Velká jarní cyklojízda/cyklochůze Blankou 2015

Nejsem zrovna příznivcem pelotonů a vůbec jízdy ve velké skupině kol, dvakrát do roka však dělám výjimku. Je to jarní a podzimní cyklojízda. Po zkušenostech z minulých ročníků trvám na doprovodu svého muže a pokud možno i nějakých kamarádů. Při jízdě si totiž ráda povídám (výhoda elektrokola) a navíc jsem lehce konfliktní typ a jeden „dialog“ s policií mi bohatě stačil.

Letos na mě Vráťa spiklenecky pomrkával, že jarní jízda bude stát za to... a ať se nechám překvapit. Nakonec to nevydržel a pár dní před jízdou z něj vypadlo, že trasa povede skrz tunel Blanka! Dostala jsem svolení na nalákání pár svých kamarádů a mohla jsem začít spřádat plány. Dokonce se mi splnil tajný sen a včas dorazil nádherný nový cosplay služky ze seriálu Black butler (pro neznalé – japonský animovaný seriál). Baterie od kola jsem dala nabíjet už dva dny dopředu (sice jim stačí jen čtyři hodiny, ale jistota je jistota). Taky se mezi řečí zmínil o tom, že budou mít k dispozici cca sto reprobedýnek a že prý stačí mít bluetooth a playlist. No, mám sice přehrávač, leč modrý zub nemá... nadhodila jsem možnost propojení kabelem – kupodivu to šlo a tak jsem si hned jednu bedýnku zamluvila. Takřka neřešitelným problémem se ukázalo, že potřebuji svých cca 190 hodin muziky zredukovat na 2,5. Trvalo mi to den a půl a stejně jsem se dostala na hodnotu 3,9. To už mi manžel sliboval, že je k dispozici i jedna extra velká bedna a bude prý má. Naneštěstí (naštěstí?) se ji nepodařilo rozchodit a já se musela spokojit s obyčejnou.

Den před cyklojízdou mě také nemile překvapila mladší dcera, která začala pokašlávat. Raději jsem zalarmovala babičku a na jízdu vyrazila jen se starší dcerkou. Koneckonců, cyklojízda měla končit až okolo deváté večer – a to je i na tu pětiletou dost pozdě... natož pro tu tříletou. Žádné další potíže už nenastaly a mohlo se vyrazit na místo srazu.

V hloubi duše jsem introvert (ač to moc lidí netuší) a tak jsem se červenala až na patách, když jsem vyzvedávala Fanynku ve školce už převlečená ve viktoriánské módě. K dokonalosti mi chyběl jen bílý čepeček (ten se mi ale podařilo pár dní předtím poničit a tak čeká na „opravu“). Učitelky chvíli koukaly perplex, zato děti se na mě sesypaly. Tolik chvály jsem už dlouho neslyšela. Fanny se dmula pýchou a nevěděla, jestli se má dřív chlubit mým kolem, svýma novýma rukavičkama, nebo mým oblečením. O tom, že jede na výlet do Blanky už věděli ve školce všichni. Po nezbytném zdržení jsme obě sedly na kolo a rychle vyrazily směrem na metro. Na Hájích je naštěstí prostroný výtah a tak jsme byly na Hlavním nádraží v cuku letu. Tam už čekal Vráťa a ochotně mi mé nákladní kolo vyvezl po eskalátorech nahoru. V kanceláři Auto*Matu jsme si vyzvedli poslední drobnosti, ošetřili Fanynčino školkové poranění (které si stihla udělat chvíli před odjezdem) a jeli jsme rychle na Jiřího z Poděbrad. Tam už bylo náměstí skoro plné a za půl hodiny se mělo vyrážet.

Mé oblečení a kolo budily zaslouženou pozornost a já nevěděla, komu pózovat dřív. Buď jsem vysvětlovala historii kola, nebo význam slova cosplay. Do toho přišlo hned několik kamarádů a já měla hned veselejší náladu. Pár jich samozřejmě také nedorazilo, co se dá dělat. Asi jsem vypadala nějak moc důležitě – lidi se mě totiž chodili ptát na trasu jízdy, organizační věci a tiskové zprávy. Lehce mi to lichotilo a tak trošku i děsilo. Po půl hodině už byla Fanny otravná jak zimnice a jízda pořád ne a ne jet. Konečně se ozval hlas moderátora a po nezbytných informacích (které stejně většina ihned zapomněla a vesele ignorovala) se dav dal do pohybu. Jako první zcela ignorovali pokyn k tomu, že cyklisté nesmí na trávník... a pak hned i další několikrát opakovanou poučku, že zapovězeny jsou i chodníky... nejradši bych ty hluchoty mlátila po hlavách. A to jsem ještě netušila, že tunel zafunguje jako nějaké magické kouzlo a zapomenou i na veškeré pokyny o bezpečné jízdě v něm. Ach jo...

Naše skupinka byla skoro na konci pelotonu. Trpělivě jsme tedy čekali další takřka půl hodinu, než jsme se dostali na silnici. Zapnula jsem bedýnku a přehrávač a ujala se své role místního DJ. Těšila jsem se také, že konečně nasednu na kolo a pojede se. A ejhle, procházka pokračovala. Kdesi před námi se udělal špunt a nakonec jsme pěšky došli až k magistrále. To, že jsem na kolo nasedla, dvakrát šlápla a sesedla ani nepočítám jako jízdu. Nové boty se celkem osvědčily, jen na povrchu silnice lehce klouzaly. Fanny se navíc vůbec nelíbilo, že se nejede a ze svého místa na mě pořád křičela, že tohle není koloběžka nebo kočárek, ale kolo... tak ať nasednu a jedu!!! Nějak nedokázala pochopit, že není kam. Had lidí byl kompaktní a nebezpečný. A lidské nervy jen hrály. Zvlášť na křižovatce už to bylo skoro až o rvačku, přítomní špuntaři mají můj obdiv. Úsek na magistrále měla ohlídat policie a dle mého osobního názoru se na to prostě vykašlali. Nenechali pro cyklisty ani jeden volný pruh a tak se skoro sedm tisíc lidí smýkalo okolo stojících i jedoucích aut. Napružení řidiči také nebyli zrovna ochotní a vůbec jim nevadilo, že v pelotonu jsou i malé děti a že je jejich troubení a předjíždění děsí a (jako většina normálních dětí) na to reagovaly panikou a pláčem. Řvát na desetiletého prcka věty typu: „To je nehoráznost! Takový blázny by měly zavřít!“ mi přijde mírně scestné a nedospělé (a to ještě milosrdně vypouštím sprostá slova). Já jsem se negativním reakcím kupodivu docela vyhnula – díky svému neobvyklému oblečení. Několikrát se stalo, že naštvaný řidič se otočil mým směrem, zasekl se, řekl něco ve smyslu: „Tééda, co to má na sobě??“ a většinou se dokonce i usmál! Tak aspoň trošku jsem jim zvedla náladu. Na konci magistrály se konečně silnice kapku uvolnila a mohlo se jet. Rychle jsme tedy vyrazili přes Husákovo ticho na most a přes něj na druhou stranu řeky do Chotkových sadů. Tam se kolona opět zastavila a pěšky jsme došli až k ústí Blanky.

To už byla pěkná tma a holka začínala být unavená. Už dávno měla po večerce. Naštěstí jsem s sebou měla dost jídla a pití a jelikož jsem kolo vedla, bylo docela bezpečné se cestou k tunelu najíst. U ústí tunelu na nás ještě stihl jeden z hlídajících dělníků zavolat, že za 300 metrů je sanitka a ať si dáme pozor. Sedla jsem tedy na kolo a vyrazila.

Prvním dojmem bylo to, že se citelně ochladilo. Dalším byla náhlá ztráta orientace. Myslela jsem, že jedu ještě stále po rovině a až zavolání zezadu od Fanny: „Mami, brzdi!“ mě probudilo. Vždyť já to svištím prudce z kopce! A to ještě ke všemu na dost kluzkém povrchu! Asfalt uvnitř tunelu má totiž odlišné složení než obyčejná silnice. Začala jsem tedy opatrně brzdit a po zbytek jízdy jsem si už dávala pořádný pozor. Bohužel jsem byla jedna z mála. Většina lidí se začala chovat jak blázni a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. A i přes veškerou opatrnost jsem si nakonec z tunelu odnesla modřinu na koleni. To když u výjezdu z tunelu přede mne nečekaně přejel můj vlastní manžel a zastavil. On zastavil na místě, já až o jeho zadní kolo. A mé koleno se kleplo o můj vlastní rám. To bylo naštěstí jediný tmavý flek na této jízdě. Ještě jsme se projeli po Trojském mostě a u metra Nádraží Holešovice jsem rázně zavelela k zastavení. Fanny už chtěla rychle domů a já neměla ani trochu náladu na afterparty. Nechala jsem si tedy svést kolo po eskalátorech dolů a do cíle dojel Vráťa už bez nás.

Já mezitím v metru trpělivě vysvětlovala ostatním cestujícím, proč je tam najednou tolik kol. Někteří věděli, že nějací cyklisté měli v plánu projet tunel a tak se ptali na dojmy. Ostatní trochu brmlali, ale s trochou tolerance a spolupráce všech stran se dalo dojet až na Háje. Zvláště starším ročníkům jsme buď uvolňovali místa k sedačkám, nebo nabízeli svá kola místo držících tyčí. Stačilo pár úsměvů a hned bylo i v narvaném vagonu krásně. Pobavilo i hlášení řidiče metra, kterého vyvedlo z míry to, že cyklisté nastupovali do vagonu bez řádu. Všechny však zmátl tím, že ohlásil, že k nastupování jsou určeny pouze každé čtvrté dveře – skoro až bylo vidět, jak každý najednou počítá a tipuje, jestli nastupuje správně. Přitom stačilo říct, že se tím myslí každé poslední dveře soupravy. Vtipné bylo i to, že špatně nastoupila i policejní hlídka. I mistr tesař se utne.

V konečné stanici jsem vystoupila vrcholně unavená, ale spokojená. Teda až do momentu, kdy jsem došla k výtahu. Polovinu cesty zatarasila cedule „Výtah mimo provoz“. Co teď? Fanny má panický strach z jezdících schodů. Zároveň také vím, že mé kolo je pro mě moc těžké a zrovna tyto schody jsou extra dlouhé. Po Fanynčině takřka herecké etudě na téma „Sama na schody nevstoupím“ jsem kolo postavila na nástupišti ke zdi, chytla holku za ruku a na schody nastoupila s ní. To ale začala fňukat, že mi někdo ukradne moje kolo. Zhruba v polovině eskalátorů nás naštěstí míjel cyklista jedoucí dolů a už z dálky na mě volající, že prý mě pozoruje už delší dobu a běží mi pomoct s kolem. Spadl mi kámen ze srdce a s velikou radostí jsem jeho nabídku přijala. Nahoře nás čekaly ještě další cyklistky, které patřily k onomu pánovi. Řekly mi, že prý jeli všichni kus cyklojízdy v mé blízkosti a líbil se jim můj playlist a tak mi moc rádi pomohou. Je hezké mít fanoušky. Byla jsem jim moc vděčná – dalo se říct, že mě tou pomocí zachránili. Jak jsem se ještě otočila po nefunkčním výtahu tak mě zarazilo, že nahoře žádná cedule o jeho rozbití nebyla. Výtah také normálně svítil a vypadal zcela v pořádku. Vrtá mi to hlavou doteď a docela podezřívám zřízence metra, že tam dole schválně umístili tu ceduli, aby navracejícím se cyklistům „zavařili“. Když je to baví, co já s tím.

To už naštěstí jen zbývalo posadit holku zpátky na kolo, znovu zapnout všechna světla a rychle domů. Silnice i stezka v parku byly příjemně prázdné a tak už chvilku po desáté holka spala v pelíšku. Jen se mě cestou domů vyptávala, kdy pojedeme zase tunelem Blanka – že by ráda vzala s sebou kamarádku ze školky. A jestli se prý příště bude vybírat vstupný? To mi přijde jako dobrý nápad :)

Celkově jízdu hodnotím kladně. Počasí nám přálo, trasa byla vhodná i pro pěší túru a muzika byl výborný nápad. Bála jsem se, že si budeme navzájem s hudbou konkurovat, stovka bedýnek se však rozprostřela po celém pelotonu a jen výjimečně se dostala do hudebního konfliktu. Do tunelu se jako řidič nikdy nepodívám, o to cennější to byl zážitek. Jen si myslím, že tohle už Auto*Mat nikdy nepřekoná. Žádné další takhle velké lákadlo už v Praze není. Na příští jízdu už tedy podle mne zamíří opět maximálně tři tisíce lidí – a to už ukočírovat jde. Uvidíme se tedy na podzim. A ať to jede!  

For Bikes 2015

Nastal jarní (takřka) čas a já se začala těšit na nový ročník Letňanského veletrhu For Bikes. Těšila jsem se, jaké nové modely zase uvidím a v duchu sestavovala seznam věcí, které je třeba koupit. Ještě jsme snad ani jednou neodcházeli s prázdnou. Také starší dcerka byla natěšená – od léta už velice dobře jezdí a chtěla si vyzkoušet dětskou dráhu.

Cestu na veletrh jsme pojali jako závod. Manžel vyrazil na kole a já s Fanynkou jsme to vzaly metrem. Už od stanice Letňany lemovaly cestu růžově natřená kola. Vtipně dělaly reklamu Rekolu. Mimochodem – závod vyhrál Vráťa – a to takřka o půl hodinu. V areálu jsme odložili vše nepotřebné do šatny a vnořili se do davu návštěvníků.

Vtipná reklama

Hned první věc, co nás upoutala, byl až neobvykle častý výskyt elektrokol a hlavně fatbiků – aneb kol s extrémně širokými koly. Jsou prý vhodná na sníh a náledí (některá měla v sobě i speciální hřeby). No... proč ne... jen kdyby letos v zimě také napadl nějaký sníh. Zatím mi to spíš přijde jako příliš drahá sranda. Vrcholem tohoto vrtochu byla fatbiková tříkolka. Ta snad byla i těžší než já. Zato elektrokola jsem obhlížela s velkým zalíbením. Sama mám doma dva modely a jako pravá žena neodolám a srovnávám a v duchu si představuji, že mám všechny vystavované krasavce doma. Letos byla většina vystavovaných elektrokol horského typu... tak ta si můžou nechat. Upřímně to nechápu – pokud je někdo takový sportovec, že jezdí v terénu, tak na co mu je motor? Přijde mi to jen jako zbytečná machrovina. Zato u měšťáků jsem všemi prsty pro. Našla jsem i elektrickou koloběžku minimalistického stylu. Otázkou sám pro sebe byl jakýsi hybrid mezi mopedem a odrážedlem pro dospělé. Aspoň, že to bylo skládací a elegantní. A drahé. Třeba to bude nová managerská móda.

Klasikou veletrhu byla kola bezmotorová. Závodní, městská, cruisery, výstřednosti. Novinkou mezi vystavovateli byla značka Tokyobike. Předvedli pánskou i dámskou verzi městského kola a já jen tiše slintala. Zvlášť krásný ocelový košíček si získal mé srdce. Leč soutěžit se dalo jen o láhev na pití – a ta mne tolik nenadchla. Na dlouhou dobu jsme se zasekli u stánku Citybikes. Od loňska se jejich nabídka rozrostla o elektrickou verzi Kolouše (aneb kola sestaveného na míru) a já byla nadšená jejich zacílením na detail. I ta nejmenší věc byla excelentní. Jen kdyby to kolo bylo o fous levnější. Zapovídali jsme se i u konkurenčního Agogsu. Ten sice neměl žádný nový typ kola, přidal však doplňkový sortiment. Takřka kavárensky příjemnou atmosféru měl i stánek Cyklospecialit. Těmto pánům vděčím za svůj stylový košík a nepřehlédnutelný zvonek. Nenápadně jsem se je snažila přesvědčit, aby spojili své síly s mou oblíbenou návrhářkou z Dublinu – Georigií – a rozšířili tak svůj sortiment i o nádherné cyklistické kabátky, chrániče bot při dešti a povlaků na košíky. Kdo ví, třeba myšlenka padla na úrodnou půdu. Velice krátkou návštěvu jsme věnovali i nejznámnějšímu (a nejhlasitějšímu) podporovateli koloběžek a skládaček u nás – Láďovi Bláhovi z Velorama. Umí také předělat kolo na nákladní – kupodivu to však příliš neinzeruje.

Nová ryba do stojatého rybníčku

Testovací dráha pro dospělé byla tentokrát pojata velkoryse. Jen trochu znesnadňovala pohyb mezi stánky a lehce odřízla halu s testovací dráhou pro horáky. Tolik očekávaná dětská dráha se tentokrát nekonala. Byla tam jedna – ale ta byla nad schopnosti naší dcery. Byla to spíše dráha pro dětské horáky. Ještěže hned vedle byla dráha pro šlapací autíčka. Byla sice placená, ale stála za to. Projela se nejen dcera, ale i já. Šlapací autíčka jsem vždycky milovala. Krátkou projížďku dokonce dovolovala i značka Electra – k mé smůle se Fanny projet nechtěla a já se sama styděla.

Bylo těžké dostat odsud Fanny

Nemohli jsme samozřejmě ani minout stánky s nabídkou různých krajů, cyklistických organizací a přidružených profesí. Oproti loňsku mě potěšil stánek magistrátu (nejen kvůli krásnému vystavenému kolu). Rozšířila se jejich nabídka letáků a map. Krásnou novou publikaci měl na stánku i Státní fond dopravní infrastruktury. Moje fotky jsou již sice (jakožto zastaralé) pryč, náhrada je však opět vlasatá jak kometa – a to potěší.

Takřka profesionální úsměvy

Ke konci jsme se konečně dostali i k tomu nakupování. Už loni jsme pokukovali po systému upoutání dětského kola za dospělé. Klasickou tažnou tyč jsme nechtěli. Raději jsme si tedy připlatili za typ Follow me od firmy 2 + 2. Veletržní sleva byla potěšující. I tak nás to ale finančně tak vyčerpalo, že na zbytek doplňkové sortimentu už jsme jen lačně koukali. Potěšilo mě, že sportovní dres se stává o něco více elegantní (alespoň ženská verze). Objevily se speciální sukénky a dokonce i bolerka. Výrobci se tentokrát rozhodně nebáli barev a tak bylo vše vyvedeno v jasný a zářivých barvách. Dokonce i pití mělo většinou jasně růžovou barvu a takřka svítilo do dálky. V přilbách kralovaly odvážné vzory a barvy, sport ustoupil trochu do pozadí. Některé byly dokonce i skládací. Zvětšily se zvonky, zmenšily zámky a zařízení na zamykání kola. Přibylo zvukových hlásičů pohybu (vyžaduje to trochu více zručnosti při odemykání zámku, ale případného zloděje to dokáže docela dobře odradit). Nadšená jsem byla z neobvyklé myšlenky na cyklistické světlo – místo bodového světla vepředu a na zadku kola, bylo světlo upevněno po celém obvodu předního i zadního kola. Napájení bylo uprostřed každého kola a dalo se jednoduše vyndat a nabít. Jen ta cena byla strašlivá. Za pár let se možná přiblíží reálné poptávkové ceně. K mé velké radosti tentokrát zcela chyběl nepatřičný prodej. Žádné plastové krabice nebo stánky s dvd filmy.

Letošní cyklistická sportovní móda

Celkově hodnotím letošní ročník jako vydařený. Návštěvnost mi přišla slušná, vystavovatelé dobře zásobení a příjemně naladění. Soutěže a atrakce tak akorát. Jen parkování se jim tentokrát příliš nepovedlo. Měla jsem co dělat, abych našla stojany na kola a pak jsem byla velice zklamaná, když místo něčeho solidního se na místě šklebily lehounké kovové ploty – odhodlaný zloděj by neměl potíž odvézt kolo i s tímto „stojanem“. Asi jsem nebyla sama s tímto názorem – kola byla přivázána všude možně okolo. „Stojanům“ důvěřovalo jen absolutní minimum lidí. I tak jsem však odcházela vrcholně spokojená a nemohu se dočkat dalšího ročníku.

Propracovaná elegance

A co má být tohle? A pro koho?

Třeba ještě nasněží

Obdivuji světlou budoucnost