Od tohoto léta jezdím na kole takřka denně. Začala jsem o prázdninách a tak jsem nevypadala nijak podezřele – byly přece prázdniny, vypadala jsem jen jako trošku divný sportovec. Zlom nastal s nástupem školního roku. To už okolí pochopilo, že se mnou na silnicích prostě budou muset počítat. I já jsem najednou začala potkávat zcela nové souputníky. Ubylo trikůtků a přibylo kol s integrovanými dětskými sedačkami.
Pozitivním jevem se stalo chování některých řidičů – zvláště míjející autobusy byly přímo v ukázkové vzdálenosti a přiměřené rychlosti. Auta se rozdělila na tři typy – jedni řidiči jsou ze mě nervózní a při čekání na světlech to radši vezmou na červenou, jen aby nebyli v mé blízkosti... druhý typ naopak přišlápne brzdu a radši mě pustí před sebe – jen aby ta šílená cyklistka byla pryč... třetí typ mě vnímá jako úplně normálního účastníka provozu a nijak zvláštně se ke mně nechová. Potěšující je, že některá auta potkávám pravidelně – jezdíme spolu do práce i z práce. A hned se chovají líp. Pouštějí mě na hlavní, blinkry háží už z dálky a dokonce naštvaně protroubí řidiče, kteří si na mě moc dovolí.
Také jsem musela zrevidovat jednu pověru, která koluje motoristickým světem. Obecně se říká, že řidiči červených aut jsou agresivní. No, já osobně jim říkám „hraví“ - nervózně popojíždí u světel, v koloně se se mnou přetahují o pořadové místo občas spíše rozverně zatroubí a zamávají a neradi dodržují předepsanou vzdálenost. Jinak ale dbají předpisů a je s nima spíš legrace. Koho se však opravdu bojím, jsou auta černá. Existují výjimky, ale za těch pár měsíců jsem si ověřila, že černá auta snad řídí lidé bez řidičáku. Jinak si neumím vysvětlit, že netuší, co je to blinkr, přednost zprava, chování na kruhovém objezdu, bezpečná vzdálenost, jízda na červenou a další a další... Na černá auta si dávám hoooodně velký pozor – obzvláště od toho dne, kdy se mě jedno pokusilo dost brutálně vytlačit ze silnice. Naštěstí po silnicích jezdí i další barvy a tak se jezdit nebojím ;) .
Jejich postoj se také mění dle počtu pasažérů. Pokud jedu sama, jsem jen další divná ženská na kole. Když je za mnou náklad, jsem podnikavá divná ženská na kole. Jakmile si za mě sedna jedna holka, jsem pracující a obětavá matka, která asi nemá na auto. Ale když jsou za mnou holky obě... ó jé... to jsme potom středem pozornosti. Otáčí se za námi skoro všichni, auta zpomalují, děti mávají a volají. Většina najednou závidí a nejradši by si takovou jízdu taky vyzkoušeli. Pánové se mění na kluky a dámy v kostýmcích na malé holčičky. Učitelky ze školky se rozplývají a sídlištní babičky gratulují. Vzpomínají na svá mladá léta a dávají rady, jak dětem cestu ještě více zpříjemnit. Fanny se dme pýchou a všem nadšeně říká, co to má máma za kolo. Josífce je to zatím putna – jen své místo u řidítek si hlídá a nikoho na něj nechce pustit. Já ochotně pózuji a vysvětluji.
Je to potom až smutné, když zase jedu do práce sama. Ale jen na chvilku. Cesta o samotě je příjemná a rychlá. Člověk si po ránu urovná myšlenky a do práce už přijede plný pracovního elánu. Jízda po kočičích hlavách navíc nádherně promíchá kávu v termosce... jen pekárna po cestě mi schází, to ještě musím vychytat.
A co vy? Přijíždíte do práce svěží? Obdivují lidé vaše kolo/auto/brusle? A bavilo by vás vozit za sebou pasažéry?
Žádné komentáře:
Okomentovat