Velká jarní cyklojízda/cyklochůze Blankou 2015

Nejsem zrovna příznivcem pelotonů a vůbec jízdy ve velké skupině kol, dvakrát do roka však dělám výjimku. Je to jarní a podzimní cyklojízda. Po zkušenostech z minulých ročníků trvám na doprovodu svého muže a pokud možno i nějakých kamarádů. Při jízdě si totiž ráda povídám (výhoda elektrokola) a navíc jsem lehce konfliktní typ a jeden „dialog“ s policií mi bohatě stačil.

Letos na mě Vráťa spiklenecky pomrkával, že jarní jízda bude stát za to... a ať se nechám překvapit. Nakonec to nevydržel a pár dní před jízdou z něj vypadlo, že trasa povede skrz tunel Blanka! Dostala jsem svolení na nalákání pár svých kamarádů a mohla jsem začít spřádat plány. Dokonce se mi splnil tajný sen a včas dorazil nádherný nový cosplay služky ze seriálu Black butler (pro neznalé – japonský animovaný seriál). Baterie od kola jsem dala nabíjet už dva dny dopředu (sice jim stačí jen čtyři hodiny, ale jistota je jistota). Taky se mezi řečí zmínil o tom, že budou mít k dispozici cca sto reprobedýnek a že prý stačí mít bluetooth a playlist. No, mám sice přehrávač, leč modrý zub nemá... nadhodila jsem možnost propojení kabelem – kupodivu to šlo a tak jsem si hned jednu bedýnku zamluvila. Takřka neřešitelným problémem se ukázalo, že potřebuji svých cca 190 hodin muziky zredukovat na 2,5. Trvalo mi to den a půl a stejně jsem se dostala na hodnotu 3,9. To už mi manžel sliboval, že je k dispozici i jedna extra velká bedna a bude prý má. Naneštěstí (naštěstí?) se ji nepodařilo rozchodit a já se musela spokojit s obyčejnou.

Den před cyklojízdou mě také nemile překvapila mladší dcera, která začala pokašlávat. Raději jsem zalarmovala babičku a na jízdu vyrazila jen se starší dcerkou. Koneckonců, cyklojízda měla končit až okolo deváté večer – a to je i na tu pětiletou dost pozdě... natož pro tu tříletou. Žádné další potíže už nenastaly a mohlo se vyrazit na místo srazu.

V hloubi duše jsem introvert (ač to moc lidí netuší) a tak jsem se červenala až na patách, když jsem vyzvedávala Fanynku ve školce už převlečená ve viktoriánské módě. K dokonalosti mi chyběl jen bílý čepeček (ten se mi ale podařilo pár dní předtím poničit a tak čeká na „opravu“). Učitelky chvíli koukaly perplex, zato děti se na mě sesypaly. Tolik chvály jsem už dlouho neslyšela. Fanny se dmula pýchou a nevěděla, jestli se má dřív chlubit mým kolem, svýma novýma rukavičkama, nebo mým oblečením. O tom, že jede na výlet do Blanky už věděli ve školce všichni. Po nezbytném zdržení jsme obě sedly na kolo a rychle vyrazily směrem na metro. Na Hájích je naštěstí prostroný výtah a tak jsme byly na Hlavním nádraží v cuku letu. Tam už čekal Vráťa a ochotně mi mé nákladní kolo vyvezl po eskalátorech nahoru. V kanceláři Auto*Matu jsme si vyzvedli poslední drobnosti, ošetřili Fanynčino školkové poranění (které si stihla udělat chvíli před odjezdem) a jeli jsme rychle na Jiřího z Poděbrad. Tam už bylo náměstí skoro plné a za půl hodiny se mělo vyrážet.

Mé oblečení a kolo budily zaslouženou pozornost a já nevěděla, komu pózovat dřív. Buď jsem vysvětlovala historii kola, nebo význam slova cosplay. Do toho přišlo hned několik kamarádů a já měla hned veselejší náladu. Pár jich samozřejmě také nedorazilo, co se dá dělat. Asi jsem vypadala nějak moc důležitě – lidi se mě totiž chodili ptát na trasu jízdy, organizační věci a tiskové zprávy. Lehce mi to lichotilo a tak trošku i děsilo. Po půl hodině už byla Fanny otravná jak zimnice a jízda pořád ne a ne jet. Konečně se ozval hlas moderátora a po nezbytných informacích (které stejně většina ihned zapomněla a vesele ignorovala) se dav dal do pohybu. Jako první zcela ignorovali pokyn k tomu, že cyklisté nesmí na trávník... a pak hned i další několikrát opakovanou poučku, že zapovězeny jsou i chodníky... nejradši bych ty hluchoty mlátila po hlavách. A to jsem ještě netušila, že tunel zafunguje jako nějaké magické kouzlo a zapomenou i na veškeré pokyny o bezpečné jízdě v něm. Ach jo...

Naše skupinka byla skoro na konci pelotonu. Trpělivě jsme tedy čekali další takřka půl hodinu, než jsme se dostali na silnici. Zapnula jsem bedýnku a přehrávač a ujala se své role místního DJ. Těšila jsem se také, že konečně nasednu na kolo a pojede se. A ejhle, procházka pokračovala. Kdesi před námi se udělal špunt a nakonec jsme pěšky došli až k magistrále. To, že jsem na kolo nasedla, dvakrát šlápla a sesedla ani nepočítám jako jízdu. Nové boty se celkem osvědčily, jen na povrchu silnice lehce klouzaly. Fanny se navíc vůbec nelíbilo, že se nejede a ze svého místa na mě pořád křičela, že tohle není koloběžka nebo kočárek, ale kolo... tak ať nasednu a jedu!!! Nějak nedokázala pochopit, že není kam. Had lidí byl kompaktní a nebezpečný. A lidské nervy jen hrály. Zvlášť na křižovatce už to bylo skoro až o rvačku, přítomní špuntaři mají můj obdiv. Úsek na magistrále měla ohlídat policie a dle mého osobního názoru se na to prostě vykašlali. Nenechali pro cyklisty ani jeden volný pruh a tak se skoro sedm tisíc lidí smýkalo okolo stojících i jedoucích aut. Napružení řidiči také nebyli zrovna ochotní a vůbec jim nevadilo, že v pelotonu jsou i malé děti a že je jejich troubení a předjíždění děsí a (jako většina normálních dětí) na to reagovaly panikou a pláčem. Řvát na desetiletého prcka věty typu: „To je nehoráznost! Takový blázny by měly zavřít!“ mi přijde mírně scestné a nedospělé (a to ještě milosrdně vypouštím sprostá slova). Já jsem se negativním reakcím kupodivu docela vyhnula – díky svému neobvyklému oblečení. Několikrát se stalo, že naštvaný řidič se otočil mým směrem, zasekl se, řekl něco ve smyslu: „Tééda, co to má na sobě??“ a většinou se dokonce i usmál! Tak aspoň trošku jsem jim zvedla náladu. Na konci magistrály se konečně silnice kapku uvolnila a mohlo se jet. Rychle jsme tedy vyrazili přes Husákovo ticho na most a přes něj na druhou stranu řeky do Chotkových sadů. Tam se kolona opět zastavila a pěšky jsme došli až k ústí Blanky.

To už byla pěkná tma a holka začínala být unavená. Už dávno měla po večerce. Naštěstí jsem s sebou měla dost jídla a pití a jelikož jsem kolo vedla, bylo docela bezpečné se cestou k tunelu najíst. U ústí tunelu na nás ještě stihl jeden z hlídajících dělníků zavolat, že za 300 metrů je sanitka a ať si dáme pozor. Sedla jsem tedy na kolo a vyrazila.

Prvním dojmem bylo to, že se citelně ochladilo. Dalším byla náhlá ztráta orientace. Myslela jsem, že jedu ještě stále po rovině a až zavolání zezadu od Fanny: „Mami, brzdi!“ mě probudilo. Vždyť já to svištím prudce z kopce! A to ještě ke všemu na dost kluzkém povrchu! Asfalt uvnitř tunelu má totiž odlišné složení než obyčejná silnice. Začala jsem tedy opatrně brzdit a po zbytek jízdy jsem si už dávala pořádný pozor. Bohužel jsem byla jedna z mála. Většina lidí se začala chovat jak blázni a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. A i přes veškerou opatrnost jsem si nakonec z tunelu odnesla modřinu na koleni. To když u výjezdu z tunelu přede mne nečekaně přejel můj vlastní manžel a zastavil. On zastavil na místě, já až o jeho zadní kolo. A mé koleno se kleplo o můj vlastní rám. To bylo naštěstí jediný tmavý flek na této jízdě. Ještě jsme se projeli po Trojském mostě a u metra Nádraží Holešovice jsem rázně zavelela k zastavení. Fanny už chtěla rychle domů a já neměla ani trochu náladu na afterparty. Nechala jsem si tedy svést kolo po eskalátorech dolů a do cíle dojel Vráťa už bez nás.

Já mezitím v metru trpělivě vysvětlovala ostatním cestujícím, proč je tam najednou tolik kol. Někteří věděli, že nějací cyklisté měli v plánu projet tunel a tak se ptali na dojmy. Ostatní trochu brmlali, ale s trochou tolerance a spolupráce všech stran se dalo dojet až na Háje. Zvláště starším ročníkům jsme buď uvolňovali místa k sedačkám, nebo nabízeli svá kola místo držících tyčí. Stačilo pár úsměvů a hned bylo i v narvaném vagonu krásně. Pobavilo i hlášení řidiče metra, kterého vyvedlo z míry to, že cyklisté nastupovali do vagonu bez řádu. Všechny však zmátl tím, že ohlásil, že k nastupování jsou určeny pouze každé čtvrté dveře – skoro až bylo vidět, jak každý najednou počítá a tipuje, jestli nastupuje správně. Přitom stačilo říct, že se tím myslí každé poslední dveře soupravy. Vtipné bylo i to, že špatně nastoupila i policejní hlídka. I mistr tesař se utne.

V konečné stanici jsem vystoupila vrcholně unavená, ale spokojená. Teda až do momentu, kdy jsem došla k výtahu. Polovinu cesty zatarasila cedule „Výtah mimo provoz“. Co teď? Fanny má panický strach z jezdících schodů. Zároveň také vím, že mé kolo je pro mě moc těžké a zrovna tyto schody jsou extra dlouhé. Po Fanynčině takřka herecké etudě na téma „Sama na schody nevstoupím“ jsem kolo postavila na nástupišti ke zdi, chytla holku za ruku a na schody nastoupila s ní. To ale začala fňukat, že mi někdo ukradne moje kolo. Zhruba v polovině eskalátorů nás naštěstí míjel cyklista jedoucí dolů a už z dálky na mě volající, že prý mě pozoruje už delší dobu a běží mi pomoct s kolem. Spadl mi kámen ze srdce a s velikou radostí jsem jeho nabídku přijala. Nahoře nás čekaly ještě další cyklistky, které patřily k onomu pánovi. Řekly mi, že prý jeli všichni kus cyklojízdy v mé blízkosti a líbil se jim můj playlist a tak mi moc rádi pomohou. Je hezké mít fanoušky. Byla jsem jim moc vděčná – dalo se říct, že mě tou pomocí zachránili. Jak jsem se ještě otočila po nefunkčním výtahu tak mě zarazilo, že nahoře žádná cedule o jeho rozbití nebyla. Výtah také normálně svítil a vypadal zcela v pořádku. Vrtá mi to hlavou doteď a docela podezřívám zřízence metra, že tam dole schválně umístili tu ceduli, aby navracejícím se cyklistům „zavařili“. Když je to baví, co já s tím.

To už naštěstí jen zbývalo posadit holku zpátky na kolo, znovu zapnout všechna světla a rychle domů. Silnice i stezka v parku byly příjemně prázdné a tak už chvilku po desáté holka spala v pelíšku. Jen se mě cestou domů vyptávala, kdy pojedeme zase tunelem Blanka – že by ráda vzala s sebou kamarádku ze školky. A jestli se prý příště bude vybírat vstupný? To mi přijde jako dobrý nápad :)

Celkově jízdu hodnotím kladně. Počasí nám přálo, trasa byla vhodná i pro pěší túru a muzika byl výborný nápad. Bála jsem se, že si budeme navzájem s hudbou konkurovat, stovka bedýnek se však rozprostřela po celém pelotonu a jen výjimečně se dostala do hudebního konfliktu. Do tunelu se jako řidič nikdy nepodívám, o to cennější to byl zážitek. Jen si myslím, že tohle už Auto*Mat nikdy nepřekoná. Žádné další takhle velké lákadlo už v Praze není. Na příští jízdu už tedy podle mne zamíří opět maximálně tři tisíce lidí – a to už ukočírovat jde. Uvidíme se tedy na podzim. A ať to jede!