sobota 7. února 2015

Když si sci-fi podá ruku s anime (aneb Pragoffest + Advik Zima 2015)

Vždy jednou za rok vyrážíme s manželem na nedaleký anime festival. Jednou ročně nám ale přijde málo, proto jsme byli nadšení, když lednový Pragoffest ohlásil jako jednu z hostujících linií právě Advik. Rychle jsem prověřila svůj šatník a pro jistotu jsem objednala několik nových modelů šatů. Už v létě jsem se rozhodla, že na příští festival už budu pravá (i když poněkud přestárlá) lolita.
Štěstí mi přálo a podařilo se mi naplánovat si na každý festivalový den jiný komplet a jiný účes. Dokonce jsem do jedněch šatů musela zhubnout skoro deset centimetrů v pase. Přímo na akci jsem sehnala i nová kočičí ouška a nádhernou červenou buřinku. Dokonce i Vráťa se pokusil o minimalistický cosplay Kočkobusu. Právem sklidil i obdiv několika návštěvníků (a i od jedné přednášející).
Den první byl čtvrtek. Začínalo se pozvolna – ještě dopoledne byly ve škole děti, odpoledne proběhl úklid a příprava prostor a teprve po šesté večer se začalo pouštět do budovy. Nasadila jsem romantický look – bílá barva, nenápadný vzor na kimonovém vršku, květiny ve vlasech. Rozhodli jsme se první nakouknout na uvítací přednášku v Advik sekci. Přednášející byli v povznesené náladě, lehce se improvizovalo. Co taky povídat hodinu o plánovaných přednáškách. Celou dobu jsem přemýšlela, proč má jeden z nich u pasu pověšenou celou baterii provazů a lan. Vše se vysvětlilo cca po půl hodině. Když už opravdu nebylo o čem mluvit, přistoupilo se k jeho oblíbeného koníčku – japonské verzi bondage. Kupodivu se dobrovolnice našla ihned. Svazování jsme sledovali se zájmem, když to však vypadalo, že dojde na další dobrovolníky, utekli jsme ze sálu. Prošli jsme zbytek budovy a nakonec zapadli do čajovny. Dali jsme si výborný čaj, odpočinuli si a vyrazili zpátky domů, druhý den nás toho čekalo o dost víc. Cestou domů jsme procházeli okolo stánku s plakáty. A prodávající slečna nás odchytla, že prý pro nás má konečně plakát, co jsme chtěli v létě. Vráťa byl nadšený – takhle má vypadat ideální prodejce.
Lolita v čajovně

Den druhý začal brzo ráno. Tentokrát jsem šla ve svém nejoblíbenějším lolitím oblečku alá námořnická slečna. Program jsme si vytiskli a pečlivě zaškrtali. V některých časech jsme měli hned několik přednášek najednou, čekalo nás velké vyjednávání. Jako první jsme si dali přednášku o tom, kterak psát fantasy ve středověkých reáliích. Bylo to poučné a vtipné zároveň. Člověk měl hned chuť sednout a začít psát vlastní povídku. Následovala vtipná přednáška o seriálu Jistě, pane ministře/premiére. Jediným vyrušením jsem byla já, protože mi neustále zvonil telefon. Den předtím jsem reklamovala pračku a zrovna v tento moment se ozval opravář a chtěl si domluvit termín. Když mi pak volal dokonce i telemarketing, rezignovaně jsem aparát vypnula. Rychle jsme se přesunuli na Asijské horory. Oba jsme si nějak mysleli, že se bude jednat o anime a ono to bylo o filmech. Přednáška byla vynikající, přednášející svůj obor rozhodně znal/a. Jen strašně mátl/a zjevem. Ještě několik hodin poté jsme tipovali, jestli je to kluk nebo holka. Došlo i na měření ohryzku a nenápadnému koukání na kalhoty. Záhada se vyřešila až o několik přednášek později – když se dotyčná převlékla do jiného kostýmu a ejhle – byla to holka... ale pořád o sobě mluvila v mužském rodě. Ale zpátky k hororům. Nešlo jen o popis filmů. Došlo i na ukázky, mírné (i velké) spoilerování a spoustu informací okolo. Od poloviny přednášky jsem se při ukázkách koukala na zem a jen si říkala, že v noci teda rozhodně neusnu. Pro uklidnění jsme si zašli na gulášek a do třídy se vrátili až na cosplay. Přednášející byl trochu nezkušený, zato dával dobré praktické rady. Následovaly nejlepší scény ze seriálu Červený trpaslík. A rychle zpátky na homosexualitu v populární kultuře. Dozvěděla jsem se, že jsem nejen shipperka, ale také queer reader. Já prostě ty páry vidím všude. Aspoň mám život veselejší. Následovalo Korejské jídlo a pak ještě rychle Asijská strašidla (já jsem prostě nepoučitelná). To už jsme měli hlad a zabrousili jsme do bufetu. Smažák se ukázal jako špatná volba – ležel v žaludku ještě celou noc a trpce jsem ho litovala. To už přišli i kamarádi a jen koukali – oba byli totiž cony nedotčení a byli na něm poprvé. Po dlouhém váhání jsme je nakonec vzali na přednášku o slavných útěcích z vězení. Ta také stála za to, spousta faktů a zajímavostí. Pak už jsme zase zamířili domů, byli jsme unavení jak koťata. Doma jsme si museli pustit pořádnou komedii (Galaxy Quest), abych vůbec byla schopná usnout. Těch hororů a strašidel bylo opravdu až moc.
Dvě unavený koťata míří domů

Třetí den jsme kapku zaspali. První přednáškou se pro nás tudíž stala až polední ukázka divadelní rvačky. Byl to workshop, brýle šly tudíž dolů a museli jsme se zapojit. Dlouho jsem se schovávala za foťák a nechala se prát jen Vráťu. Nebylo mi to ale moc platné, na část jsem se musela také zapojit. Byla to sranda a všichni si to opravdu užili. Rozhodně to byla dobrá rozcvička. Pak rychle na přednášku o korejské módě a následně další cosplay. Pak jsem si dupla a skoro dotáhla Vráťu na přednášku o eugenice. Příjemně jsem si osvěžila své znalosti o Star treku – Khanově hněvu. Po zkušenostech se strašlivým smažákem jsme se poté rozhodli pojíst v nedaleké restauraci. Budili jsme jen mírné pozdvižení. Tento den jsem vytáhla nádherně romantické lolití šaty a k nim červenou buřinku s kočičími oušky. Cítila jsem se jako pravá lolita a když na mě uznale kývl velký lolicon z Advik sekce, vznášela jsem se doslova na obláčku štěstí. Po návratu jsme si znovu dali přednášku o cosplay (pokaždé to bylo z jiného úhlu pohledu a v jiném stylu). Pak nastalo velké dilema. Vráťa chtěl na přednášku o web komiksech, já chtěla do Advik sekce (sice jsem netušila, co tam má být – byly změny v programu – web komiksy mě ale nelákaly). Nakonec jsme se rozhodli se rozdělit. Vráťa zůstal a já odešla. S mírným zpožděním jsem vstoupila na přednášku Co mě naučilo anime. Bylo zhasnuto, běželo nějaké AMV, přednášející nikde a volné místo bylo jen na kraji první řady. Opatrně jsem se tam zasunula. Po chvilce jsem z řečí pochopila, že přednášející si jen skočil pro něco k pití a přednáška teprve začne. A opravdu – do dveří právě vcházel onen lolicon (vysvětlení: milovník lolitek). Musel projít okolo mne a samozřejmě si mě ihned všiml. Úplně ztuhl a hned chtěl, abych si stoupla. Nesměle jsem pípla, že svazovat nechci. To ho rozesmálo a doslova donutil svého kamaráda, aby nás spolu vyfotil. Byla jsem červená jak rak a jen jsem si říkala, s kým si mě plete. Začal mě totiž titulovat „velevážený čestný host“. Na mou počet dokonce ihned pustil jednu svou oblíbenou scénu z fyziku popírajícího anime. Podezírám ho, že jen potřeboval rozhýbat show (což se mu povedlo), ale i tak mi to lichotilo. Možná pomohlo i to, že mé věrné garde Vráťa tu zrovna nebyl přítomen. Zbytek přednášky taky stál za to a hodina utekla strašně rychle. Ještě rozvrkočená jsem se vrátila ke svému muži. Nudil se stále na přednášce o komiksech. Prý jsem o nic nepřišla, prezentace nebyla dobře připravená. Ve třídě jsme rovnou zůstali na přednášku o chystaných filmech na motivy komiksů. Ta už byla dobrá, dokonce jsem vytáhla tužku a papír a začala si psát poznámky. Pak jsme se rozhodli rozšířit si obzory o opravdu šílené britské seriály. Kdo si myslel, že Červený trpaslík je ulítlý, nechť si najde třeba takový Mighty Boosh. Všem vřele doporučuji. Jednu z hlavních rolí tam hraje oblíbený představil emo postavy z IT Crowd. A opravdu to roztáčí. Na dobrou noc jsem Vráťu přesvědčila, že půjdeme na přednášku o yaoi. Jenže ouha. Opět nastala změna v programu a místo ní začala přednáška o loliconech. Doslova jsem brečela smíchy. Domů se nám vůbec nechtělo a přišli jsme chvilku před půlnocí.
Vráťa dostává do těla

Poslední den nás toho už moc nečekalo. Vytáhla jsem svůj poslední připravený lolita komplet a šli jsme. Poslechli jsme si silně improvizovanou přednášku o šílenostech japonských otaku – přednášející záhadným způsobem přišel o podklady (ať žijí technické problémy) a od poloviny jel „z patra“. Naštěstí situaci zachránil i pouštěním opravdu šílených japonských soutěží. Kdysi jsme je také sledovali – dokud běžel v televizi speciální kanál na anime. Následující přednáška o Indii bohužel odpadla a tak jsme bloudili areálem a hledali něco zajímavého. Program sliboval nějaká fan videa. Nevšimla jsem si, že se bude jednat pouze o fan seriálu Supernatural. Videa byla opravdu povedená, seriál je evidentně hororově laděn, přesto jsem se i nasmála. Být kreslený, tak už jsem věrný fanoušek (trochu mi připomínal mé oblíbené Yami no Matsuei). Zhruba v polovině jsme však už měli všech těch démonů dost a uchýlili se do bezpečí čajovny. Po vypití výborné čokolády jsme se opět pokorně vrátili do „naší“ domovské Advik sekce. Stihli jsme ještě konec soutěže o poznání melodií ze seriálů. Ke své hanbě jsem poznala jen jednu znělku a zbytek jsem buď vůbec nepoznávala, nebo nedokázala správně přiřadit. Pak už zbývalo jen ukončil linii a jít (tentokrát už definitivně) domů. Ještě pár památečních fotek v parku a další con byl za námi.
Pápá


Co říci závěrem? Snad jen to, že dát dohromady sci-fi, fantasy, hry, asijskou kulturu, poníky a anime byl vynikající nápad. Téměř neustále se něco dělo. Byli jsme natolik ponořeni do přednášek, že jsme prošvihli i mou oblíbenou tombolu. Prostě jsme neměli čas si odběhnout koupit lístky – vzpomněla jsem si na ní až při odchodu. Trošku nám chyběly taneční hodiny a galavečer. Tělocvična však byla celá věnována hrám a tak nebylo kde plesat. Bylo také o dost horší jídlo – a zcela chyběly pokrmy nějak svázané s duchem festivalu (třeba sushi, nudle nebo rýže). Vzhledem k počasí se také moc nedalo posedět venku a pozorovat frmol různých masek. Rozhodně jsme ale získali spoustu tipů na zajímavé filmy, seriály, komiksy a anime. Načerpali jsme inspiraci pro naše vlastní cosplay pokusy a moje lolití oblečky. Báječně jsme se pobavili a odpočinuli. A to se rozhodně počítá. Už teď se nemůžu dočkat léta, kdy bude samostatný Advik festival. A tajně doufám, že se dočkáme i opětovného spojení Adviku a Pragoffestu příští zimu. Tentokrát už budeme připraveni na všechno!