středa 20. dubna 2016

Deštivá Jarní cyklojízda Prahou

Letos jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli nějakou cyklojízdu pojedu. Těšila jsem se na ní sice už několik měsíců předem, život pak však udělal několik kotrmelců. První změnou bylo, že jsem nastoupila do nové práce a mám směny i o víkendu - tam mi naštěstí vyšli vstříc a vyměnila jsem sobotu za jiný den. Druhá změna byla zapomenutá narozeninová oslava kamarádky starší dcery. To se vyřešilo tím, že hostitelka si děti ode mne převzala dřív a přislíbila, že si je můžu vyzvednout až po jízdě. Třetím zádrhelem byla náhlá nemoc Vráti. Nerada jezdím speciální jízdy sama, potřebuji si za jízdy s někým povídat. A to nemluvím o tom, že obloha věštila chladný déšť.
Nakonec zvědavost zvítězila a já vzala kolo, foťák a jela jsem sama. Část cesty jsem si zkrátila metrem. Díky bohu... nahnaný čas jsem potom všechen vyplýtvala na bloudění okolo I.P.Pavlova. Změť jednosměrek a uzavřených ulic byla trošku moooc divoká. S radostí jsem se přidala ještě k jednomu bloudícímu pánovi s kolem a společnými silami jsme dojeli na start jízdy. Tam jsem ihned potkala pár známých a ani drobný déšť mi už nedokázal zkazit náladu.
Peloton se rozjel za asistence policie a velkých dešťových kapek. Obecenstvo nám zamávalo a mohlo se opatrně jet. Vzhledem k počasí jsem si dokonce i nasadila přilbu (což nedělám tak často). V družném hovoru jsme plynule dojeli až za Husákovo ticho. Tam déšť přitvrdil. Zvedl se silný vítr, obrýlení přestali vidět na cestu. Ještěže se jelo v davu, mohla jsem se orientovat podle kol před sebou. Hned pod Letnou vítr přestal a začalo ubývat i deště. Kousek za Libeňským mostem přestalo pršet úplně. Nahoru na Krejcárek jsem dojela už takřka suchá. Tam už jen kousek tunelem, opatrně provést kolo ošemetným úsekem sestupu z mostu a přes křižovatku a byli jsme v cíli! Pak ještě povinné focení u sochy (ne, já jsem své kolo opravdu nezvedala) a mohla se řešit jízda domů.
Sluníčko hezky vykukovalo a tak jsem zavrhla variantu metro. Odvážně jsem se rozhodla jet domů trasou, kterou mě často doprovází Vráťa - kdo ví, třeba si ji už konečně pamatuji a domů dojedu bez bloudění. Nebudu vás dlouho napínat. Jelo to skoro samo ;) . V hlavě mi ihned naskakovaly další pokyny a tělo jelo víceméně na automatického pilota. Na dětskou oslavu jsem přijela tak právě včas na krátký pokec a vyzvednutí dětí. Ani se jim domů ještě nechtělo.

Souhrn dojmů z letošní cyklojízdy:
- počasí nám nepřálo, lidi to zas až tolik neodradilo
- řidiči byli neobvykle spolupracující a ochotní... jupíí :)
- chodci se nepokoušeli vbíhat do pelotonu - asi si všimli, že tentokrát nebyl tak dlouhý
- skoro se nezastavovalo - jízda byla plynulá a pohodová
- nevšimla jsem si ani žádné kolize přímo v davu
- všichni byli nádherně optimističtí

Kéž by to takhle šlo i na podzim. A já snad (při lepším počasí) pojedu ve svých lolita šatečkách.