pondělí 11. ledna 2016

Moderní verze Pán a rab

Slavný filosof G. Hegel napsal kdysi pojednání o sebe-vědomí - Pán a rab. Pro neznalé se ho zde pokusím alespoň nastínit (důrazně však doporučuji si dílo sehnat a prostudovat - stojí za to).
Každý člověk povědomě touží po vědomí a poznání. Pomocí filosofických postupů stoupá po pomyslném žebříčku poznání, až dosáhne úrovně latentního sebevědomí. V této fázi už má za sebou poznání smyslové jistoty a poznání vněmů a rozvažování. Přesto mu cosi chybí. Má sice pojem o sobě samém, chybí mu ale srovnání s někým na stejné úrovni. Vydá se tudíž hledat jiné sebevědomí - porovnat si síly. Jakmile najde jiné sebevědomí, rozhoří se bitva takřka na život a na smrt. Vítěz si však nepřeje smrt poraženého - chce si jen dokázat, že je lepší, chce slyšet slova uznání, chce vidět pokoru. Nechá tudíž poraženého žít a určí mu roli otroka (raba). Ten potom pracuje ve prospěch svého Pána. Získá tím však vítězné sebevědomí klid? Ale kdepak. Copak mu může stačit uznání od nějakého otroka? Vydá se tudíž dál na cestu a hledá nějakého jiného Pána. Jakmile ho spatří, rozhoří se celá bitva nanovo. A tak to jde dál a dál. Bojující sebevědomí sice může neustále vítězit, věčného boje se však nezbaví. Skutečným vítězem je zde rab. Dostal se do postavení otroka. Nemusí už nikomu nic dokazovat. Poctivě si pracuje a zanechává za sebou hodnoty. Jeho život je klidný a užitečný.
A proč o tom všem vlastně píšu?
Představte si tuto situaci: jste sotva pubertě odrostlý mladý člověk. Získal jste smyslovou jistotu (auto) a procvičil si patřičné vněmy a prověřil své rozvažování (řidičský průkaz). Co teď? No přece vzít auto a čerstvý řidičák a vyrazit na silnici - poměřit své síly! Chvilku jedete opatrně, pak přidáváte plyn, pokukujete po ostatních autech. Hele, stará Škodovka! Ta vás přece nesmí předjet, rychle dupnout na plyn. Pak kolem vás ale prosviští nějaké lepší auto, sakra. A tak to jde dál a dál. Celou cestu si vlastně nevědomky poměřujete síly s ostatními účastníky. A pak najednou uvidíte cyklistu. Ježiš, ten jede ale pomalu. Chachá, konečně se cítíte jako Pán! Ejhle, jsme zpátky u filosofického pojednání.
Většina z nás si projde fází Pána, hledajícího soupeře. Někteří z nás se však rozhodnou z tohoto cyklu vystoupit. Pořídíme si legitku na MHD a kolo (odvážní jen kolo). Přestaneme vyhledávat jiná sebevědomí a pěstujeme si už jen to své. Nekoukáme tolik na ostatní účastníky provozu, ale na situaci jako celek. Pokud se nám nezdá povrch cesty, řešení křižovatky nebo bezpečnost provozu, sedneme k počítači nebo telefonu a řešíme. Píšeme dopisy, navrhujeme opatření. A pokud vše selže, vezmeme do ruky krumpáč a lopatu a řešíme vše guerillově. Bývá to dlouhá a mravenčí práce, její výsledky jsou však nakonec vidět. Znám hodně řidičů aut, ale ani jednoho jediného, který by doopravdy někdy něco udělal pro změnu dopravní situace ve svém okolí. Jsou dotčení a uražení už jen když se objeví cedule, že se bude konat pravidelný úklid na sídlišti. Kde jako mají mezitím parkovat, co? Když se nesměle zeptám na jejich příspěvek, odpálí mě tím, že daně přece platí. Ehm… to já taky. Tam jsme si rovni - oni platí i na nechtěné cyklostezky, já platím i za tunel Blanka.
Z filosofického hlediska je tedy řidič Pán a cyklista rab. Vítězové a poražení. Ale kdo je kdo? To už je otázka na každého z nás :). Hlavně nezapomenout na ostatní, neusnout na vavřínech a neustále se pohybovat dopředu - jinak spadneme z piedestalu i kola ;).
Důležitý dodatek - celé toto pojednání počítá s normálním každodenním cyklistou. Sportovní moskyti, kteří honí vodu v brdských lesích opravdu nejsou exemplárním příkladem cyklisty! :D