Galasova výroční cyklojízda

Už léta mám jednoho zvláštního kamaráda. Miluje jízdu na kole a zároveň rád tuto radost přenáší na ostatní. Z toho důvodu pořádá několikrát za rok malé výlety – cyklojízdy. Jsou to výlety po Praze a okolí, občas se zatoulá až do Mariánských lázní nebo dokonce do Vídně. Za tuto svou aktivitu se dočkal ocenění z rukou primátora. Bylo tudíž až podezřelé, že jsme s naší rodinou na žádnou jeho jízdu dosud nejeli.

Poslední úpravy před startem jízdy

Konečně se nám termín hodil a mohli jsme se i my přidat. A to rovnou celá rodina – já, Vráťa i obě naše holky. Po krátké diskuzi si Vráťa za sebe posadil Josífku a já jsem vezla Fanynku. Trasa byla sice relativně krátká, ale i tak byla pro Fanny příliš těžká. Z organizačních důvodů (a hlavně kvůli kapacitě mé baterie) jsme nedorazili na start vyjížďky, ale připojili se až v Braníku. Počasí nám přálo a tak byla účast opravdu hojná. Jeli staří, mladí, střední věk a ve vozíku se vezl i pes. Jen cyklostezky byly na můj vkus až trochu moc přecpané a náš peloton situaci jen zhoršoval.

Odpočinek u řeky

Milým překvapením byly občerstvovací přestávky. Bylo jich dost a zastavovalo se na zajímavých místech. Děti se vyřádily na hřištích, dospělí doplnili tekutiny a občas i nějakou tu živinu. Jen si všichni nechávali trochu místa v žaludku na oslavu v cíli. Na Zbraslavi jsme letmo okoukli místní farmářský trh (ani jsme nezastavili – jen jsme zvědavě nakoukli při jízdě) a všechny nás překvapila odvaha tří „ledových“ mužů, kteří hrdinně vlezli do studeného rybníčku. Chtěla jsem si zahrát na paparazzi a vytáhla foťák. Moje prudérní povaha však nedovolila nafotit opravdu choulostivé snímky – pánové totiž šli „na Adama“ a tak jsem udělala jen několik opatrných snímků.

Pro Fanynku byl takřka životním zážitkem přívoz. Na lodi ještě nikdy nejela – a tahle nás vzala i s koly! A dokonce se jmenovala Josefína! Hned začala plánovat, že během prázdnin pojedeme alespoň na jeden výlet na lodi. Musí to prý být něco luxusního, aby se na palubě dalo i jíst.

Poprvé na lodi

Závěrečná část už byla rychlá a najednou jsme byli v cíli. Přivítala nás milá kavárna a stinná zahrada. Obsluha se opravdu snažila, jídlo a pití bylo excelentní a pro naše pobavení hrála harmonika. Josí se statečně hrabala v hlíně, Fanny zkoumala houpací síť. Ani se nám nechtělo domů. Nakonec nás vyhnala až vidina deště.

V cíli

Vzato kolem a kolem, byl to moc krásný den. Holky byly nadšené, Vráťa získal spoustu inspirace pro naše vlastní výlety a jen já se pak spáleninou červenala jak rajské jablíčko. Snad nám to brzy vyjde a vyrazíme na výlet znovu.

Proměna cyklojízd očima napůl zúčastněného

Jak jsem se vlastně k cyklojízdám dostala? Začalo to celkem nevinně a romanticky. Zamilovala jsem se a můj vyvolený mi jednoho dne oznámil, že se pojede výroční cyklojízda na památku Jana Bouchala a jestli nechci jet také. Koukala jsem na něj, jestli se nezbláznil. Venku sněžilo, jméno Bouchal mi nic neříkalo a ani jsem neměla kolo. Byla jsem nanejvýš tak ochotná přijít na místo dojezdu a tam ho uvítat pusou. V den D jsem si na internetu vygooglila ono jméno a žasla jsem. On to byl Pup – má tajná dětská láska! Chodíval s mým bratrem do oddílu TOM (Turistický oddíl mládeže) a mě samozřejmě přehlížel – vždyť jsem byla jen něčí mladší sestřička. Neviděla jsem ho léta a teď jsem se dočetla, že už ho ani nikdy neuvidím. Podle zpráv na internetu vedl mezitím zajímavý život a jako jeho dědictví zůstala Praze organizace Auto*Mat, ke které patřil i můj současný vyvolený. K okamžité koupi kola mě to sice nepřemluvilo, cítila jsem však hrdost na něj i na svou současnou lásku a rozhodla se činnost této organizace monitorovat a v pravý čas se připojit.

Hned za pár měsíců jsem měla další příležitost. Bylo mi řečeno, že existuje cosi jako Velká jarní cyklojízda. Jede prý několik set lidí, policie dělá doprovod, zvládne to i dítě a v cíli bude sranda. Mnoooo.... jenže kolo je drahý! A neseděla jsem na něm skoro deset let. Nic jsem tedy neslíbila a nechala vše osudu. V den cyklojízdy jsem se zúčastnila specializovaného veletrhu a na přípravu na jízdu jsem měla cca hodinu. Rychle jsem se tedy přesunula z Holešovic do Ďáblic a tam vletěla do sportovního obchodu. Kola jsem ihned zavrhla, zato jsem začala pokukovat po koloběžkách. Nechtěla jsem nic lehoučkého a fórového. Do oka mi padla terénní koloběžka (nafukovací kola, dvě brzdy, bytelná konstrukce). Na řidítka jsem si nechala přidělat dětský plastový košíček (i s kytičkama) a při placení jsem se zmínila, že s ní hodlám jet za pár minut cyklojízdu. Prodavač se zděsil a rychle mi ještě zkontroloval brzdy a dofoukl kola. Stejně jsem se málem zabila už při pokusu o jízdu na metro. Peloton jsem nakonec stíhala takřka o vteřiny. S velikou porcí štěstí jsem zvládla celou cyklojízdu (jedna z kytiček mi uletěla na magistrále) a na místě dojezdu jsem za odměnu dostala automatí tričko (asi za odvahu). Nechala jsem se zlákat i k vyzkoušení si nádherného městského kola – dopadlo to takřka katastrofálně, málem jsem i s kolem vjela do Vltavy – evidetně se dá jízda na kole zapomenout.

Láska cyklistická

Jako svatební dar jsem pak dostala krásné kolo uzpůsobené na mojí malou postavu a začala se pomalu seznamovat s taji řízení. V létě jsem se nechala nalákat na speciální cyklojízdu – bylo výročí vjezdu spřátelených vojsk do Prahy v létě 1968 a tak se měla konat alegorická jízda skrz historickou část Prahy. Manžel s kamarády si kola přeměnili na růžové tanky, já se spokojila s karafiátem na košíku. Jen mě mrzelo, že oni pojedou v čele pelotonu a já budu někde v davu za nima. Ale co... co se tak může stát? Vráťa mi poněkud zapomněl říct, že akce není předem domluvená s policií – a té se nějaké shluky cyklistů na silnici vůbec nelíbily. Najednou jsem tedy vyděšeně zjistila, že nás obklopili příslušníci na motorkách a nějak divně nám hrozí. U Rudolfina nás zablokovali a nechtěli dovolit další jízdu. Po několika telefonátech, jednáních a vysvětlování, konečně dali pokyn, že můžeme jet – ale už pouze a jedině s jejich asistencí. Čelo pelotonu vyrazilo a pomalu se rozpohyboval i zbytek davu. A několik policistů se asi rozhodlo prudit. Sotva jsem šlápla do pedálů, jeden z nich se přede mne postavil. Svoje kolo jsem ještě tolik neovládala, zastavila jsem tudíž až o jeho břicho. Příslušník stál, pokuřoval cigaretku a já tichounce pěnila... koneckonců – měřila jsem mu kamsi k prsům a měla jsem tak třetinu jeho váhy. Když už měl pocit, že mě blokuje dost dlouho, poodstoupil. Za pár metrů nato mě někdo vyfotil a fotku dal na internet. Měla jsem tam výraz, že by i pes utekl strachy. Od té doby Vráťa vyhlásil embargo na nějaké sólo jízdy a při dalších cyklojízdách jsem musela jezdit jedině s doprovodem (čistě pro moji ochranu).

Velkou podzimní cyklojízdu už jsme jeli vedle sebe. Byla tehdy extrémně dobrá účast (pět tisíc lidí) a veliká mediální masáž – bylo před volbama a každá pidistranička se chtěla zviditelnit. Vše bylo nádherné až do dojezdu do cíle a následného korza po nábřeží. Nějak jsem nezvládla přejezd kolejí u Karlova mostu a doslova se rozplácla pod nohy policistovi. A to jsem byla v béžovém kostýmku, fňuk. Tenhle příslušník byl naštěstí milý a ochotně mi pomáhal na nohy a utěšoval mě. Radši jsme to tam s Vráťou zabalili, dojeli si ještě do obchodu koupit velké dřevěné houpací křeslo (všichni prodavači si najednou museli dát rauchpauzu, aby se podívali, jak tu krabici upevňujeme na nosič kola) a rychle domů.

Mezitím se konalo mnoho malých cyklojízd. Pravidelně každý poslední čtvrtek v měsíci se vyjíždí od kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad. Já však končila v práci až chvilku po šesté a tak jsem se o ně ani nepokoušela. Velké cyklojízdy se také pomalu měnily. Od počátečních polochaotických a neorganizovaných jízd se posunuly k politickému cirkusu za asistence médií a policie. Já vyměnila normální kolo za elektrokolo (a brzo k němu přidala vozík na jedno dítě a za chvilku ho vyměnila za vozík pro dvě děti) a poslední dvě cyklojízdy jsem jela na nákladním elektrokole s holkou za sebou. Už své kolo také mnohem lépe ovládám a ani si nepamatuji, kdy jsem spadla naposledy :) .

Aby se vyhovělo protistranám (zvláště ze řad automobilistů), měnily se v průběhu let trasy, termíny jízdy i čas jejího startu. První si řidiči stěžovali, že nemáme jezdit ve špičce – to se tehdy vyjíždělo ve čtvrtek v 18:00 (teda, spíš s patnáctiminutovým zpožděním). Tak se akce přesunula na víkend (zkoušela se postupně sobota i neděle). To si zase stěžovali účastníci, že o víkendu nejsou v Praze a kupodivu si stěžovali i řidiči, že prý oni pracují i o víkendu a my je blokujeme v době, kdy s nějakou blokací prostě nepočítají (na rozdíl od všedního dne, kdy jsou kolony prý normální). Poslední pokus byl opět všední den, ale s posunutím výjezdu až na skoro sedmou večerní. I to však bylo špatně.

Zkoušeli se také různé přístupy k veřejné dopravě a jejímu pouštění. Když běží maratónci (nebo se koná nějaký průvod), tak tramvaje prostě nejezdí a autobusy jsou odkloněny. Když bylo účastníků okolo tisíce, tak policisté většinou chtěli, aby peloton rychle projel a tudíž se veřejná doprava nepouštěla. Jak začal stoupat počet cyklistů, došlo na kompromis – vždy část pelotonu projela, pak se pustilo pár tramvají nebo autobusů a zase jela masa cyklistů. Oboje mělo své pro i proti a jízda poměrně rychle projížděla městem. Podle nahraných videí trval průjezd normální křižovatkou maximálně patnáct minut. Pouštění chodců bylo individuální a záleželo na přístupu obou stran. Sanitky a houkačky vůbec se pouštěli dopředu a všichni jim šli z cesty. Lidé se navíc k tělu pelotonu různě připojovali, či z něho odjížděli a jízdu vzdávali (převážně rodiče malých dětí, popř. různí skateboardisti či bruslaři). Na letošní jarní cyklojízdě se policie na poslední chvíli rozhodla, že udělá změnu a nebude blokovat na těch patnáct minut celou magistrálu, ale nechá dva pruhy pro auta a jeden pro kola. Výsledkem byla katastrofa, která zcela zablokovala ulice od Chotkových sadů až k náměstí Jiřího z Poděbrad. Emoce byly rozjitřené ještě týdny po jízdě. K této cyklojízdě se však už nebudu vracet, popsala jsem ji podrobně jindy a v jiném článku.

Jaká je tudíž budoucnost pražských cyklojízd? Kam dál? A jak? To jsou otázky, které trápí cyklisty, novináře, politiky, policii i odpůrce z řad řidičů.

Než jsem potkala svého budoucího muže, neměla jsem o nějakých cyklojízdách ani tušení. A ani nikdo z mého okolí. Z toho vyvozuji, že to byly jen velice málo omezující akce několika stovek nadšenců. Prahu omezovaly jen minimálně. Jejich účelem a cílem bylo vyvolat diskuzi o potřebách cyklistů a chodců. Upozornit politiky na to, že tu existuje silná voličská skupina, na kterou se zapomíná. Že je tu spousta lidí, kteří chtějí jezdit na kole, ale bojí se do provozu. Cyklista jedoucí po chodníku není jenom bezohledný – je zpravidla vyděšený. Součástí akcí okolo cyklojízd byly i různé petice a informační letáky, které se snažily tento stav změnit a dostat cyklisty z chodníků na silnice a cyklostezky.

První zkouška jízdy s nákladním kolem a pasažérem

V průběhu let politici pochopili potenciál cyklojízd. A vyložili si je po svém. Začali se nenápadně mísit mezi cyklisty – ze začátku s kapucí na hlavě a v tmavých brýlích a na vypůjčeném kole. Později už hezky ve stranických barvách, v popsaných tričkách nebo dresech a občas i s nějakou vlaječkou na (nyní již firemním) kole. Kolem nich povinná suita novinářů, podporovatelů a odpůrců. Ve stejnou dobu uchopili i soukromé firmy cyklojízdu jako svou svéráznou marketingovou akci. Sezvali skupinku podporovatelů, půjčili jim výrazně označená kola a trička a nechali je nenápadně propagovat. Občas i v cíli kola a doplňky vystavili a prodávali. Média doteď neví, jak s jízdou pracovat. Česká televize udělá vždy krátký vstup, streamové televize většinou vyšlou svého zástupce a videa následně dají na youtube. Dokonce i Kancelář Blaník zareagovala a cyklojízdy využila pro celý jeden díl.

Náš "vzhled" před každou jízdou o něco vylepšujeme :)

Občas se objeví i taková spojení, jako propagace krále majálesu a boj různých fakult o dušičky. Jednou se k nám připojil i cirkus na kolech. Vlastní kolovou letku mají také Lékaři bez hranic.

Já osobně mám ráda alegorickou část jízdy. Spolu s manželem a dětmi se snažíme o nějaký kostým nebo aspoň vylepšení kol. Ráda jedu pomalu a za zvuků hudby a snažím se vesele mávat na diváky u cesty. Tohle je i směr, který by se mi líbil. Dohodnout s policií a Dopravním podnikem trasu po pěkně širokých silnicích, přinutit Dopravní podnik, aby o akci informoval pár dní předem pomocí hlášení v metru (při maratónech a výstavách to dělají automaticky), udělat z několika kol pouštěče muziky a přibrat třeba i ty cyklistické akrobaty. Udělat kulturní akci v místě výjezdu i v cíli (koncert, trhy, pouliční divadla). Mohlo by jít klidně i o několikadenní festival ve stylu bohnického Mezi ploty. Cyklojízdy by mohly být i dvě za sebou – první ve všední den – menší – a druhá větší o víkendu. Třeba jako zahájení a ukončení. Součástí by mohly být i workshopy nebo tiskové konference.

Tak co, ujme se toho někdo? Najde se partička aktivních (a zatím ještě naivních) jedinců a pomůže s tím? Nebo z toho posledního fiaska zbude jen spousta „statečných“ řečí a stížností a skutek utekl? Nechme se překvapit.