sobota 28. října 2017

Hladová lolita v Japonsku


Tak se mi zase jednou splnil sen. Shodou různých okolností jsem se mohla přidat k manželovi na jeho služební cestě do Japonska. Naše výprava čítala tři akademiky a mojí maličkost :). Několik měsíců předem jsem si vypracovala seznam – co si chci koupit já, co bude pro mojí rodinu a přátele a nové zboží na obchůdku. Třešinkou na dortu bylo to, že jsme stihli i část anime festivalu a jeli takřka rovnou z něj (ani jsem se nenamáhala přečesat vlasy z lolita stylu – pro cestování jsou copy stejně vhodnější).

Den I.
V sobotu dopoledne jsme se hodili do gala a vyrazili na módní lolita přehlídku. Rychle nakoupili poslední suvenýry z festu, vyvolali silnou závist slovy: „Už musíme jít, za pár hodin nám to letí do Tokia.“ a rychle převléct do civilu. Doma jsme už jen popadli kufry a hurá na letiště. Tam bylo vše rychlé a v pohodě, než jsme se nadáli, už jsme byli všichni čtyři usazeni v letadle směr Mnichov. Už dlouho jsem neletěla a pilot asi neměl zrovna v oblibě hladká přistání, nicméně za chvíli jsme už seděli před odbavovací gate na další let. Tentokrát nás čekal dlouhý let. Japonské aerolinky jsou naštěstí na hodně vysoké úrovni. Pohodlné sedačky, široký výběr z filmů, seriálů, her aj., dobré jídlo a pití a velice ochotné letušky. Museli jsme trochu bojovat o místa – rezervační systém nás rozhodil a já tak najednou seděla o jedno místo od Vráti. Pán, co měl sedět mezi námi, byl naštěstí rozumný a ještě rád si vzal sedadlo do uličky. Komické pak bylo, že si letušky dost dlouho myslely, že je to můj manžel a pořád se ho ptaly, co si dám já :D. Dost nás trápily turbulence, takže jsem toho moc nenaspala, ale šlo to přestát. Po příletu do Tokia nás čekal velký teplotní šok. Bylo to jak facka ze sauny. Málem jsem teatrálně padla na zem a políbila ji – stoupla jsem si totiž na jezdící chodník a pak si tak nějak nevšimla, že už končí... ladně jsem poposkočila a udělala holubičku, nicméně jsem nespadla... zato okolojdoucí letuška se neudržela a vyprskla smíchy. V hale nás čekal pro změnu kulturní šok. Jakmile imigrační úředník zjistil,že doprovázím manžela na služební cestě, vyhodil mé pečlivě vyplněné formuláře a do papírů napsal jenom poznámku: „Manželka.“ Na další letence už zcela chybělo mé jméno a bylo tam pouze napsáno: „Mrs. Filler.“ No nazdar... Po hodinovém zpoždění jsme sedli na poslední let a rychle do Osaky. Tady další teplotní přídavek (+ silně mokrý vzduch) a přesun na super rychlý přívoz a poslední část cesty – místní vlak (teda... takový kříženec mezi vlakem/metrem/tramvají). To už jsme byli unavení ze všech těch přesunů, dlouhé cesty, časového posunu a teplotního rozdílu. Takže nám až v hotelu došlo, že postrádáme jedno příruční zavazadlo. Jako na potvoru zrovna to, ve kterém jsem já a Vráťa měli veškeré peníze na hotel + na zpáteční jízdenku vlakem + další hotovost na nakupování aj. (samozřejmě, že v tašce toho bylo víc, tohle bylo ale asi tak to nejdůležitější). Solidární kolegové se nám prozatím složili na hotel a tak si sice Vráťa hned ze začátku užil policajty, přesto jsme už za chvilku byli v posteli.
Vlak neměl řidiče


Den II.
Hned ráno jsme začali zaspáním. Nějak špatně jsme nastavili budík a vzbudilo nás až klepání kolegů. Všichni jsme šli spolu na snídani a kluci pak vyrazili pryč. Vráťa na policii (dopsat hlášení), kolegové jeli rovnou na konferenci a já se vrátila do postele. Vzbudil mě telefon z recepce. Ztracené zavazadlo se našlo a máme si ho jít vyzvednout. No, super! Napsala jsem klukům zprávu na mail a konečně jsem se nějak zcivilizovala. Za půl hodiny už tu byli a Vráťa rychle ujížděl na stanici pro tašku. Naše radost se trochu zkalila po jeho návratu. Zavazadlo obsahovalo skoro vše, co tam bylo původně. Chyběl vějíř, deodorant a všechny peníze. Zbytek byl netknutý (jen obal od jedné knihy byl natržený, asi jak ji někdo vyndaval z narvané brašny ven).
No, nastal čas na plán B. Vyrazili jsme směr místní hory, kam byl naplánován první výlet. Cestou jsme se stavili na stanici vlaku shinkansen a objevili tam bankomat na evropské karty. Vybrali jsme co se dalo a já ještě ve směnárně vyměnila papírovou českou tisícikorunu, kterou jsem našla v peněžence.
Pak už zbývalo jen se vymotat bludištěm a najít správnou cestu do hor. To se moc nedařilo. Pořád jsme bloudili a bloudili až jsme se vrátili k infostánku. Tam se na Vráťovi podepsal stres a všechna ta frustrace ze ztráty a ztropil úžasnou hysterickou scénu na téma „jsem k ničemu a dál vás vést nebudu, najděte si někoho jiného“ a demonstrativně u toho roztrhal svoji mapu. Naštěstí už tou dobou jeho kolega Michal získal veškeré informace od obsluhy stánku a dokonce i novou mapu okolí. Rychle jsme prchli pryč a po vstupu do poměrně liduprázdné přírody se uklidnil i Vráťa. Postavička roztomilého káčátka nám ukazovala cestu na každém druhém patníku a najednou tu byly prudké schody nahoru do kopce. A další a další a další :) … pak krásná cestička, ještěrky přes cestu, výhledy na krajinu a úžasné kytky. Najednou se před námi objevil vodopád. U něj bylo hezké malé bistro, rozhodli jsme se trochu občerstvit. Ostatní hosté nám rychle objednali pivo a limonádu a majitelka k nim přinesla nějaký sojový mls a hrášek na loupání. Taky ochucená řasa tam přistála – prý je výborná k pivu. Místní se začali předhánět, kdo ví víc o české republice (i když se jim moc nechtělo věřit, že už to není Československo), nejlepší byl jejich dotaz: „A Navrátilovou znáte?“ Ani se nám nechtělo dál.
To už se začínaly objevovat první chrámové brány a hřbitovy. Vysoko na hoře se totiž tradičně pochovávali cizí námořníci, kteří dostali tu výsadu připlout až do Japonska. Fascinovala nás všeobecná čistota, košťátka na každém rohu a automaty na chlazené nápoje na každé křižovatce. U nich byly i koše na recyklovaný odpad a většinou také mapa. Jiné turisty jsme moc nepotkávali, jen občas prošel někdo místní. Vždy následoval opatrný úsměv a zdvořilé „koničiva“ (psáno tak, jak se vyslovuje), většinou se nás i trochu báli – kluci jsou pořádný chlapiska a já si nijak nezakrývala tetování na rameni ani na noze. Taky mé dlouhé vlasy všechny udivovaly. Jen tak nějak nedokázali pochopit, ke kterému pánovi patřím – to byl jev, který se průběžně objevoval po celou dobu.
Úspěšně jsme se doškrábali až na vrchol svaté hory. Tam létali obří motýli a občas se objevila stejně veliká vážka. Začali jsme opatrně sestupovat a hledat autobus do města. Ten nám, bohužel, cca o půl hodiny ujel. Trošku nás začal děsit rychlý nástup noční tmy. V Kóbe se šeří už okolo šesté večer a v sedm je tma jak v pytli. Najednou se v lese rozsvítilo. Ejhle předtím jsme si toho nevšimli, ale celou cestu lemovaly lampy veřejného osvětlení a vydávaly příjemné světlo. Do civilizace jsme došly bez nejmenších potíží, v obchodě před hotelem si nakoupili večeři a na pokoji pak naplánovali další den.
Svatyně jsou všude


III. Den
Tento den už byl pro kluky částečně pracovní. Velkou část dopoledne byli na konferenci a já relaxovala na hotelu. Po jejich návratu jsme vyrazili do města – cílem bylo Námořní muzeum. Prohlídli jsme si přístav, našli původní americkou ambasádu a rychle do klimatizovaného muzea. Díky kuponům z konference jsme trochu ušetřili na vstupném. Muzeum bylo zajímavé a plné informací. Polovina budovy byla věnovaná firmě Kawasaki. Tam byly exponáty většinou interaktivní a smělo se tam fotit. Bylo úžasné si všechno osahat a vyzkoušet. Po dostatečně dlouhém kochání jsme šli hledat čínskou čtvrť. Bylo to jak jiný svět. Najednou bylo všude plno barev a hluku. A taky jídla :) Já a Vráťa jsme měli finanční omezení, ale Petr s Michalem si chtěli na něčem smlsnout. Cítili se trochu hloupě a tak se nakonec rozhodli, že nás na jídlo pozvou. Objednali jsme různá menu a různě ochutnávali a navzájem si brali to, co ten druhý zrovna moc nemusel. Pak se Petr s Michalem rychle přesunuli zpátky na konferenci a já s Vráťou jsme šli dovybrat zbytek peněz z účtu a pro všechny jsme šli koupit jízdenku na zpáteční cestu do Tokia. Cestou zpátky jsme objevili místní obchodní třídu a trochu ji prozkoumali. Tím tento den končil a mohlo se dál plánovat.
Řídím metro! (v muzeu :) )


IV. den
Dnes se kluci urvali z konference jen během polední pauzy. Vyrazili jsme hledat zahradu, kterou Petrovi kdosi doporučil. Dalo to trochu práce, ale povedlo se. Plus nějaké chrámy a vůbec takové toulání městem. Po odpočinku v nádherné japonské zahradě už byl čas se vrátit. Kluci zpátky na konferenci, já do hotelu. Dostala jsem úkol, abych pořádně prošla alespoň část nákupní zóny a vytipovala obchody pro nakupování suvenýrů. Sama jsem nakupovat nemohla, nebyly na to peníze. Ale Petr s Michalem chtěli něco přivézt domů. Nedalo mi to a pořádně jsem propočítala peníze, které jsem měla k dispozici. Nakonec jsem se rozhodla, že trochu zvednu Vráťovi náladu a koupím mu novou yukatu a sandále. Bude to sice díra do rozpočtu, ale snad to nějak zvládnem. Večerní nakupování bylo rozporuplné – Petr a Michal se nám ztratili kousek od začátku třídy a tak jsme si pořádně prošli obchod s anime zbožím a nakonec našli i malý obchůdek s ještě menší japonečkou, která měla na skladě yukatu Vráťovi velikosti (i když musela dlouho hledat a pořád jen kroutila hlavou, že výška OK, ale to břicho... to břicho...). Sandále měla taky, jen ponožky se prý k tomu nenosí a tak nám je neprodala. V hotelu jsme se potom s klukama dohodli, že další den půjdeme na nákupy znovu a Petr mi udělal velkou radost, když se rozhodl nás založit, abych mohla koupit i já nějaké ty blbůstky domů. Naštěstí jsem mu alespoň mohla udělat radost tím, že jsem měla náplast a obvazy na jeho „zranění“ z předchozího výletu. Také jsem se zavázala, že mu budu pomáhat s výběrem suvenýrů a budu mu dělat figurínu – potřeboval něco vybrat na manželku a já měla, až na výšku, podobnou postavu.
Uzamykatelný odkladač deštníků


V. den
Tento den jsem měla hlavně pro sebe. Kluci odešli hned po snídani na konferenci a měli se vrátit až pozdě odpoledne. Já jsem se rozhodla, že počkám na pokoji zhruba do deseti, pak uteču někam do města, aby mohla hotelová služba uklidit pokoj. Pak se vrátím a počkám na ostatní. Jenže člověk míní a osud mění. Vydala jsem se směrem na nádraží a vybrala ještě tajnou zásobu peněz – chtěla jsem ještě neteřince koupit sadu oblečení na festival. Jak jsem měla peníze v kapse, chtěla jsem jít zpátky do města. Jenže jsem cestou objevila mapu. A na ní bylo napsáno, že kousek ode mne jsou původní domky prvních cizích námořníků v Kóbe. Teď jsou z nich muzea a různé obchůdky. Vypadaly zajímavě a tak jsem se tam vypravila. Nakonec z toho bylo velice zajímavé dopoledne. Cesta mě nějak dovedla zpátky na obchodní třídu. A zrovna k obchodu s manga figurkami. Měla jsem vyhrazenou část peněz na nákupy nového zboží do obchůdku, tak jsem využila toho, že jsem sama a mám dost času. Pěkně v klidu jsem si prošla zboží a nakonec našla spoustu pokladů. Jeden postarší prodejce skoro plakal dojetím, že se u něj zastavila evropanka, která zná i třicet let staré seriály a komiksy a tak mi ukazoval různé rarity a unikátní kousky. Neodolala jsem a koupila si čistě něco pro sebe (on zase neodolal mému šarmu a příjemně upravil cenu). Rozhodla jsem se odnést ulovené zboží zpátky do hotelu. Nechtělo se mi vracet stejnou cestou jako den předtím a tak jsem zatočila do nenápadné uličky o patro výš než hlavní třída. Kolem mě bylo spousta lákadel a najednou jsem zastavila a koukala jako puk. V malém nenápadném obchůdku byla starší paní a na věšáku měla tu sadu na festival, kterou jsem chtěla koupit neteřince. Měla poslední kus a potřebovala se ho zbavit. Nabízela ho proto skoro o polovinu levněji, než obchody na nádraží. Zkontrolovala jsem velikost a s radostí jsem ji koupila. Jako dárek jsem dostala nádhernou kytku do vlasů. Celá šťastná jsem vše odnesla do hotelu. Tam už mě čekala zpráva, že konference skončí dřív a kluci mě přijdou vyzvednout. Vyrazili jsme znovu na nákupy a tentokrát se nám podařilo pro každého něco vybrat. Prodejci mě opět tak nějak nemohli správně spárovat – už mě zkusili dát k Michalovi i Petrovi... jen jeden se ptal, jestli jsme s Vráťou kamarádi... no, aspoň se přiblížil :D . Mohli jsme spokojeně jít spát a těšili jsme se na poslední výletový den, který nás tentokrát měl zavést do Kjóta.
Doteď jsem je znala jen z filmu Wasabi


VI. den
Na tenhle výlet jsme byli všichni pořádně natěšení. Hned po snídani jsme vyrazili na nádraží. Předem jsme si vyhledali vhodné spoje a doufali, že se na nádraží nějak vymotáme. Ze stejného nástupiště odjíždělo hned několik různých společností. Naštěstí bylo na podlaze nakresleno barevné schéma, podle kterého šlo rychle a snadno najít nejen vlak, ale i místo, kde se otevřou dveře soupravy. Přes všechnu tuto snahu a návody se nám podařilo nastoupit do špatného vlaku. Jel sice správným směrem, byl to ale courák. A my chtěli být v Kjótu co nejdřív. Po několika stanicích jsme konečně pochopili systém a ejhle – na protější straně nástupiště stál lepší vlak! Rychle jsme od něj přeběhli. Po rozjetí jsme zjistili, že ani tento spoj není úplně ideální. Odhodlali jsme se tudíž k dalšímu přeběhnutí. Tentokrát se vlak rozjel pořádně svižně. Jen mi pořád něco nesedělo. Rozhlížela jsem se... v hlavě mi blikala jakási výstražná tabulka... až mi to došlo! Ten vagón byl růžový! Uvnitř (a jak jsme později zjistili, tak i z venku) byl polepen infem, že je to vagón pouze pro ženy! A opravdu tam žádný muž neseděl. Což o to, já jsem mohla být v pohodě, ale moji tři spolucestující se rozhodně vymykali běžnému pojetí „ženy“. Zvlášť Petr je osoba mohutná a nepřehlédnutelná. S posvátnou hrůzou si ho prohlížela holčička, která k němu stála nejblíž. Upozornila jsem kluky a na další zastávce jsme znovu přeběhli, tentokrát už jenom mezi vagóny. Pak už nám nic nebránilo kochat se rychlou jízdu do cíle.
Kjóto rozhodně nezklamalo. Bylo oproti Kóbe hlučnější, plnější a barevnější. Také jsme přestali být jedinými cizinci a já jsem konečně nebyla se svým tetováním tak výstřední. Jen lákadel pro turisty výrazně přibylo a bylo vidět, že místní moc dobře ví, kterak si na zájmu turistů něco přivydělat. Mile mě proto překvapilo muzeum mangy. Vstupné bylo lidové a navíc – mělo celodenní platnost. Nebyl vůbec problém si koupit vstupenku, projít výstavu, odejít na oběd a v klidu se vrátit a v prohlídce pokračovat. Samozřejmostí byl i tématický obchůdek nejen s mangou, ale i s výtvarnými potřebami a upomínkovými předměty. Okolnosti nám nedovolili zůstat tam tak dlouho. Prošli jsme tudíž jen část a už se zase šlo do venkovní výhně. Prošli jsme si zahrady, šógunův i císařův palác a nakonec došli do uličky s čajovnami. Všichni jsme toužili vidět pravou gejšu (dle místního dialektu geiko). Hned na začátku nás míjel taxík a v něm jedna seděla. Četla si cosi v novinách a auto ji vezlo pryč. Před první čajovnou stál majitel a vítal hosty. Chtěli jsme zůstat a čekat na příchod gejši, Vráťa chtěl ale dál do uličky. Michal tam tudíž zůstal jako vyzvědač a my ostatní jsme šli dál. Potkávali jsme spoustu zajímavých lidí, upravených žen v kimonech, tak trochu nudících se pánů v yukatách a úžasně obratné rozvažeče potravin na kolech. Jen ta gejša nikde. Vrátili jsme se pokorně zpátky k první čajovně. Tam byl vysmátý Michal a jen mával mobilem, že prý kolem něj prošlo asi šest z nich a pár starších paní (pravděpodobně jejich „madame“) a jako důkaz měl jednu ulovenou fotku. My ostatní jsme jen tiše záviděli. Co se dalo dělat. Rozhodli jsme se, že se budeme cca půl hodinu poflakovat kolem a pak se zkusíme vrátit, jestli se náhodou nebudou trousit ven po skočení „šichty“.
Michal s Petrem byli už pořádně uchození, ponechali jsme je tudíž svému osudu v nedaleké kavárně. Sami jsme vyrazili do nedalekého obchodu (a půjčovny) s yukatami – Petr mi ochotně poskytl dost financí na zakoupení mého vytouženého obi (tj. pásu k yukatě – tu jsem čirou náhodou koupila předchozí den – prodavačka mě skoro násilím zatáhla do obchůdku, oblékla mě a už nebylo cesty zpátky). Při nakupování jsme měli štěstí, při následném čekání na gejši už ne. Potmě jsme se pak vraceli zpátky na nádraží a beze spěchu zpátky do hotelu. Tam nás čekalo ještě balení a poslední noc v Japonsku.
Eat now


VII.
Nastal náš poslední den v Japonsku. A co víc! Do Tokia jsme neletěli letadlem, ale jeli vlakem! Jupíí, konečně můj vysněný shinkansen. Vstávali jsme brutálně brzo a konečně jsme tak viděli sportující japonce. V šest ráno bylo totiž to jediné možné počasí na běh a jiné aktivity. Okolo deváté už je moc horko a dusno. Na nádraží bylo docela dost lidí, všichni čekali spořádaně na označených místech. Vlak jezdí každých pět minut, bez nejmenšího zpoždění a staví na milimetr přesně. Jinak by lidi ani nemohli nastoupit – podél trati je ocelový plot a v něm elektronicky ovládané branky. Ty se otevřou až při příjezdu vlaku a lidé tak mohou nastupovat. U každé branky je napsáno, který vagón a které dveře tu budou. Nástup i výstup je rychlý a než se člověk naděje, už se jede dál. Uvnitř je víc místa, než v letadle. Okénka (z pochopitelných důvodů) nelze otevřít. Vlak se rozjíždí nenápadně a najednou máte pocit, jako kdyby to bylo letadlo a mělo každou chvíli vzlétnout. Chytla jsem se opěrek a až pohled z okénka mě ujistil, že jsme pořád pevně na kolejích. Průvodčí nekontrolovat jízdenky – šel, v ruce měl tablet a počítal cestující na jednotlivých sedadlech. Při vstupu do vagónu se všem uklonil a při odchodu se otočil a znovu se uklonil. Občas projel jídelní vozík a nabízel občerstvení. Stavělo se jen párkrát a jemný ženský hlas v několika jazycích upozorňoval cestující, že na přestup mají jen pár minut. Také radil, aby si nikdo nehodil zavazadla na hlavu a že mají být všichni ohleduplní vůči ostatním.
Cestou jsme jeli okolo hory Fudži. Je nádherná, veliká a majestátní. Tokio je hlučné a přelidněné. Přestup byl málem nad naše síly, naštěstí se nám podařilo dojít až k nástupišti, kde už byla podlaha celá pokreslená letadly a šipky přesně naváděly do těch správných dveří. Na letišti jsme málem zabloudili v obchůdcích a byl trochu problém najít ty správné dveře na odbavovací prohlídku - byla přísná a poměrně důkladná. Přesto jsem až v letadle zjistila, že mám plnou kapsu mincí a bezpečnostní rám ani nepípl. Letadlo bylo narvané a rezervovací systém nás zase rozhodil daleko od sebe. Trochu vyjednávání to spravilo a opět jsem skončila uprostřed prostřední řady. Turbulence s námi mávaly ze strany na stranu a já tentokrát neusnula ani na chvilku. V Mnichově pilot klesal jak ďábel a můj žaludek zůstal kdesi v oblacích. Ještě dlouho po doletu jsem se klepala. Na přestup bylo málo času a my se hodně bály dalších bezpečnostních procedur. Po zkušenostech z Tokia jsem pečlivě zkontrolovala kapsy, přesto si mě policistka vzala od rámu stranou. Nemohla totiž pochopit, že mám tílko, přes něj košili a pod ní dlouhé rukavice až k ramenům. Musela jsem si je sundat a nechat si ruce ještě jednou zkontrolovat. Z Mnichova do Prahy jsme letěli s tou samou posádkou, jako při opačném letu. Pilot se za ten týden moc nového nenaučil a v Praze dosedl opravdu drsně. Celá šťastná jsem zamířila pro kufr. Cestu mi zatarasil dav, který evidentně na něco čekal. Prodrala jsem se dopředu a rychle couvala zpátky. On tam totiž stál policista a pyrotechnik, který zkoumal jakýsi objekt. Naše malá skupinka se zkušeně schovala za nejbližší sloup a čekali jsme. Nic naštěstí nebouchlo a najednou jsme byli opět v naší pražské mhd. Rozdíl od té japonské byl strašlivý. Uvítal nás hluk, opilci, smrad a nepořádek. Nic takového jsme v japonské mhd nezažili. Co se dá dělat, jsme zase doma.
Jak jsem tak dala klíč do zámku, ztuhla mi krev v žilách. Bylo odemčeno! Opatrně jsem otevřela a nakoukla do bytu. Nic nechybělo, nepořádek byl stejný jako při našem odjezdu. Tentokrát byla vina na mojí straně – to já před týdnem zavírala dveře. Evidentně jsem byla duchem už na cestách a jen jsem zabouchla. Tahle moje chyba se naštěstí obešla bez následků a tak jsme mohli vybalit kufry, opláchnout se po cestě a jít spát. Čekal nás den klidu a pak týden na chatě u manželových rodičů. Konečně uvidíme naše děti a budeme se moct svěřit s našimi zážitky. V duchu jsme oba začali počítat, jak dlouho budeme muset šetřit na další cestu do Japonska. Oba jsme se totiž shodli, že se tam musíme podívat ještě jednou – tentokrát jako rodina.
Pojedem!

Žádné komentáře:

Okomentovat