pátek 5. května 2017

Jak jsem se málem jmenovala Djamel

Už léta nakupuji různé blbinky ze zahraničí. Převážně z Japonska, občas z Číny nebo jiné asijské země. Z toho důvodu jsem si zařídila spoustu účtů – Aliexpress, Paypall, Dealextreme aj. A protože jsem měla za takřka deset let jen pozitivní zážitky, zlenivěla jsem v ostraze. Nechtělo se mi pořád znovu a znovu vypisovat číslo karty, začala jsem využívat různé automatické platby. Na svém účtu jsem nicméně měla nastavená poměrně přísná pravidla a pro internetové bankovnictví jsem měla zřízený speciální účet i s separovanou kartou. Také mám (poměrně neobvyklý rituál) – každý den po návratu z práce si zapnu bankovnictví a zkontroluji stavy na účtech a poslední pohyby. Ostatní mě měli za podivína, já však tušila, že se mi to bude hodit.
To jsem si zas tak jednou otevřela banking a jen jsem koukala. Z účtu určeného pro internetové nakupování zmizelo takřka pět set korun! Příjemce byl Aliexpress... no což o to, před měsícem jsem si tam kupovala pár figurek a zrovna pár dní předtím jsem tam hledala nové rukávy na kolo, ale nepamatovala jsem si, že bych je doopravdy objednávala. Navíc to vypadalo na dvě objednávky a já o ničem nevěděla. Do toho mi zapípal mobil, že Paypall chce autorizovat platbu v hodnotě přes sto dolarů. Začala jsem být hodně nervózni. Čekající platbu jsem zrušila a okamžitě se nalogovala na Aliexpress.
Tam už se na mě zubilo hned několik objednávek, čekajících na proplacení. Byly v hodnotě od pár dolarů až po několik stovek. Na účtě jsem měla jenom kousek přes pět stovek, zaplaceny byly tudíž jen dvě. Ostatní jsem rychle rušila (pod důvodem „už si to koupit nechci“) a těm zaplaceným jsem poslala vysvětlení, že jsem si nic neobjednala a jedná se o omyl. Až pak jsem si začala účet bedlivě prohlížet. Ihned jsem si se zděsila! Pod mým jménem si to objednával nějaký chlápek z Alžíru, jménem Djamel. U prvních objednávek nedokázal předělat adresu dodání a tak napsal do poznámky, že to chce poslat jako dárek a uvedl celou svou adresu (i s telefonem). Až teprve poté se mu podařilo adresu předělat, ale to už jsem byla nalogovaná a rychle ji nastavila zpátky. Předělala jsem i heslo a myslela, že to mám v pohodě.
Pozdě v noci jsem se chtěla znovu chtěla přihlásit, abych se podívala na stav zaplacených objednávek. A ejhle... nechtělo mi to vzít nové ani původní heslo. Zkoušela jsem všechno možné a pak mi to dokonce napsalo, že můj přihlašovací e-mail neexistuje. Už se blížila půlnoc a já psala na help line Aliexpressu. Naštěstí tam byl ochotný člověk (ani nevím, jestli chlap nebo ženská – jméno bylo Hope) a ten mi pomohl. Alžírský hacker byl natolik šikovný, že se mu podařilo změnit mi znovu skoro všechny údaje. Řešila jsem to skoro hodinu. Nakonec jsem musela naskenovat svůj pas, aby na help line uvěřili, že účet je opravdu můj. Až později mi došlo, že jsem mohla alespoň začernit své rodné číslo. Před usnutím se mě Vráťa ptal, jestli jsem zablokovala kartu. Zůstala jsem stát – nezablokovala. Ale co, mám tam sotva stovku, co se může stát.
Noo... měla jsem si to lépe rozmyslet. Ráno jsem koukla na účet a dalších třicetdva korun pryč. Zase Aliexpress. Chtěla jsem se tam nalogovat a opět mi to hlásilo, že můj e-mail neexistuje. Zkusila jsem znovu help line a tentokrát jsem narazila na někoho neochotného. Nakonec jsem jim napsala, že jestli odpoledne nebude účet fungovat, končím s nimi. Okamžitě jsem také nahlásila kartu jako kradenou a zažádala o novou. Na účtě se mi choulilo posledních cca sedmdesát korun. Odpoledne mě už čekal spásný e-mail, že můj účet je zresetován a nově nastaven. Pro jistotu jsem ihned změnila přihlašovací údaje (nejen heslo, ale i přihlašovací e-mail), napsala zprávu všem zainteresovaným prodejcům a modlila se. Do toho jsem zjistila, že nová karta bude stát sto korun. Rychle jsem převedla menší obnos peněz na inkriminovaný účet. Jen tak tak, část platby za kartu už odešla. A druhý den odešla pro jistotu znovu. Volala jsem na další help line – tentokrát mBank. Tam mi ze začátku nechtěli věřit, že by opravdu odečetli platbu dvakrát. Trvalo mi skoro deset minut, než jsem je přesvědčila. Nakonec uznali chybu a do dalších deseti minut jsem měla peníze zpátky na účtu. Za pár dní přišla i většina peněz za zaplacené a stornované objednávky. Jen ta jedna poslední se nepodařila zrušit. Naštěstí u ní hacker nedokázal změnit doručovací adresu a tak jsem se za pár týdnů stala majitelkou dvou šátků na kolo s motivem lebky. Jeden si ihned koupila moje šéfová a druhý využiji já. Takže mi to vlastně ani tolik nevadilo.
Mezitím se hacker pokoušel pokoušel dostat ještě na Facebook. Tam se naštěstí už nedostal, nicméně jsem pak vyplnila celý víkend tím, že jsem procházela své jednotlivé účty, kontrolovala historii, měnila hesla a vůbec si hrála se zabezpečením. Měla jsem pocit, že od prvního útoku snad uplynuly celé měsíce a ne dny. Beze studu přiznávám, že v nejtěžších chvílích jsem čapla Josífku a pevně jí držela. Holka asi tušila, že se trápím, protože ke mně sama chodila, dávala mi pusinky a hladila mě. Celou tu dobu byla se mnou doma – ve školce byla epidemie vší a Josí byla preventivně poslána domů. Jindy bych si asi stěžovala, ale zrovna tyto dny se mi to docela hodilo.
Teď už je to přesně měsíc a vypadá to, že jsem se hackera nadobro zbavila. Paranoidní stavy mě občas popadnou, ale snad už je vše v pořádku. Se zahraničím budu obchodovat i nadále, zůstávám optimistická. Jen si už budu dávat mnohem větší pozor.
A co vy? Už vás někdo okradl? Jaký to byl pocit? A dá se získat zpátky ztracená důvěra?

Žádné komentáře:

Okomentovat