu. Kousek před I.P.Pavlova jsem tudíž ukázala, že odbočuji, zavolala jsem na Vráťu, že budu měnit baterie a zastavila jsem u chodníku. Rychle jsem sundala Fanny z kola a postavila ji na chodník. Baterii jsem vyměnila tak rychle jak to jen šlo. Nervozita samozřejmě udělala své - vůbec mi nešlo nasadit baterii do kolejniček. Fanny začala fňukat, že nám všichni ujeli a že už je nedoženeme. Já jsem sice věděla, kde je cíl a zhruba i trasu, jista jsem si ale nebyla. Konečně bylo vše hotovo a já mohla posadit Fanny zpátky za sebe. Mezitím už byl peloton dávno pryč a mě za zadkem jezdila auta jak šílená... ehm... ona to vlastně byla magistrála, že? Co jsem však mohla dělat? Zařadila jsem se do pruhu a vyrazila jsem.
Většina aut se chovala rozumně, jen občas mě míjelo nějaké těsně u nohy a ještě si zatroubilo. Co čekalo? Že to zalomím na chodník? Jiná alternativa v těch místech prostě není. V polovině cesty mezi Dopravním podnikem a Nuselským mostem už čekal Vráťa. V těch místech je už i nájezd na chodník a po pár metrech i cyklostezka. Prohodili jsme tedy jen pár slov a rychle vjeli na stezku. Ždímala jsem baterii, až motor skučel jak raněná kočka. Už jsem ztrácela naději, když jsme konečně v dáli před sebou uviděli majáčky policejních aut. Fanny byla nadšená, takhle rychle máma ještě nejela. Když jsme se konečně znovu připojili k jízdě, cítila jsem se jako opravdový vítěz. Docela by mě zajímalo, co si mysleli policajti v autě. Netušili, proč jsem se najednou odpojila a na první pohled není vidět, že je kolo elektrické. Muselo být tudíž docela překvápko, že jsem se najednou zase vynořila vedle nich.
Josífka byla ve svém živlu

To už naštěstí jízda pomalu končila - blížil se k nám park na Pankráci a náš cíl. Všichni byli rádi, že jsem to zvládla a já s úlevou zaparkovala kolo a odvázala holku. I Josí vystřelila z vozíku a začala běhat po parku. Od někoho dostaly balonky a mohly řádit jak černá ruka. Černá obloha slibovala další déšť. Se smutkem v srdci jsem tudíž po improvizované večeři svolala rodinu a (za nesouhlasného kňourání Josífky, která si oblíbila hrající kapelu) jsme vyrazili zpátky k domovu. Fanny škemrala, že chce jet zase se mnou, já ale byla na konci svých sil a nevěřila jsem kapacitě druhé baterie. Bez milosti byla tudíž vykázána do vozíku - což bylo dobře, protože už za pár minut se spustil pořádný liják. Domů jsme přijeli pořádně mokří. Zvlášť já - opět jsem jela trochu jinou trasou než Vráťa s dalším cyklistou a nějak jsem si vysloužila pořádnou spršku z louže. Jsem jenom lehce paranoidní, ale tady jsem si jistá, že to bylo schválně. Slyšela jsem pomalu jedoucí auto, které najednou prudce zrychlilo, projelo rychle obrovskou louží hned vedle mne, načež opět zpomalilo, otočilo se a vrátilo se. Lekla jsem se, že si chce ještě promluvit, ale tentokrát mě už jen minulo a někam odjelo.
Doma jsme si všichni dali horký čaj s medem, holky se vykoupaly a vyčistily si zoubky a šly rovnou do pelíšků. My jsme si ještě sedli a trochu relaxovali. Velkou podzimní cyklojízdu jsme pochválili za atmosféru a oba zalitovali malého počtu účastníků. Snad to bude na jaře lepší a takhle ošklivé počasí nás už nepotká.
Večeře v parku

První Pražské cyklozvonění v kompletní sestavě

Tak máme za sebou opravdu nabitý víkend. V sobotu se konalo Pražské cyklozvonění a v neděli Velká podzimní cyklojízda. Počasí bylo mizerné už týden dopředu. Pořád jen poprchávání, občas dokonce mlha. Přesto jsem se na obě akce těšila a rozhodla se, že si je nenechám ničím a nikým zkazit.
Sobota začala drsně - budíček v 6:30, rychle dojet na nákup (odporoučela se stará žehlička a v obchodě byla sleva na pár kousků), nachystat děti a sebe a šup šup na sraz u metra. Rozhodla jsem se ignorovat dress code akce a místo erárního oranžového trička jsem se oblékla celá do kombinace černé a bílé - miluji proužky. O tričko se stejně porvaly holky, tak aspoň měly radost. Na místě srazu nás uvítal DJ, který zrovna pouštěl naši nejmilejší písničku (What does the fox say) a spousta louží a bahna. Ověřila jsem si, že je ještě dvacet minut do výjezdu kolony a rychle jsem otočila kolo a sprintovala zpátky domů pro holinky pro holky. Stihla jsem to s velkou časovou rezervou. Josí se pak nadšeně vrhla do nejbližší louže a Fanynka se odvážila až k moderátorovi a dokonce mu řekla i pár slov do mikrofonu. Pak už rychle holky usadit do vozíku a jelo se. Jízda to byla pomalá a místy pomáhala i policie. Celou cestu nás doprovázelo několik policistů na kole a u každé křižovatky hlídkovalo několik příslušníků a pomáhalo s dopravou.
Jen u jedné křižovatky nikdo nestál. Trochu mě to udivilo a ani jsem si nevšimla, že už na přejezdu padla červená a mají jet auta. Nastal zmatek - oranžový had cyklistů se dál valil přes přejezd, auta nervózně túrovala motory a ozval se i klakson. Přijíždějící cyklisté se naštěstí brzo začali uvědoměle zastavovat před křižovatkou, přesto hrozilo, že někdo netrpělivý vjede do zmatkující kolony. Já sama jsem byla ještě na silnici a snažila se rychle dostat na druhou stranu (na návrat zpátky nebylo ani pomyšlení - za mnou byli další cyklisté a mé kolo je příliš neohrabané a těžké na nějaké prudké manévry - cesta byla z kopce, na zastavení bych potřebovala všech tří brzd a otočka by zabrala déle, než dojezd na stezku). Vráťa s vozíkem jel kousek ode mne a instinkt mu velel, že se musí pokusit "zašpuntovat" sporné místo - aspoň než projedou opozdilci na vozovce. Rychle se proto přesunul k okraji kolony, chtěl se postavit na vedlejší přechod pro chodce. Neuvědomil si však, že má za sebou vozík s dětmi a před sebou ostrůvek s vysokým obrubníkem. Výsledek si domyslíte - s hrůzou jsem koutkem oka uviděla, kterak se vozík prudce zhoupl, naklonil, padl na bok na zem a doklouzal až k lampě uprostřed přechodu. To už jsem byla sama na druhé straně. S výkřikem jsem tudíž seskočila z kola, to zajistila stojánkem a vrhla se zpátky. V té panice jsem ho samozřejmě zajistila málo a tak kolo plynule spadlo na projíždějící tandemové kolo, přitom mě praštilo do kotníku a urazilo se zadní červené světlo. Vráťa se mezitím postaral o vozík a už po přechodu přešel na naší stranu stezky. Ve vozíku plakala Fanny, která se příšerně lekla a lehce se klepla z boku do hlavy. Josífka koukala a ani nedutala. Naštěstí se Fanny brzo oklepala a já dostatečně vynadávala na Vráťu (málem schytal i pohlavek - ještěže je moc vysoký a já prcek) a jelo se dál.
Zbytek jízdy už byl opravdu příjemný a pohodový. Občas se zastavilo na louce nebo hřišti (aby opozdilci mohli dohnat čelo kolony) a děti se tak mohly proběhnout. Jeden z doprovázejících policistů si mě zamyšleně prohlížel. Asi pořád přemýšlel, odkud mne zná. Já se na něho usmívala, moc dobře jsem totiž věděla, že právě on mi před půl rokem našel ztracenou Josífku a pak na kole projížděl parkem a hledal tu pravou maminku. Po chvilce jsem mu řekla kdo jsem a i s Vráťou jsme mu ještě jednou poděkovali. Byl rád, že se holce dobře daří a neopomněl dodat, že si ji máme hlídat.
To už se k nám přidalo i několik dalších kolon a já najednou zjistila, že už nejsem jediné nákladní kolo v davu. Navzájem jsme si pochválili kola a v příjemném rozhovoru dojeli skoro až do cíle.
Dojezdové místo byl rybník a jeho okolí na Praze 13. Tam už na nás čekalo občerstvení, stánky se soutěžemi, různé atrakce a zábava. Fanny se hned vrhla na plnění úkolů a už se těšila na nějakou výhru. Ještě netušila, co je to tombola a tak si myslela, že vyhraje opravdu každý. Mile mě překvapila při třídění odpadu, znalostech chování v provozu (u stánku Besipu) nebo při poznávání zvířat dle kůže a parohů. Zato u stánku s první pomocí absolutně pohořela - razítko dostala jen díky laskavosti zkoušejícího.
Fanny plní úkoly

Konečně byla kartička plná a do tomboly jen chvilka. Zbývající čas jsem s holkou protančila u krásné muziky - jen jsem nepostřehla název kapely. U losování byla holka napjatá a netrpělivě svírala lísteček s číslem. Jenže nic - měla smůlu - o jedno jediné číslo. Pořád tomu nemohla uvěřit a nechápala to. Domů jela zklamaná a jen příslib čokolády jí uchránil od pláče. Ještě v noci se pak vzbudila a přišla se zeptat, jestli náhodou třeba nic nedostala proto, že nic nevěděla u toho stánku první pomoci. Cesta domů byla velice krásná. Jeli jsme opět ve skupince - už ale rychlejším tempem a bez policejní asistence. V sobotní podvečer bylo všude téměř pusto, na silnici ani na stezce skoro ani živáčka. Sundala jsem přilbu (kvůli mlze a mokrém povrchu cest jsem ji měla celou cyklojízdu), rozpustila jsem vlasy, nechala ujet hlavní skupinku a pomalejším tempem jsem jela za nimi. Kochala jsem se krajinou, občas zamávala na chodce (pár mi jich chválilo kolo) a jen si tak byla. Poslední úsek cesty jsem jela úplně sama - pánové si chtěli den ještě prodloužit. Později toho Vráťa trochu litoval, v onom prodlouženém úseku se mu podařilo píchnout kolo u vozíku.
Mohla si i vyzkoušet jinou verzi nákladního kola

Doma jsme pak uložili holky a zrekapitulovali den. Letos to bylo poprvé, co jsme jeli Cyklozvonění komplet - až do této doby jsem jela vždy jen já - Vráťa měl povinnosti jinde. Účast byla veliká, chybělo nám tam ale hodně našich kamarádů a známých. Postrádala jsem takřka všechny zástupce obchodů, bylo méně politiků. Patrně je odradilo ošklivé počasí a brzká startovní hodina. Měli jsme však za to, že většinu z nich uvidíme na Velké podzimní cyklojízdě v neděli. O tom ale až v dalším článku.
Jediný přítomný stánek s potřebami pro cyklisty