Jak
jsem se vlastně k cyklojízdám dostala? Začalo to celkem nevinně
a romanticky. Zamilovala jsem se a můj vyvolený mi jednoho dne
oznámil, že se pojede výroční cyklojízda na památku Jana
Bouchala a jestli nechci jet také. Koukala jsem na něj, jestli se
nezbláznil. Venku sněžilo, jméno Bouchal mi nic neříkalo a ani
jsem neměla kolo. Byla jsem nanejvýš tak ochotná přijít na
místo dojezdu a tam ho uvítat pusou. V den D jsem si na internetu
vygooglila ono jméno a žasla jsem. On to byl Pup – má tajná
dětská láska! Chodíval s mým bratrem do oddílu TOM (Turistický
oddíl mládeže) a mě samozřejmě přehlížel – vždyť jsem
byla jen něčí mladší sestřička. Neviděla jsem ho léta a teď
jsem se dočetla, že už ho ani nikdy neuvidím. Podle zpráv na
internetu vedl mezitím zajímavý život a jako jeho dědictví
zůstala Praze organizace Auto*Mat, ke které patřil i můj současný
vyvolený. K okamžité koupi kola mě to sice nepřemluvilo, cítila
jsem však hrdost na něj i na svou současnou lásku a rozhodla se
činnost této organizace monitorovat a v pravý čas se připojit.
Hned
za pár měsíců jsem měla další příležitost. Bylo mi řečeno,
že existuje cosi jako Velká jarní cyklojízda. Jede prý několik
set lidí, policie dělá doprovod, zvládne to i dítě a v cíli
bude sranda. Mnoooo.... jenže kolo je drahý! A neseděla jsem na
něm skoro deset let. Nic jsem tedy neslíbila a nechala vše osudu.
V den cyklojízdy jsem se zúčastnila specializovaného veletrhu a
na přípravu na jízdu jsem měla cca hodinu. Rychle jsem se tedy
přesunula z Holešovic do Ďáblic a tam vletěla do sportovního
obchodu. Kola jsem ihned zavrhla, zato jsem začala pokukovat po
koloběžkách. Nechtěla jsem nic lehoučkého a fórového. Do oka
mi padla terénní koloběžka (nafukovací kola, dvě brzdy, bytelná
konstrukce). Na řidítka jsem si nechala přidělat dětský
plastový košíček (i s kytičkama) a při placení jsem se
zmínila, že s ní hodlám jet za pár minut cyklojízdu. Prodavač
se zděsil a rychle mi ještě zkontroloval brzdy a dofoukl kola.
Stejně jsem se málem zabila už při pokusu o jízdu na metro.
Peloton jsem nakonec stíhala takřka o vteřiny. S velikou porcí
štěstí jsem zvládla celou cyklojízdu (jedna z kytiček mi
uletěla na magistrále) a na místě dojezdu jsem za odměnu dostala
automatí tričko (asi za odvahu). Nechala jsem se zlákat i k
vyzkoušení si nádherného městského kola – dopadlo to takřka
katastrofálně, málem jsem i s kolem vjela do Vltavy – evidetně
se dá jízda na kole zapomenout.
Láska cyklistická |
Jako
svatební dar jsem pak dostala krásné kolo uzpůsobené na mojí
malou postavu a začala se pomalu seznamovat s taji řízení. V létě
jsem se nechala nalákat na speciální cyklojízdu – bylo výročí
vjezdu spřátelených vojsk do Prahy v létě 1968 a tak se měla
konat alegorická jízda skrz historickou část Prahy. Manžel s
kamarády si kola přeměnili na růžové tanky, já se spokojila s
karafiátem na košíku. Jen mě mrzelo, že oni pojedou v čele
pelotonu a já budu někde v davu za nima. Ale co... co se tak může
stát? Vráťa mi poněkud zapomněl říct, že akce není předem
domluvená s policií – a té se nějaké shluky cyklistů na
silnici vůbec nelíbily. Najednou jsem tedy vyděšeně zjistila, že
nás obklopili příslušníci na motorkách a nějak divně nám
hrozí. U Rudolfina nás zablokovali a nechtěli dovolit další
jízdu. Po několika telefonátech, jednáních a vysvětlování,
konečně dali pokyn, že můžeme jet – ale už pouze a jedině s
jejich asistencí. Čelo pelotonu vyrazilo a pomalu se rozpohyboval i
zbytek davu. A několik policistů se asi rozhodlo prudit. Sotva jsem
šlápla do pedálů, jeden z nich se přede mne postavil. Svoje kolo
jsem ještě tolik neovládala, zastavila jsem tudíž až o jeho
břicho. Příslušník stál, pokuřoval cigaretku a já tichounce
pěnila... koneckonců – měřila jsem mu kamsi k prsům a měla
jsem tak třetinu jeho váhy. Když už měl pocit, že mě blokuje
dost dlouho, poodstoupil. Za pár metrů nato mě někdo vyfotil a
fotku dal na internet. Měla jsem tam výraz, že by i pes utekl
strachy. Od té doby Vráťa vyhlásil embargo na nějaké sólo
jízdy a při dalších cyklojízdách jsem musela jezdit jedině s
doprovodem (čistě pro moji ochranu).
Velkou
podzimní cyklojízdu už jsme jeli vedle sebe. Byla tehdy extrémně
dobrá účast (pět tisíc lidí) a veliká mediální masáž –
bylo před volbama a každá pidistranička se chtěla zviditelnit.
Vše bylo nádherné až do dojezdu do cíle a následného korza po
nábřeží. Nějak jsem nezvládla přejezd kolejí u Karlova mostu
a doslova se rozplácla pod nohy policistovi. A to jsem byla v
béžovém kostýmku, fňuk. Tenhle příslušník byl naštěstí
milý a ochotně mi pomáhal na nohy a utěšoval mě. Radši jsme to
tam s Vráťou zabalili, dojeli si ještě do obchodu koupit velké
dřevěné houpací křeslo (všichni prodavači si najednou museli
dát rauchpauzu, aby se podívali, jak tu krabici upevňujeme na
nosič kola) a rychle domů.
Mezitím
se konalo mnoho malých cyklojízd. Pravidelně každý poslední
čtvrtek v měsíci se vyjíždí od kostela na náměstí Jiřího z
Poděbrad. Já však končila v práci až chvilku po šesté a tak
jsem se o ně ani nepokoušela. Velké cyklojízdy se také pomalu
měnily. Od počátečních polochaotických a neorganizovaných jízd
se posunuly k politickému cirkusu za asistence médií a policie. Já
vyměnila normální kolo za elektrokolo (a brzo k němu přidala
vozík na jedno dítě a za chvilku ho vyměnila za vozík pro dvě
děti) a poslední dvě cyklojízdy jsem jela na nákladním
elektrokole s holkou za sebou. Už své kolo také mnohem lépe
ovládám a ani si nepamatuji, kdy jsem spadla naposledy :) .
Aby
se vyhovělo protistranám (zvláště ze řad automobilistů),
měnily se v průběhu let trasy, termíny jízdy i čas jejího
startu. První si řidiči stěžovali, že nemáme jezdit ve špičce
– to se tehdy vyjíždělo ve čtvrtek v 18:00 (teda, spíš s
patnáctiminutovým zpožděním). Tak se akce přesunula na víkend
(zkoušela se postupně sobota i neděle). To si zase stěžovali
účastníci, že o víkendu nejsou v Praze a kupodivu si stěžovali
i řidiči, že prý oni pracují i o víkendu a my je blokujeme v
době, kdy s nějakou blokací prostě nepočítají (na rozdíl od
všedního dne, kdy jsou kolony prý normální). Poslední pokus byl
opět všední den, ale s posunutím výjezdu až na skoro sedmou
večerní. I to však bylo špatně.
Zkoušeli
se také různé přístupy k veřejné dopravě a jejímu pouštění.
Když běží maratónci (nebo se koná nějaký průvod), tak
tramvaje prostě nejezdí a autobusy jsou odkloněny. Když bylo
účastníků okolo tisíce, tak policisté většinou chtěli, aby
peloton rychle projel a tudíž se veřejná doprava nepouštěla.
Jak začal stoupat počet cyklistů, došlo na kompromis – vždy
část pelotonu projela, pak se pustilo pár tramvají nebo autobusů
a zase jela masa cyklistů. Oboje mělo své pro i proti a jízda
poměrně rychle projížděla městem. Podle nahraných videí trval
průjezd normální křižovatkou maximálně patnáct minut.
Pouštění chodců bylo individuální a záleželo na přístupu
obou stran. Sanitky a houkačky vůbec se pouštěli dopředu a
všichni jim šli z cesty. Lidé se navíc k tělu pelotonu různě
připojovali, či z něho odjížděli a jízdu vzdávali (převážně
rodiče malých dětí, popř. různí skateboardisti či bruslaři).
Na letošní jarní cyklojízdě se policie na poslední chvíli
rozhodla, že udělá změnu a nebude blokovat na těch patnáct
minut celou magistrálu, ale nechá dva pruhy pro auta a jeden pro
kola. Výsledkem byla katastrofa, která zcela zablokovala ulice od
Chotkových sadů až k náměstí Jiřího z Poděbrad. Emoce byly
rozjitřené ještě týdny po jízdě. K této cyklojízdě se však
už nebudu vracet, popsala jsem ji podrobně jindy a v jiném článku.
Jaká
je tudíž budoucnost pražských cyklojízd? Kam dál? A jak? To
jsou otázky, které trápí cyklisty, novináře, politiky, policii
i odpůrce z řad řidičů.
Než
jsem potkala svého budoucího muže, neměla jsem o nějakých
cyklojízdách ani tušení. A ani nikdo z mého okolí. Z toho
vyvozuji, že to byly jen velice málo omezující akce několika
stovek nadšenců. Prahu omezovaly jen minimálně. Jejich účelem a
cílem bylo vyvolat diskuzi o potřebách cyklistů a chodců.
Upozornit politiky na to, že tu existuje silná voličská skupina,
na kterou se zapomíná. Že je tu spousta lidí, kteří chtějí
jezdit na kole, ale bojí se do provozu. Cyklista jedoucí po
chodníku není jenom bezohledný – je zpravidla vyděšený.
Součástí akcí okolo cyklojízd byly i různé petice a informační
letáky, které se snažily tento stav změnit a dostat cyklisty z
chodníků na silnice a cyklostezky.
První zkouška jízdy s nákladním kolem a pasažérem |
V
průběhu let politici pochopili potenciál cyklojízd. A vyložili
si je po svém. Začali se nenápadně mísit mezi cyklisty – ze
začátku s kapucí na hlavě a v tmavých brýlích a na vypůjčeném
kole. Později už hezky ve stranických barvách, v popsaných
tričkách nebo dresech a občas i s nějakou vlaječkou na (nyní
již firemním) kole. Kolem nich povinná suita novinářů,
podporovatelů a odpůrců. Ve stejnou dobu uchopili i soukromé
firmy cyklojízdu jako svou svéráznou marketingovou akci. Sezvali
skupinku podporovatelů, půjčili jim výrazně označená kola a
trička a nechali je nenápadně propagovat. Občas i v cíli kola a
doplňky vystavili a prodávali. Média doteď neví, jak s jízdou
pracovat. Česká televize udělá vždy krátký vstup, streamové
televize většinou vyšlou svého zástupce a videa následně dají
na youtube. Dokonce i Kancelář Blaník zareagovala a cyklojízdy
využila pro celý jeden díl.
Náš "vzhled" před každou jízdou o něco vylepšujeme :) |
Občas
se objeví i taková spojení, jako propagace krále majálesu a boj
různých fakult o dušičky. Jednou se k nám připojil i cirkus na
kolech. Vlastní kolovou letku mají také Lékaři bez hranic.
Já
osobně mám ráda alegorickou část jízdy. Spolu s manželem a
dětmi se snažíme o nějaký kostým nebo aspoň vylepšení kol.
Ráda jedu pomalu a za zvuků hudby a snažím se vesele mávat na
diváky u cesty. Tohle je i směr, který by se mi líbil. Dohodnout
s policií a Dopravním podnikem trasu po pěkně širokých
silnicích, přinutit Dopravní podnik, aby o akci informoval pár
dní předem pomocí hlášení v metru (při maratónech a výstavách
to dělají automaticky), udělat z několika kol pouštěče muziky
a přibrat třeba i ty cyklistické akrobaty. Udělat kulturní akci
v místě výjezdu i v cíli (koncert, trhy, pouliční divadla).
Mohlo by jít klidně i o několikadenní festival ve stylu
bohnického Mezi ploty. Cyklojízdy by mohly být i dvě za sebou –
první ve všední den – menší – a druhá větší o víkendu.
Třeba jako zahájení a ukončení. Součástí by mohly být i
workshopy nebo tiskové konference.
Tak
co, ujme se toho někdo? Najde se partička aktivních (a zatím
ještě naivních) jedinců a pomůže s tím? Nebo z toho posledního
fiaska zbude jen spousta „statečných“ řečí a stížností a
skutek utekl? Nechme se překvapit.
Žádné komentáře:
Okomentovat