Zase zpátky na cyklostezce

Už několik měsíců jezdím pouze po silnicích. Síť cyklostezek se totiž zcela míjí s mojí trasou do práce i do školky. Až nyní (díky návratu vysokoškolského školního roku) jsem se znovu vydala do starých kolejí - na cyklostezku. Docela jsem se těšila, jak si bez aut odpočinu při cestě z Opatova do Jinonic.
A tak jsem chladného nedělního rána vyrazila směrem k fakultě. Oblečena ještě více formálně, než do práce - chtěla jsem se před profesorem na první hodině po prázdninách kapku vyšvihnout. Absence tenisek jsem zalitovala hned za pár minut. Vjela jsem na první cyklostezku, zatočila za roh a ejhle... cesta byla rozkopaná, uprostřed bagr a okolo mokré bahno. Ideální pro béžové boty na podpatku. Potlačila jsem chuť zabít přítomné dělníky za absenci značení nebo varování a opatrně jsem sesedla. Za jejich obdivného hvízdání jsem mlčky převedla kolo po bahnitém trávníku a čvachtavě nasedla (a doufala, že snad to bahno stihne opadat do příjezdu ke škole. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí a s úlevou jsem vjela do sítě vedlejších uliček starého Chodova. Bohužel mě brzo čekala další stezka - skrz Krčský les. A v něm další šok a zklamání.
Začalo to vlastně už kousek před lesem. Koho proboha napadlo, že každý cyklista dokáže své kolo otočit na místě o velikosti většího kočárku? Jak mám ze silnice udělat otočku v ostrém úhlu doprava, pak skrz parkoviště a dalším ostrým úhlem doleva? Já mám náklaďák, něco takového je pro mě takřka nemyslitelné. No, rychle do lesa. Ten přece nedávno renovovali. Jenže mezitím prošlo léto a podzim. Stezka byla zasypaná listím, žaludy, všude výmoly a louže. Větší díry někdo vyspravil drobnými kamínky - moje noční můra. Když kolo najednou vjede do takové pasti, je to asi jako když motorista najednou zjistí, že se silnice změnila v ledové kluziště. Do toho lidé, kteří si pletou stezku se závodním okruhem, chodníkem, venčící loučkou a místem ke srocování. Ani nevím, jestli je horší pes zcela bez vodítka, nebo na volném desetimetrovém. Zmatené děti nemá cenu vzpomínat.
Největším šokem byla až hmatatelná nenávist. Na silnici už mě ostatní auta berou takřka za rovnocenného partnera a cítím z nich maximálně obezřetnost. Teď mě však pronásledovaly pohledy chodců, kterým jsem ubírala jejich životní prostor a trikůtků, kteří si měřili mé vybavení a zamračeně se dívali na můj zcela necyklistický oblek, vysoké podpatky, elektrické kolo, proutěný košík a teplý klobouček místo aerodynamické přilby. Cítila jsem, že sem nepatřím a rozhodně nejsem vítána. Výjimku tvořily jen děti - ty mávaly, tahaly rodiče za rukáv a ukazovaly na moje kolo.
Nepříjemné bylo i časté přerušování jízdy. Ze silnice jsem zvyklá na semafory a občasné příčné prahy. Teď najednou tu byly různé přechody a přejezdy, kde si nešlo jen tak počkat na zelenou, ale bylo nutné sesednout, zajistit kolo, zmáčknout tlačítko a rychle zpátky ke kolu - co kdyby zelená padla mezitím - trvala totiž vražedně krátkou dobu. Chtěla bych vidět to samé na silnici - představte si, že by u každého semaforu musel řidič auta nebo autobusu na prvním místě otevřít okénko, vystrčit ruku s dálkovým ovládáním a kliknout směrem ke sloupu. Do týdne by se vzbouřili a bylo by to hooodně divoké.
Navíc když už překonám všechny zákruty, hrboly, techniku aj. pořád musím mít na paměti tu nejdůležitější věc: "VŠICHNI JSOU PŘEDNĚJŠÍ NEŽ CYKLISTA - A TO NA VŠECH TYPECH KOMUNIKACE!" Je úplně jedno, zda se jedná o polní cestu, silnici, smíšenou či nesmíšenou cyklostezku nebo chodník. Cyklista nesmí nikdy nikoho ohrozit. Ať už je nebo není v právu. Cyklista vlastně může na práva zapomenout - v praxi má jenom povinnosti. Protože i když náhodou někomu ublíží a byl v právu, soud ho roznese na kopytech, protože měl být prostě ohleduplný - co by mu to udělalo, že? Grrrr.... Jsem snad Matka Tereza? Pálí se mi vlasy od svatozáře? Ne. A nikdy nebudou. Ale pokusím se s tím žít.
Ohledně cyklostezek mě nejvíce rozčílily zdánlivé drobnosti - už zmiňované ostré rohy, málo místa v zatáčkách, absence osvětlení nebo třeba i potok bez bezpečného přejezdu. To bych čekala někde v lese, ale v centru Prahy? Já přece nemám žádného horáka a nejezdím single-tracky. Navíc většinou vozím křehký materiál (sklo, porcelán), popř. děti. K čemu je mi potom taková cyklostezka? Jaký je její účel a proč mi zákon v takovém případě nedovoluje použít silnici? Marně kroutím hlavou.
Logicky bych čekala, že uvnitř města budou cyklostezky sloužit jako alternativa pro lidi, kteří se bojí nebo nemůžou do provozu. Rekreační typ jezdců pak bude mít trasy okolo města - aby si mohli po pracovním shonu protáhnout svaly a vyčistit hlavu. Nyní to však vypadá, jako by si nějaký šílený projektant usmyslel, že i jízda do školy nebo do práce musí být vzrůšo a adrenalin. Po zkušenostech z ostatních evropských měst jsem více než mírně zklamaná. Styl pražských cyklostezek se nedá svést na nějakou kopcovitost nebo historické uličky. To je jen čirá zlomyslnost nebo ignorace projektanta - vyberte si. Tenhle přístup oficiálních míst se musí změnit, jinak se o nějaké podpoře cyklistiky nedá mluvit (natož o pozitivní diskriminaci kolařů). Je to jen líbivé počítání nových kilometrů před volbami (občas se ani fyzicky nic nového nepostaví - jen se namalují čáry na zem tam, kde se doteď jezdilo nelegálně... a jupíí... nová cyklostezka je na světě a čtvrť se chlubí jak je proaktivní).
Jen doufám a tiše si přeji, abych se jednou dočkala dne, kdy se budou v Praze stavět stezky stejně smysluplně jako třeba ve Vídni nebo Lucemburku. Nebo aspoň v Berlíně, ten není tak daleko ;) .
A co vy? Jak se vám po Praze jezdí? A jezdíte po ní vůbec?

Kolik lidí vezeš, tolikrát jsi člověkem

Od tohoto léta jezdím na kole takřka denně. Začala jsem o prázdninách a tak jsem nevypadala nijak podezřele – byly přece prázdniny, vypadala jsem jen jako trošku divný sportovec. Zlom nastal s nástupem školního roku. To už okolí pochopilo, že se mnou na silnicích prostě budou muset počítat. I já jsem najednou začala potkávat zcela nové souputníky. Ubylo trikůtků a přibylo kol s integrovanými dětskými sedačkami.
Pozitivním jevem se stalo chování některých řidičů – zvláště míjející autobusy byly přímo v ukázkové vzdálenosti a přiměřené rychlosti. Auta se rozdělila na tři typy – jedni řidiči jsou ze mě nervózní a při čekání na světlech to radši vezmou na červenou, jen aby nebyli v mé blízkosti... druhý typ naopak přišlápne brzdu a radši mě pustí před sebe – jen aby ta šílená cyklistka byla pryč... třetí typ mě vnímá jako úplně normálního účastníka provozu a nijak zvláštně se ke mně nechová. Potěšující je, že některá auta potkávám pravidelně – jezdíme spolu do práce i z práce. A hned se chovají líp. Pouštějí mě na hlavní, blinkry háží už z dálky a dokonce naštvaně protroubí řidiče, kteří si na mě moc dovolí.
Také jsem musela zrevidovat jednu pověru, která koluje motoristickým světem. Obecně se říká, že řidiči červených aut jsou agresivní. No, já osobně jim říkám „hraví“ - nervózně popojíždí u světel, v koloně se se mnou přetahují o pořadové místo občas spíše rozverně zatroubí a zamávají a neradi dodržují předepsanou vzdálenost. Jinak ale dbají předpisů a je s nima spíš legrace. Koho se však opravdu bojím, jsou auta černá. Existují výjimky, ale za těch pár měsíců jsem si ověřila, že černá auta snad řídí lidé bez řidičáku. Jinak si neumím vysvětlit, že netuší, co je to blinkr, přednost zprava, chování na kruhovém objezdu, bezpečná vzdálenost, jízda na červenou a další a další... Na černá auta si dávám hoooodně velký pozor – obzvláště od toho dne, kdy se mě jedno pokusilo dost brutálně vytlačit ze silnice. Naštěstí po silnicích jezdí i další barvy a tak se jezdit nebojím ;) .
Jejich postoj se také mění dle počtu pasažérů. Pokud jedu sama, jsem jen další divná ženská na kole. Když je za mnou náklad, jsem podnikavá divná ženská na kole. Jakmile si za mě sedna jedna holka, jsem pracující a obětavá matka, která asi nemá na auto. Ale když jsou za mnou holky obě... ó jé... to jsme potom středem pozornosti. Otáčí se za námi skoro všichni, auta zpomalují, děti mávají a volají. Většina najednou závidí a nejradši by si takovou jízdu taky vyzkoušeli. Pánové se mění na kluky a dámy v kostýmcích na malé holčičky. Učitelky ze školky se rozplývají a sídlištní babičky gratulují. Vzpomínají na svá mladá léta a dávají rady, jak dětem cestu ještě více zpříjemnit. Fanny se dme pýchou a všem nadšeně říká, co to má máma za kolo. Josífce je to zatím putna – jen své místo u řidítek si hlídá a nikoho na něj nechce pustit. Já ochotně pózuji a vysvětluji.
Je to potom až smutné, když zase jedu do práce sama. Ale jen na chvilku. Cesta o samotě je příjemná a rychlá. Člověk si po ránu urovná myšlenky a do práce už přijede plný pracovního elánu. Jízda po kočičích hlavách navíc nádherně promíchá kávu v termosce... jen pekárna po cestě mi schází, to ještě musím vychytat.
A co vy? Přijíždíte do práce svěží? Obdivují lidé vaše kolo/auto/brusle? A bavilo by vás vozit za sebou pasažéry?