pátek 5. května 2017

Jak jsem se málem jmenovala Djamel

Už léta nakupuji různé blbinky ze zahraničí. Převážně z Japonska, občas z Číny nebo jiné asijské země. Z toho důvodu jsem si zařídila spoustu účtů – Aliexpress, Paypall, Dealextreme aj. A protože jsem měla za takřka deset let jen pozitivní zážitky, zlenivěla jsem v ostraze. Nechtělo se mi pořád znovu a znovu vypisovat číslo karty, začala jsem využívat různé automatické platby. Na svém účtu jsem nicméně měla nastavená poměrně přísná pravidla a pro internetové bankovnictví jsem měla zřízený speciální účet i s separovanou kartou. Také mám (poměrně neobvyklý rituál) – každý den po návratu z práce si zapnu bankovnictví a zkontroluji stavy na účtech a poslední pohyby. Ostatní mě měli za podivína, já však tušila, že se mi to bude hodit.
To jsem si zas tak jednou otevřela banking a jen jsem koukala. Z účtu určeného pro internetové nakupování zmizelo takřka pět set korun! Příjemce byl Aliexpress... no což o to, před měsícem jsem si tam kupovala pár figurek a zrovna pár dní předtím jsem tam hledala nové rukávy na kolo, ale nepamatovala jsem si, že bych je doopravdy objednávala. Navíc to vypadalo na dvě objednávky a já o ničem nevěděla. Do toho mi zapípal mobil, že Paypall chce autorizovat platbu v hodnotě přes sto dolarů. Začala jsem být hodně nervózni. Čekající platbu jsem zrušila a okamžitě se nalogovala na Aliexpress.
Tam už se na mě zubilo hned několik objednávek, čekajících na proplacení. Byly v hodnotě od pár dolarů až po několik stovek. Na účtě jsem měla jenom kousek přes pět stovek, zaplaceny byly tudíž jen dvě. Ostatní jsem rychle rušila (pod důvodem „už si to koupit nechci“) a těm zaplaceným jsem poslala vysvětlení, že jsem si nic neobjednala a jedná se o omyl. Až pak jsem si začala účet bedlivě prohlížet. Ihned jsem si se zděsila! Pod mým jménem si to objednával nějaký chlápek z Alžíru, jménem Djamel. U prvních objednávek nedokázal předělat adresu dodání a tak napsal do poznámky, že to chce poslat jako dárek a uvedl celou svou adresu (i s telefonem). Až teprve poté se mu podařilo adresu předělat, ale to už jsem byla nalogovaná a rychle ji nastavila zpátky. Předělala jsem i heslo a myslela, že to mám v pohodě.
Pozdě v noci jsem se chtěla znovu chtěla přihlásit, abych se podívala na stav zaplacených objednávek. A ejhle... nechtělo mi to vzít nové ani původní heslo. Zkoušela jsem všechno možné a pak mi to dokonce napsalo, že můj přihlašovací e-mail neexistuje. Už se blížila půlnoc a já psala na help line Aliexpressu. Naštěstí tam byl ochotný člověk (ani nevím, jestli chlap nebo ženská – jméno bylo Hope) a ten mi pomohl. Alžírský hacker byl natolik šikovný, že se mu podařilo změnit mi znovu skoro všechny údaje. Řešila jsem to skoro hodinu. Nakonec jsem musela naskenovat svůj pas, aby na help line uvěřili, že účet je opravdu můj. Až později mi došlo, že jsem mohla alespoň začernit své rodné číslo. Před usnutím se mě Vráťa ptal, jestli jsem zablokovala kartu. Zůstala jsem stát – nezablokovala. Ale co, mám tam sotva stovku, co se může stát.
Noo... měla jsem si to lépe rozmyslet. Ráno jsem koukla na účet a dalších třicetdva korun pryč. Zase Aliexpress. Chtěla jsem se tam nalogovat a opět mi to hlásilo, že můj e-mail neexistuje. Zkusila jsem znovu help line a tentokrát jsem narazila na někoho neochotného. Nakonec jsem jim napsala, že jestli odpoledne nebude účet fungovat, končím s nimi. Okamžitě jsem také nahlásila kartu jako kradenou a zažádala o novou. Na účtě se mi choulilo posledních cca sedmdesát korun. Odpoledne mě už čekal spásný e-mail, že můj účet je zresetován a nově nastaven. Pro jistotu jsem ihned změnila přihlašovací údaje (nejen heslo, ale i přihlašovací e-mail), napsala zprávu všem zainteresovaným prodejcům a modlila se. Do toho jsem zjistila, že nová karta bude stát sto korun. Rychle jsem převedla menší obnos peněz na inkriminovaný účet. Jen tak tak, část platby za kartu už odešla. A druhý den odešla pro jistotu znovu. Volala jsem na další help line – tentokrát mBank. Tam mi ze začátku nechtěli věřit, že by opravdu odečetli platbu dvakrát. Trvalo mi skoro deset minut, než jsem je přesvědčila. Nakonec uznali chybu a do dalších deseti minut jsem měla peníze zpátky na účtu. Za pár dní přišla i většina peněz za zaplacené a stornované objednávky. Jen ta jedna poslední se nepodařila zrušit. Naštěstí u ní hacker nedokázal změnit doručovací adresu a tak jsem se za pár týdnů stala majitelkou dvou šátků na kolo s motivem lebky. Jeden si ihned koupila moje šéfová a druhý využiji já. Takže mi to vlastně ani tolik nevadilo.
Mezitím se hacker pokoušel pokoušel dostat ještě na Facebook. Tam se naštěstí už nedostal, nicméně jsem pak vyplnila celý víkend tím, že jsem procházela své jednotlivé účty, kontrolovala historii, měnila hesla a vůbec si hrála se zabezpečením. Měla jsem pocit, že od prvního útoku snad uplynuly celé měsíce a ne dny. Beze studu přiznávám, že v nejtěžších chvílích jsem čapla Josífku a pevně jí držela. Holka asi tušila, že se trápím, protože ke mně sama chodila, dávala mi pusinky a hladila mě. Celou tu dobu byla se mnou doma – ve školce byla epidemie vší a Josí byla preventivně poslána domů. Jindy bych si asi stěžovala, ale zrovna tyto dny se mi to docela hodilo.
Teď už je to přesně měsíc a vypadá to, že jsem se hackera nadobro zbavila. Paranoidní stavy mě občas popadnou, ale snad už je vše v pořádku. Se zahraničím budu obchodovat i nadále, zůstávám optimistická. Jen si už budu dávat mnohem větší pozor.
A co vy? Už vás někdo okradl? Jaký to byl pocit? A dá se získat zpátky ztracená důvěra?

středa 8. března 2017

Obnovená Růže

Bowlingových turnajů je po Praze jak hub po dešti. Jen málo z nich je však věnováno výhradně ženám. Jeden z těch lepších bývala Večerní růže. Devítkový turnaj, kde každá účastnice něco vyhrála. Minimálně onu růži, nějakou drobnost a hlavně možnost si pohodově zahrát. Součástí turnaje vždy byl raut, představení různých firem a služeb a občas nějaké zpestření ve formě tance nebo prezentace. Nevýhodou bylo silně zakouřené prostředí a občas společensky unavený doprovod nebo dokonce i některé hráčky. Všechny jsme byly smutné, když herna vyhlásila dočasné pozastavení činnosti.
Trvalo to dlouho, moc dlouho. Až najednou se objevila dobrá zpráva: Večerní růže se opět koná! Organizace se ujal syn původního pořadatele, sehnali se noví sponzoři a mohlo se přihlašovat. Přihlášku vyplnilo 48 účastnic, do herny jich nakonec našlo cestu jen 45. Vypadalo to jak setkání na školním srazu. Dámy se vesele zdravily, nejedno oko zaslzelo. Každá se těšila na svou oblíbenou dráhu, vyhlížely se kamarádky a všechny se spořádaně hnaly k pultíku, aby si zajistily „své“ místo a zaplatily. Pak přišla studená sprcha – Růže přestala být devítkovým turnajem! Nastal všeobecný nesouhlas a výkřiky, že takhle by to teda nešlo! Pořadatel utekl do bezpečí za pultík, chvíli odolával, ale nakonec podlehl tlaku rozvášněných žen. Operativně změnit dispozice a z normálního turnaje se v okamžiku stal devítkový. Pak už šlo všechno jak po drátkách. S malou změnou – welcome drink byl tentokrát becherovka – místo obvyklého šampusu. Tím pádem jsem si ho radši odpustila a koupila si vlastní pití.
Turnaj ovlivnilo několik věcí negativně, několik pozitivně. Negativní bylo, že je stále silně kuřácký. Horní patro je sice o něco vzdušnější, moc to však nepomáhá. Raut byl také o něco chudší – před hernou je nová restaurace a bylo znát, že na hráčkách šetří. Také dráhy se často kousaly, nevracely koule a podobně s hráčkami laškovaly. Nejhorším zlem však byly nedisciplinované hráčky. Zvlášť do horního patra se stáhly hned dvě party, které se nechovaly zrovna echt. Jednu část může omlouvat nezkušenost (některé se opravdu teprve učily správnému chování), jeden tým však byl přímo úděsný – alkohol z nich táhl, jejich mužský doprovod byl hlučný a bez vychování a hráčkám snad bylo mentálně tak okolo patnácti let (i když fyzicky už to byly dámy skoro středního věku). Do finále se naštěstí probojovala jen jedna z nich. I tak jich však bylo pořád všude plno a bez nich by byl turnaj mnohem příjemnější.
Pozitivní byly dárky, evidentní snaha organizátora o pohodu všech dam a přístup staré gardy hráček. Takhle to sice vypadá jako hodně nevyrovnané skóre, výsledný efekt však přesto byl pozitivní. Nad příštím turnajem se sice pořádně rozmyslím, pravděpodobně však doma požádám o hlídání dětí a znovu se zaregistruji. Kdy jindy si mohu zahrát čistě ženský turnaj a dostat za to zajímavé ceny? A navíc, kdo ví... organizátor je zatím nezkušený a plný elánu. Do příště si určitě vezme nějaké ponaučení a třeba změní pár věcí k lepšímu. Já jsem prostě vrcholná optimistka.
A jaké jsou vaše turnaje? Hrajete o ceny nebo na pohodu? A hrajete podle pravidel a tak, aby váš styl nerušil ostatní?